Our Flag Means Death

Revenge, 8.července l.p. 1717
Milý deníčku,
Vylovili mě prý asi míli od ostrova, držel jsem se pitomýho plovoucího soudku jako klíště a byl na půl cesty do Hádu. Celou cestu jsem prospal, přitulený k Petovým kolenům a pořád jsem trochu utahaný, ale hádej co! Mám nový náhradní prst! Je z pomerančovníku a sedí perfektně. Což je fajn, protože se zase chystám kreslit. Cha!
Dizzy Izzy prohrál sázku.
Snažil se z toho vykroutit, ale Blackbeard... Ed... ho poplácal po rameni a řekl, ať to přijme jako chlap.
Brousím si tužku. Něco mi říká, že tohle bude velké.
Tvůj Lucius.

Things were back to normal now, which was nice. He was back home. All good. The cloying, sirupy heaviness in his chest Stede would, eventually, get used to again. Like an old friend.

Taking a deep breath, Stede opened up the garden doors. A nice walk in the morning sun, that would be the ticket! Stepping outside, he froze.

"Um," he asked the gardener, hesitantly.

"Yessir?"

"Flowers," Stede felt so light. Weightless. "There were so many."

The gardener shrugged. "Lady of the house got rid of them, sir. Attracted bees, she said."

"Ah. Yes." Sensible. Nodding, Stede hurried back inside.

Neděle, večer
Kurevsky nejlepší den mýho života! Černovous se mi vrátil! Nad ránem mě přepadl v kajutě a dělal se mnou neuvěřitelný věci. Ještě teď kvůli tomu kulhám, ale klidně se budu po palubě plazit, jen když je zpátky. Kromě toho jsem s hůlkou docela šik.
Do prdele, ta vznešená, načančaná děvka se dostala pod kůži i mně. Ale je pryč, jeho krámy a většina jeho neschopné posádky taky. Na lodi zavládne tvrdá disciplína, o to se postarám.
Neděle, noc
Ta noha zatraceně bolí. Snažím se podvolit té bolesti a soustředit se na to, kdo mi ji způsobil. Nepomáhá to.

Pohřeb byl moc hezký - plačky, smuteční hosté, kvalitní alkohol, květiny a všechno. Děti se role zhostily perfektně. Všichni tu zkrátka byli, aby Mary podali pomocnou ruku. Nekrolog si z Barbadoského týdeníku vystřihla, nalepila do alba, a aby zármutku učinila zadost, namalovala nový obraz. S majákem, temnou lodí a postavou rozkročenou na přídi. Nebylo jí vidět do obličeje, ale bylo jasné, že se usmívá.
Taky se usmívala. A když z novin později vystřihovala další hrůzná svědectví o lodích, kterým někdo ulehčil o kořist a udělal přitom z posádky blbce, usmívala se ještě víc. Samozřejmě nemohla mít jistotu. Ale rozhodně mu fandila.

Sebastian se probudil, píše vlastnoručně Stede. Tohle je soukromé. Lucius by nesouhlasil. Nebo naopak souhlasil až moc. Každopádně si tu fanfikci radši napíše sám.

„Kde jsem?“ zeptal se stropu.
„V bezpečí,“ ozvalo se a Sebastian si všiml nebezpečně vyhlížejícího muže. Bezděky na lůžku ucouvnul.

Stede se zatetelí.

„Nebojte se. Vytáhl jsem vás z moře, napůl utopeného. Jmenuju se Antonio. Má loď i já jsme vám k službám.“
„Já jsem… Roderigo,“ řekl Sebastian, stále nejistý svou situací, „a jsem vám velmi vděčný. Jakkoli vám to budu moci splatit...“

To by ses nesměl oženit, jakmile kolem projde první ženská, povzdechne si Stede.

The man moved like him, which was insult added to injury (and pain, and the chaos of the pseudopods ravaging his mind), and made Blackbeard move faster, yell louder, though there was no sound. And then there was:

"Ed."

Blackbeard roared. He stabbed at the parasite, the ghoul who had eaten his heart, until the figure was pressed up against the side of the ship, the tip of Blackbeard's sword at his throat.

"Ed. Please."

He sounded like him. Like him. And the light in his eyes was too seductive, a line over which Blackbeard could not follow.

Not again.

"That was nice," Ed said as they were corralled toward the line of fellow soon to be reformed pirates.

"Hm?" Not many nice things came to Stede's mind all that easily.

"Your booty."

Stede blinked, momentarily walking out of step. "Beg pardon?"

"The plant." Ed shrugged. "It was quite lush; you must have taken good care of it."

"Yes, well." Stede tried to find something other than Ed to focus his eyes on. "It's not very manly, but I'm rather good with plants. Making things grow."

Ed fell silent. Then, as they got in line, he muttered. "Yeah. You are."

Palubu drtil onen druh ticha, charakteristický pro poslední minuty před vyhlášením výsledku voleb. Všichni se snažili vyplnit čas tradičním zevlováním, ale nebylo v tom srdce.
První to nevydržel Pete.
"Já nevim, hele. Jsou v pohodě? Nevylezli už druhej den," řekl ustaraně a všechny pohledy se jako na povel obrátily ke kajutám.
Izzyho smích byl skrznaskrz zlý.
"Vsadím se, že už můžete jít a sebrat si dole jeho mrtvolu."
Lucius vyskočil na nohy. Tvářil se tak zavile, jak se jen může tvářit člověk, co strávil tři dny šlapáním vody v oceánu, z nějž ho kamarádi vylovili pouhou náhodou. Na rukou měl pořád ještě varhánky. I na nohou. VŠUDE! Možná nikdy nezmizí! A navíc ztratil Petův prst, což ho naštvalo zdaleka nejvíc.
Měl chuť Izzymu podržet hlavu pod vodou.
"Tak jo, sralbotko," zasyčel. "JÁ se vsadím, že Stede to zvládne."
"Beru. Když prohraješ, jdeš přes palubu, slečinko."
"Když prohraješ ty," zaťukal Lucius pobaveně na desky skicáku, "zapózuješ mi."
Izzyho pohled naznačoval, že si představuje, jak by mu slušela šála z Luciových střev. Pak pokrčil rameny, perfektně si jistý sám sebou.
A přesně v tu chvíli se otevřely dveře. Lucius se andělsky usmál.
"Klid, Izzy. To zvládneš. Budu decentní. Jenom se neboj rozkvést."

Vůbec nic je nevarovalo. Přiveslovali tiše jako stíny, hladoví a zuřiví. Jak Izzy později vzpomínal, abordáž jim netrvala ani minutu. V jednu chvíli stál, pozoroval obzor a v následující vteřině zíral, jak se nad zábradlím vynořují nepříjemně povědomé obličeje.
"Když dovolíte," řekl Stede, "Bereme si svou loď zpátky."
Pak ho praštil. Jako někdo, kdo to toužil udělat celé věky. Izzy se vleže nevěřícně dotkl úst.
"Zuby," poučil ho Švéd, "už nepřirostou."
"Nehýbej se," usmál se Stede. "Mohlo by to zajít dál, než jsme chtěli."
Zvedl oči k vylepšené vlajce a zasténal.
Frenchie pohotově pokynul směrem ke kajutám.
Čas diplomacie nadešel.

The carpenter gathered his tools together, then paused.

Stede smiled at him. "Anything else you need?"

"I hesitate to mention it, sir..."

"Come on, speak up."

"Well, sir... you might wish to reconsider your choice of wood."

"Really?" Stede frowned. "Why?"

"It's just that the wood you've chosen for your shelves, while excellent, is a particular favorite of termites."

"Ah!" Stede grinned. "That won't be a problem."

"Unfortunately, sir, it is quite a problem in houses like these."

"Oh, but they won't be in-" Stede noticed Mary in the corner of his eye. "Yes," he coughed. "Better use something different."