Our Flag Means Death

Je to prakticky pořád stejný.
Každý ráno prohlídnout zásoby, pochytat všechny krysy a šváby. Oboje hodit přes palubu, pokud teda FAKT nemáte nedostatek jídla, ale na to zatím nedošlo, páč kapitán má prdel ve zlatě. Udržovat sekáček ostrej. Chirurga nemáme. JÁ jsem chirurg. Já řežu, Frenchie umí šít.
Furt se učit něco novýho. (Co je sakra vejce Benedict a francouzskej toast? Co znamená oblanšírovat?)
Respektovat kapitánovo přání. Sedm cukrů do čaje? Klidně.
Udržovat si dokonalej přehled o náladě na lodi. Důležitý, pokud chcete přežít. A Roach přežije všude.
Jo, a to nejdůležitější... Dohlídnout, aby už zase nedošly ty podělaný pomeranče.

Aby bylo jasno, nebyl za tím žádný prachobyčejný chtíč. Tedy, jenom. Lucius byl v první řadě vyznavač intenzivních zážitků. Zážitky mají být pestré. Chcete-li dělat umění - hřímal kdysi pan Farley, jeho učitel - musíte se dívat a vidět. Vtisknout si do rukou a mysli všechny struktury, vůně a tvary.
Co se pamatoval, obklopoval se pan Farley větším množstvím zralých mužů. Velkých. Chlupatých.
Lucius vzdychl a opřel se o stěžeň pohodlněji. Posádku měl jako na dlani a ve skicáku ještě dvě stránky. Zachytil očima široká ramena v černé kůži a nasucho polkl.
Chtíč nebo umění, tak málo pudu sebezáchovy neměl ani on.

Bouře se přehnala. Všechno je při starém. Všechno v pořádku.
Jen kdyby mě nepřehlížel.
Černovous je zase sám sebou. Nic není důležitější.
Nic. Není. Důležitější. Izzy s každým slovem škubne za pásek kalhot. Ticho tam.

„Izzy. Chce tě kapitán.“

Jasně. Kdyby aspoň.

V kapitánově kajutě se však ukáže, že Černovous Izzyho opravdu chce.
Konkrétně řečeno na kolenou.
To mu (a sobě) může Izzy poskytnout. Odevzdat se bolesti je snadné. Podvolit se rukám tahajícím za vlasy, svírajícím hrdlo, tlačícím Izzyho k zemi…

„Když budeš poslušné psisko, připnu ti obojek. A utáhnu. Abys měl konečně důvod znít tak směšně přiškrceně.“

Ponížení.
Požehnání.

Dobře, tohle bylo trapné. A pěkně nepohodlné. Jak tu tak povlával v mořské bríze dobré dva metry nad palubou, cítil se poněkud bezbranně. Nebyl na to zařízený. A kromě toho ho popruhy tlačily v místech, které si na tohle zacházení fakt nepotrpí.
A taková to ještě před chvílí byla sranda!
Efekty vypadaly efektně, loď smrděla kouřem jako samo peklo a Stedova posádka se mohla strachy posrat. Parádní příklad ctihodného umění Vojebávky. A všem se to líbilo.
Kromě Izzyho. Ten chlap si nasupeně odkráčel a on, Blackbeard, nejděsivější pirát široko daleko, tu už dvacet minut visel jako uzený.
Tohle nebylo fér.

Večer se zvolna mění v noc a z hladiny moře se zvedá chlad.
Slunce spadlo za obzor, nad hlavou se uhnízdily hvězdy.

(teď snad už?)

Ještě chvíli je slyšet křik racků od mola a pak už nic. Jen vlny a tlukot srdce.

(nebo teď?)

Zvláštní věc se přihodila s časem.
Minuta se táhne jako století -

(tak kde je?)

- a hodiny přeletí mrknutím oka.

Dvě vesla. Dvě místa ve člunu.
Jedna pláž.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Naše.)

Nekonečné moře. Příliv a odliv. Měsíc a miliardy hvězd.
A uprostřed toho osamělá lidská bytost.

(už navždycky jen ta jedna jediná. Ničí.)

He closes his eyes and listens.

It is like coming home; falling back into the void, into the cool embrace of the voices from deep within. That's all the Kraken is, really. Not some supernatural force that takes him over; it is returning to himself. Hardly any effort at all. It is being Ed that takes effort.

He sits down in the alcove that used to be a bed, and peers into the darkness. The sea is calm. People say that's what happens before a storm, but calm is just calm.

There is no point in expecting anything at all.

Mysl je moře. Přelévá se neklidně sem a tam. Vždycky je ostražitá, vždycky je obezřetná. Vždycky ví, co je správné, co by se mělo udělat, říct, jaký by měl člověk být, jak se chovat.

Touha po dokonalosti z ní dělá šílence, tancujícího nahého při měsíčním světle na palubě lodi. Slyší hlasy, které jí říkají jdi a zpívej, jdi a zabíjej.

Zrádná jako příliv, jako loď, ukotvená v mělkém písku, jako ten, kdo prozradil plán vzpoury.

Jako bič, který švihne nejprve přesně, upokojí se, zapotácení se, duše je opilá, pád.

Z hlubin moře, hluboko pohřbený v režném plátně, se směje racek.

Hlasy se zdola ozývaly vlastně nepřetržitě. Byly slyšet hlavně v noci, při měsíčku. Ve dne - a to bylo docela otravné - je přehlušila posádka, která jednoduše neuměla držet hubu. Pan Buttons je měl všechny rád, o to nic. Ale stejně. Kdyby dokázali aspoň chvilku sklapnout, rozuměl by hlasům líp.
Říkaly zajímavé věci.
O pokladech.
Kouzlech.
Mořských pannách.
(Na ty samozřejmě nevěřil. Karl mu dávno vysvětlil, že na mořské panny věří leda blázni, děcka a vožralové. A nic z toho pan Buttons samozřejmě nebyl.)
Když se to tak vezme, byl by pan Buttons úplně nejšťastnějším členem posádky. Kdyby bylo aspoň chvíli ticho.

Na někoho, kdo se dokázal nacpat do úzkých kožených kalhot, byl Ed pozoruhodně nešikovný, když došlo na punčochy. Stede mu je navlékl a neopomněl tu a tam využít příležitosti k doteku či polibku.

Hedvábnou košili si přes hlavu přetáhl sám. Látka splynula po těle jako chladné pohlazení. Ed se zachvěl.

Krátké, temně fialové kalhoty šly rychle. Pak vesta ve stejné barvě se složitou výšivkou. Stede si při zapínání knoflíků nemohl nevšimnout, jak výmluvně vesta obepíná Edovu postavu.

Stede pročesal Edovu hřívu prsty a hřebenem. Zapletl mu cop.

Kašmírová kravata zastoupila plnovous.

Kabátec, boty, hůlka se skrytou čepelí... Zrodil se gentleman.

Stedův člun se blížil k Pomstě. Už byli zpozorováni a z paluby se ozývaly rozkazy.
"Připravte dělo! Pošlete je ke dnu!"
Stede vstal a zavolal nahoru: "Není to málo, strašlivý piráte? Není to málo za takovou zradu?"
Přízrak s mývalíma očima se naklonil přes zábradlí a zařval: "Jdi pryč!"
Stede se upřímně zděsil. Nečekal, že na lodi najde Edwarda, ale tohle nebyl ani Černovous. Tohle byl do hloubi duše raněný Kraken.
A Stede před ním musel v první řadě ochránit svoje lidi.
"Veslujte mimo dostřel. Jestli se do tmy neobjevím, najděte si lepšího kapitána," řekl posádce a skočil do vln."