Deus Machina

Adam si hlasitě oddechl. "Já už se bál, že tam někoho fakt mučí."
V tom ale jeho i Eduarda chytily jakési ruce a vtáhly je do okna. Když Adam zvedl zrak, uviděl po zuby ozbrojené Jiřího a Anežku, jak se na ně mračí.
"Špehové! Co teď s nimi?" zamručela Anežka.
"Otec je vždy hodil do žaláře a zapomněl na ně," zamyslel se Jiří.
"Radši je nech plavat," navrhla Anežka. "Ale před tím je nacpi do sudů."
"Tak si sami vyberte, co s vámi uděláme!"
Adam byl paralyzován tím hrozný výběrem. Koukl se na tuřín, a vykoktal: "Pozvete nás na večeři?"

Loupežnici jsem dělala měsíc. A byl to fakt jináč. Když začínáte jako dobrodruh, který vše vidí optimisticky, nevidíte před sebou velký špatný. Třeba, že byste měli začít přepadat lidi. A v tomto bodě narážíte na první problém: Jakou zvolit zbraň? Asi byste šáhli po kuši a dýce. Ale když nic takového nemáte, máte problém. Nikdo vám nedá peníze, když mu vyhrožujete rybičkou. Pak vás napadne kyj. Hádám, že jste ho nedrželi v ruce. Buď je těžký, že ho nezvednete, nebo drobný klacík. Nakonec vám nezbyde nic jiného, než škrtit lidi tkaničkou od boty. A tu druhou si při tom přišlápnete!

"Takže ještě jednou," nadechla se Eliška. "Vy hrajete bílými figurkami, snažíte se
získat šach mat."
"Dobře, tak posunu tuhle černou figurku sem..." taktizoval otec Jiřího a Anežky.
"Tohle je nejnudnější cesta, co jsem kdy podnikl!!!" zlobil se Boulemír. "Nic se neděje, nikdo se mě nebojí, prostě takový výlet do prázdna!!!"
"Co jsi vůbec dělal za života???" vzdala své snažení Eliška.
"Byl jsem posel," vysvětloval duch. "Nosil jsem tajné vzkazy, stále jsem cestoval, prostě vzrušující život."
"A jak ses stal duchem???" zajímalo rytíře.
"Umřel jsem." odpověděl stručně Boulemír. Nebude jim vysvětlovat, jak si opilý místo na koně sedl na spícího býka.

Zatímco Eliška učila rytíře hrát šachy, Adam s Eduardem se vydali na průzkum.
Zrovna se plížili pod jedním oknem, když uslyšeli hlas:
"Tenhle je tvrdej. Trápím se s ním hodinu, a nic!!!"
"Hoď ho do hrnce. Chvíli ho povaříme a uvidíš, že vyměkne."
Eduard se zarazil: "Snad tam někoho nemučí?"
"Houby vařit! Na to nemáme dost velkej hrnec. Strčím ho do krbu!"
"Ten se mi nechce roztápět. Zkusím to ještě kudlou. Jestli ani to s ním nehne, tak se neznám."
"Au!!!" ozval se bolestný výkřik.
Adam zbledl.
Okno se otevřelo a zakrvácená ruka z něho vyhodila vzrostlý tuřín. "Pitomá zelenina!"

"Duchové se objevují v noci, co budeme dělat během dne???" napadlo Eduarda.
"Pleteš se!" ozvalo se.
Eduard se zmateně rozhlížel: "Kde jsi???"
"To, že duchy nevidíte, neznamená, že tady nejsou," poučil ho Boulemírův hlas. "Přes den je silné světlo, které duchy přesvítí. A když nás lidé nevidí, neberou nás vážně."
"Dobře, budeš tomuhle rytířovi připomínat, kdo jsme," vysvětlila plán Eliška.
"Nuda!!! Nemohli byste ho radši naučit šachy? Prý to pomáhá na paměť."
"Po mně to nechtějte," odmítl Adam. "Já jsem zkusil skočit koněm přes celou desku."
"Já bych ho učila," přihlásila se Eliška. "Jinak nám jeho skleróza dá šach mat."

"Hele," napadlo Eduarda. "My vlastně potřebujeme poznávací znamení. Kdybychom se rozdělili, nemuseli bychom se potom poznat."
"Snad si zapamatuješ tři obličeje," zavrhl myšlenku Adam.
"Já možná, ale otec těch dvou asi ne!" vysvětloval bard.
"No dovol!" urazil se rytíř. "Vás si pamatuju! Ty jsi dráteník, tenhle je Aleš, nebo Alex, to je jedno. Hleďme, kde se tu vzala dívka?"
"Já jsem taky člen výpravy!!!" nakrkla se Eliška.
Eduard zaúpěl: "On je marnej! Dráteník, slyšeli jste ho??? Vždyť zapomněl i koně, natož znamení!"
"Nesmí zapomenout, že jsme jeho spojenci. Ale jak???" zamyslel se Adam. "Co kdyby mu to připomínal duch Boulemír???"

"To neřešte," odmítl Adam vysvětlovat, o čem se s Eliškou bavili. "Stačí, že to chápu já, vám by to jen zamotalo hlavu. A ty mi Eliško vysvětli, jak jsou na tom teď Jiří s Anežkou."
"Jim bůh změnil chování. Sice se jejich osobnost nezměnila, stále jsou hodní, ale bůh je ovládá a nutí dělat zlé věci."
"Dokážou se tomu vzepřít???"
"Trochu. Zkoušeli bohovu ovládání odolat, ale dokázali jen zaváhat před výstřelem. Nic víc."
"Je mi jich líto," zamyslel se Adam. "Kdybych se jich před nějakou dobu zeptal, kde se vidí za pět let, určitě by neodpověděli: Jako záporáci v knize."

"Jak to vlastně bylo?" zeptal se Adam.
"Pamatuješ si, jak jsi zmizel, prý do skutečného světa?" začala vypravovat Eliška. "Tak toho bůh ze stroje využil. On má totiž jednu hrozně silnou schopnost. Může přepsat příběh knihy, ovlivnit chování postav a cokoliv, když se autorovi vymkne příběh z rukou. Zmizení hlavního hrdiny je dost velký problém na to, aby bůh mohl tuhle schopnost využít."
"Já tušil, že v tom má prsty on!!!" vzplály Adamovi oči.
"Co žvaníte? Jaký bůh ze stroje, jaká kniha, jaký autor?" nechápal Eduard.
Adamovi až teď došlo, že Eliška musí pro ostatní znít jako generátor náhodných slov.

"Já se na to vykašlu!!!" nadávala Eliška. "Kariéra bandity fakt není pro mě!!!"
"Co tady blbneš? A kde máš Jiřího a Anežku???" vzpamatoval se z leknutí Adam.
"To je dlouhá historie," mlžila Eliška.
"Já ji zhudebním!" nadchl se bard. "V Bujarých Strkanicích mě za podobnou nosili na rukou."
"Vynesli tě jen z hradu," zamračil se rytíř. "A ty mluv!"
"Fajn! Mají hlavní stan v sousední vesnici. A jsou zlí. Nebo spíš nejsou. Vlastně, nejsou zlí, ale jakože jsou."
"Tak jsou nebo nejsou zlí???" nechápal Eduard. Nechápal to očividně nikdo.
"Jsou zlí, ale nechtějí být," objasňovala Eliška. "Vysvětlím vám to cestou."

Adam vyšel z krčmy. Vtom mu ale někdo přetáhl přes krk něco, co připomínalo tkaničku z boty, a začal ho škrtit. Adam marně lapal po dechu. Připadal si jako ježek, kterého někdo místo do klece dal do pece. Už ztrácel naději, ale vtom uslyšel Eduarda a otce, jak mu běží na pomoc. Vzchopil se, zatnul pěst a praštil veškerou silou útočníka loktem do žaludku. Ten nic takového nečekal, takže měl Adam příležitost vyvléknout se ze škrtidla. To už přiběhli Adamovi přátelé. Eduard praštil škrtiče loutnou. Otec mu namířil na krk meč. Adam teatrálně strhl útočníkovu kápi a zděsil se: "Eliško???"