DMD č. 30. pro 30. 4. 2012. Téma: Trumf

Občas (ale ne často) přemýšlím nad tím, co bych ti řekla, kdybychom se znovu potkali.
(což se samozřejmě nestane. Už proto, že ty jsi ty)
Na okamžik bych nevěřila svým očím.
Poté bych se tě zeptala, jak ses celou tu dobu měl. Vsadím se, že jsi, zatímco jsme se neviděli, zažil spoustu dobrodružství.
(neodpověděl bys, ale to nevadí)
A konečně bych se omluvila. Cosi mi říká, že ti to dlužím.
Protože ty jsi ten, kdo mi do rukou vložil finální kartu, onen pochybný trumf, který mi pomohl porazit smrt.
(snad! jednou provždy)
A za to ti budu již napořád vděčná.

Vojtu vyrušil od psaní seminárky (a zírání na facebook) zvonek. Byla to sousedka zdola, paní Zajícová.
„Dobrý den?“
„Dobrý den! Od vás jdou strašné rány, z toho zadního pokoje!“
„Tam ale nikdo není, já jsem tu teď sám. Nejsou to ti sousedi nad náma, co rekonstruují?“
„Hm. Ale minulý týden, jak jste tady měli v sobotu párty!“
„To jsme celou dobu jen seděli v kuchyni a povídali si, spolubydlící přivezl zabíjačku.“
„Hmm. No ale patnáct, dvacet lidí, to nadělá hluk!“
„Dvacet?! Tady nikdo cizí nebyl, jen my, co tu bydlíme.“
„Hmmm... a to víte, že jste nás minulý rok vytopili?!“
A/N: Tento hovor se skutečně stal. Tito sousedi nás nesnáší kvůli dvěma spolubydlícím, kteří dělali bodel a byli vypakováni. To sousedům nebrání v neustálých stížnostech, např. že dupeme apod. (naposled nám to soused přišel - a nemyslel tím zrovna tu chvíli - že poslední dobou příšerně dupeme. Tuto společenskou návštěvu vykonal o půlnoci.). Vytopení se bohužel odehrálo taktéž, ovšem narozdíl od manželů Zajícových* si nikdo jiný nemyslí, že ten opotřebením prasklý přívod vody do dřezu byla naše vina.
*příjmení změněno

Fandom: Pepek námořník
Slečna Oilová se procházela po nábřeží a užívala si krásného dne. V tom jí cestu zastoupil zavalitý silák.
„Kampak, slečinko?“ řekl a chytil ji kolem pasu.
„Co si to dovolujete?! Pomóc!“ zakřičela a snažila se vymanit z jeho sevření. Zloduch se jen smál.
„Pusť ji,“ nařídil mu námořník, který sem hned přiběhl. V rukou ještě nesl soudek, který před chvílí vykládal z lodi.
„Tak to mě ani - moment, co je v tom soudku?“ znejistěl silák.
Pepek zarazil do sudu svoji fajfku jako pípu a párkrát si srkl.
„Můžeš hádat třikrát,“ ušklíbl se a poslal ho jednou ranou do říše snů.

pozn.: BJB a nějaké kousky SPOILERů
pozn. 2:Když nevíte coby,
crossněte dva soby.
Nestačí-li Watsonův pulover,
použijte multicrossover
pozn. 3: z DMD mi definitivně hráblo. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!
pozn. 4: vřelé díky sosačkám, KaTužce a Nifredil, Glorii, všem účastníkům, životu, vesmíru a vůbec...
Markýz de Carabas si uložil u Starého Baileyho stříbrnou krabičku s vajíčkem.
Horác Badman marně hledá tři esa v pravém šosu.
Andy Dufresne dostal plakát Rity Hayworthové a bibli.
Aragorn odkládá hraničáře a představuje se Sauronovi.
Lavender pečlivě schovala svoji dceru.
Voldemort si je jistý svou sbírkou viteálů.
Columbo se vrací s poslední otázkou.
Doctor má, na rozdíl od Donny, kapsy.
Cimrmani se drží osvědčeného Jmelí.
Tess má kachničku a návnadu na různobarevné nápady.
Rebelka si i letos odchytila múzu do sklenice od okurek.
Nám ostatním nezbývá než modlit se ke svaté Glorii a pět chválu na KaTužku a Nifredil.
fandomy: Nikdykde, Limonádový Joe, Vykoupení z věznice Shawshank, Pán prstenů, Tin Man, Harry Potter, Columbo, Doctor Who, Divadlo Járy Cimrmana, DMD

Jon Arbuckle stál před svým kocourem a už půl hodiny se ho snažil donutit k akci.
„Garfielde, k noze!“
Kocour se ani nehnul.
„Garfielde, povídám k noze!“
Garfield jen otevřel oko.
„Odie, předveď mu to. K noze!“
Malý psík se připlazil a sedl si.
„Vidíš!? Takhle se to dělá. A teď ty! K noze!“
Garfield zavřel oko.
„Sakra, co s tebou?“
Nic.
„Dobrá, zbývá poslední možnost.“
Nadechl se. „Mňááááu!“
Garfield se protáhl, překulil, zívl a odpověděl. „Mňau.“
John vyskočil radostí. „Právě jsem úspěšně komunikoval s nižší životní formou!“
„To já dělám celý svůj život,“ řekl Garfield a v klidu usnul.

Drahá princezno Celestie,
Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila, ale svou misi nemohu úspěšně splnit. Trvalo mi to dlouho, ale konečně jsem pochopila, že přátelství nemůže být nikdy prozkoumáno úplně. Život žádného poníka není dostatečně dlouhý, aby pronikl všemi jeho tajemstvími. Je potřeba, aby se na výzkumech tohoto speciálního druhu magie podíleli pokud možno všichni.
Přátelství je totiž tím nejmocnějším, co můžeme v životě potkat.
Je silou, která nás činí většími, odvážnějšími, šlechetnějšími, lepšími.
Přátelství v nás probouzí naše nejskrytější touhy, pomáhá nám naplňovat naše ambice a rozvíjet naše talenty.
S přáteli se stáváme neporazitelnými.
Stále Vaše studentka
Twilight

Předchozí kapitola Černá studna
----
Teď měl konečně něco v ruce! Ale co je dymej, se už nedozvěděl, protože dveřmi záchodků někdo zuřivě zalomcoval.
S nenaloženým elementálem by si přece Jirka snadno poradil... Byl na tyhle věci eso, takže pokud už používal něco takového, určitě o tom věděl - neudělal by tak pitomou chybu...
Dveřmi prošlo několik ruských nadávek. Kdo je to tam?
Skrz klíčovou dírku Mirek zahlédl kus uniformy sovětského lampasáka a za ním... snad ne tlustého vyšetřovatele z Vyšehradu? Ale ano, ten hlas bezpečně poznal. Byl to špión a Mirkův trumf.
Ten už na nic nečekal a bleskově se přemístil. Nadvakrát - jako do Budče.
----
Pokračování najdete na mém livejournalu a časem jistě i na Budči. ;)
Jo a Viktorín Živsa je telepat z Vyšehradu.
Děkuji ještě jednou všem za krásné a povzbuzující komentáře, byly mi vším...

„Vaše minulost, slečno.“
Otočila jsem první dvě karty.
„Laskavá paní... a poté rozloučení, svár,“ podívala jsem se na Maud. Zbledla.
„Současnost…“
„Starší pán. Velmi přísný,“ zaškaredila jsem se, „Netuším, kdo to může být. Vy ano, slečno?“
Maud se zasmála.
„A mladý muž. S dobrým srdcem.“
„Nepokračuj, Sue!“
„Musím, slečno, jinak vás štěstí opustí.“
Obrátila jsem další.
„Budoucnost.“
„Cesta. Možná cesta srdce…“
Poslední kartou měla být srdcová dvojka, ale vypadla mi.
Místo ní jsem otočila károvou dámu.
Obě jsme se zarazily.
Připravila jsem si ty karty dopředu. Myslela jsem, že mám v rukou všechny trumfy.
Ach, jak jen jsem se mýlila…

Sherlock se zhluboka nadechl, jako plavec připravující se ke skoku.
Vkročil do místnosti, označené policejní páskou jako místo činu.
Nevraživý pohled Andersona, ústa Donovanové stažená do pevné čárky.
Oči přejely místnost, krok sem, skok tam.
Pokleknout k oběti, prohlédnout skrvnu na podlaze.
Verdikt pro Lestrada a Johna:
"Může za to kočka."
Nevěřícné pohledy všech zúčastněných.
"Nejspíš oběť vzbudila, proto ten župan. Šla jí dolít vodu, ale kočka se jí připletla pod nohy a ona upadla. Jak padala, džbán jí vyletěl z ruky, voda se vylila a prázdná nádoba jí spadla na hlavu. Jedna nula pro pachatelku, myslím, že vám proklouzla."

Zatím se hra vyvíjela podle jeho plánu.
Agnes ležela na zádech, hlavu položenou na Liamově klíně. Po měsících plných útrap, zabíjení upírů, kleteb a ostatních voodoo blbostí byl konečně klid.
Liam hladil fénix po vlasech. Všechny trumfy měl v rukou, teď jen stačilo neudělat žádnou pitomost.
Andrásův souhlas, prsten, kvůli kterému jeho přátelé přepadli Britské muzeum, a všechny ty ostatní věci.
„Agnes?“
A teď zachovat klid a soustředit se.
Lehl si vedle ní a vzal její ruce do dlaní. A mluvil. Nebyl si vůbec jistý, co říká, ale myslel to od srdce.
Jediné, na čem záleželo, byla její odpověď.
„Ano.“