Deus Machina

Adam a jeho přátelé si už vedli boha do krčmy, když v tom se před nimi objevil starší muž.
"Tatínek!" zhrozila se Anežka. Ovšem ten si jí nevšímal, rovnou se pustil do nadávání bohovi.
"Dostal jsem se k prameni zla! K tobě! Ty mi budeš kazit děti! Nabádat je dávat relikvie čarodějnicím a dělat pasti na zahradníky!" křičel otec.
"Ale to já nebyl!" ohradil se bůh. "To si vymyslel tady Adam."
"No, víte, to nebyly pasti na zahradníky, ale na tohohle boha ze stroje!" vysvětloval Adam.
V tom se do debaty vložila Eliška. "A jak víte, co jsme tu dělali?"

"Já jsem takový kolovrátek. Spřádám nitky osudu, proplétám životy různých postav, dávám pozor, aby se potkaly tam, kde se potkat mají. Ovšem nesmí se příliš zasukovat, to by pak nevedlo k ničemu. No, prostě udržuji rovnováhu. Předu pevnou nit, aby vydržela. Samozřejmě, musí být i jemná, aby se s ní dalo pracovat. Ty nitě, to jsou dějové linky. A z těch, z těch se uplete svetr. Nebo spíš kniha. Nebo rovnou celý fantastický svět, záleží jen na představivosti. Ovšem já knihu nepletu. To už dělá spisovatel," básnil bůh.
"Buď už ticho, nebo tě z toho stromu neodřízneme!" okřikla ho Eliška.

"Hle, hostinec Na Holičkách!" zaradoval se postarší muž.
"Myslím, že tady se ubytovaly i tvoje děti," poradil pes.
"Samozřejmě, najíme se tam a odpočineme si!" sliboval tatík.
V naslouchání moc dobrý není. Nebo na mě kašle! Oběd bych mu ale dopřát mohl...
...
"A nechcete si poslechnout nějaké novinky?" zeptal se hostinský.
"Drby a klepy!" zamručel rytíř skrz pečeni.
"Ne, čistou pravdu! Dnes se na Čertohrad vydal povedený čtyřlístek. Vzali si provazy a šli dělat nějaké pasti. Nějací Jiří, Anežka a..."
"Co? Moje děti? Rychle za nimi, než něco provedou!" vyprskl otec a vyběhl z krčmy.
Samozřejmě nezaplatil.
"Verbež jedna rytířská!"

Otec Jiřího a Anežky seděl na svém koni, který se hrozně loudal.
"No tak, musíš kapku rychleji!" nabádal mužův věrný pes. Sice mi přijde odporné našeptávat za pomoci psa, ale nechci se ukazovat osobně. Tak musím dělat psí oči.
"Ty šelmo jedna, já ti vidím na očích, že chceš uzené!" pronesl starý muž.
Jenže oči, které na něj ze křoví koukaly, zdaleka nepatřily jeho psovi. Ten se jich tak lekl, že vyskočil svému pánu do klína. Ozvalo se zachrochtání a vynořil se zahliněný rypák. Už zase. Z lesa byli pryč natotata.
Přesně tuhle rychlost jsem chtěl! Někdy jen našeptávání nestačí!

"Hleďte, už jde!" vyhrkla Anežka.
"Vždyť to je ten dědeček z vězení!" vhrkl Jiří. "Pozor, pane!"
Pozdě. Dědeček šlápl do hromady listí a najednou visel za kotník v provaze na nejbližším stromě. Spadl mu plnovous, umělý nos a vrásky. Teď se celkem mladému muži houpala u pasu růžová motyčka a černá chlupatá rukavice.
"Cože?" vyhrkl Adam.
"No, co? Převlékat se a nenápadně hýbat dějem je můj denní chléb. Celou dobu vám jako dědeček dohazuji nápady. Ovšem při každé akci jste na dědouška zapomněli. Tak jsem mohl nenápadně zmizet a dělat kromě dědečka ďábla. Nebo cokoli jiného," vysvětloval čerstvě chycený bůh.

No tohle? Já ho tady vysvobodím z pekla, a on si jen tak odejde? Takhle teda ne! Když selhal Eduard, musím povolat někoho jiného! Zosobnění věrnosti a příkladnosti. Co třeba...
"Jakpak se asi mají moje děti na cestách..." přemýšlel starší urostlý muž. "Pročpak jsem je do toho světa vlastně posílal?"
"Přece aby předaly roucho Evino králi! Jenže ho místo toho dali nějaké čarodějnici a šli dělat pasti na zahradníky!" připomenul dvorní věštec.
"Aha, to musím napravit! Měl bych okamžitě vyrazit za... Jak se vlastně jmenují?"
"Jiří a Anežka! Ten chlap je spíš zosobněním sklerózy, šéfe!" odplivl si věštec a zmizel.

Zatraceně! Kdyby se ti čtyři zastavili, tak by se jim dalo našeptávat. Ale oni furt někde pobíhají, natahují sítě a jiné všemožné pasti na boha. Holt budu muset použít drastičtější metody!
"Myslím, že těch nástrah máme už dost!" prohlásil Adam.
V tom se před nimi rozevřela zem. Černá chlupatá ruka vyhodila nejdřív dubovou loutnu, za ní umouněnou postavu a urychleně zahladila jámu v hlíně.
"O tomhle musím hned něco zazpívat!" vyhrkla postava.
"Asi nějaký trubadúr," pronesla Eliška.
"Žádný trubadúr, troubadůr!" zděsil se Jiří.
...
Eliška, která vyběhla nejpozději, byla kupodivu na kopci první. Ovšem zadarmo ani kuře nehrabe, ani troubadůr nezpívá.

"Já ti nevěřím!" prohlásila cestou na hrad Eliška. "To nemusí být bůh ze stroje!"
"A kdo by to asi byl?" zeptal se Adam.
"Třeba někdo, kdo se chce stát slavným. Nebo ho ovládá chtíč po penězích! Převléká se za ducha, a sbírá vypadlé měšce s penězi vystrašených turistů!"
"To by se spíš převlékal za divočáka a nebral by si růžovou motyčku!" vložil se do debaty Jiří.
"Co když je to zahradník, co se upsal ďáblu, aby mu lépe rostly jahody?" spekulovala Anežka. "Lidé jsou schopní všeho!"
"Vy máte ale teorie," nadával Adam. "Radši přemýšlejte, jak toho zahradníka, ech boha chytit."

"Tady to je! Hospoda Na Holičkách!" zvolal Jiří.
"Konečně oběd!" zajásal Adam. Všichni se vrhli dovnitř. Hospodský se nestačil divit, jak jeho zásoby na tři dny zmizely za odpoledne.
To máš ale hladové zákazníky, co? Možná bys jim měl povědět o místních pozoruhodnostech...
"Vy jste tady určitě noví! To byste si měli prohlédnout Čertohrad! Prý tam straší..."
"Vážně?" podivil se Adam.
"Prý nějaký rytíř s růžovou motyčkou!" lákal hostinský.
"To je můj bůh ze stroje!" vykřikl Adam. "Jak se tam dostaneme?"
"Je to necelá půlhodina pěšky," vysvětloval výčepní. "Tak na menší výlet. A zavazadla si můžete nechat tady, Na Holičkách."

"Cože? V tom musí být nějaký podvod!" vyhrhkla čarodějnice. "Já vám nevěřím!"
"Proč ne? My to roucho nepotřebujeme, král o něm neví, a tatínek na něj již ráčil zapomenout," vysvětlovala Anežka.
"Ruku na to!" nadchla se kouzelnice.
A zatraceně! Nějak mi zvlčili. Takhle jsem to neplánoval. Ale co teď s nimi? Musím jim našeptat, že to roucho musí získat zpět! Barda Eduarda na ně! A další pekelníky!
"A co teď budeme dělat?" zeptala se Eliška, zaskočená dalším zvratem.
"Vymýšlet, jak vás dostat domů!" odpověděl Jiří.
"Ale mně se tu líbí!" zakřičela Eliška.
"A kdo říkal, že se sem nemůžeš vracet?"