DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

„Ukažte, pomůžu vám,“ nabídl se a shodil sako.
Stařečka zaskočil. „To myslejí vážně? Jen habyste si nehublížil. Přece jenom, študovanej člověk… Copa humí s kosou?“
Hořce se zasmál, vyhrnul si rukávy. „Umím, dědo.“
Rozmáchl se, první zlaté klasy padly k zemi.
Fyzická práce byla přesně to, co potřeboval. Dát si do těla tak, aby večer padl a nemyslel. Nechtěl se ráno probudit s hlavou na stole, vedle nedopité režné a prázdného papíru, který opět nedokázal pokrýt těmi správnými slovy.
Rozmáchnout – seknout – rozmáchnout – seknout… Pravidelný rytmus se z rukou záhy přenesl do hlavy.
Zhluboka se nadechl.
Kdy naposledy při práci zpíval?

Když jsem je uviděl stát s Ondrou u branky, málem mi vypadl hrnek s kafem. Vypadali zvalchovaně. Holka, asi dvacetiletá, měla červené oči a její bílé tričko teď připomínalo kvalitní maskáč. Kluk zíral do země a z nosu mu kapala krev.
"Helejte, my mysleli, že se tam může stanovat, žejo," spustil rozpačitě.
"Jo?" řekl Ondra. "A tý cedule Pozor, pastviny, jste si všimli taky?"
"Ráno," řekla holka. "Jenže to už tam ty ovce lítaly jako jeblý!"
"Jedna mě kopla do oka."
Položil jsem hrnek. Opatrně.
"Vemte místo. Přinesu lékárničku."
"Pomůžu ti."
Nějakým zázrakem jsme se zvládli rozchechtat až v baráku.

“Menší sešlost?” kývla ke shromáždění.
“Jen pár nejbližších přátel.”
“Kde děláte větší sešlosti, na fotbalovém stadioně?”
“Ne, na Letné,” mrkl na ni. “Přece se nebudeme tísnit na stadioně.”
Potlačila touhu na něj vypláznout jazyk.
“A čistě ze zvědavosti, proč se ten uzený vepřík jmenuje stejně jako náš hostitel?”
“Červík je šprýmař. Má zálibu v kanadských žertících. Jednou jsem tady při učení usnul na zahradě a když jsem se probudil, měl jsem na obličeji opalovacím krémem nakreslená sluníčka… To nechceš! Navíc den před státnicemi.”
“A co na to porota?” Zazubila se.
“Úplně v pohodě. Smáli se, že jsem jim ‘rozjasnil den’.”

Něco je dané: Členové Rady bydlí na Hradčanské, poskoci na Dejvické.
Něco vyplyne z okolností: Šroťák je na Náměstí Míru, šmelí se v nedodělaném Déčku.
Něco prostě všichni ví: Usneš na Zličíně, ztratíš rozum. Usteleš si na Rajské, k ránu přijde příšera. Můstek noční můry přitahuje. Na Vyšehradě se nebydlí, z povrchu prosakuje záření.
Ani Prcek s Lucií se neodváží strávit tady noc, přesto někdy nad ránem přijdou, sednou si na opuštěné nástupiště a opřou se o olověné zastínění oken. Když mají štěstí, na kratičko se jim zdá, že cítí lehký dotyk tepla, když venku vychází slunce, které nikdy neuvidí.

"Jenom se vyspíš a budou Vánoce!"
"Jenom se vyspíš a budou prázdniny!"
"Jenom se vyspíš a bude víkend!"
"Jenom se vyspíš a budeš mít narozeniny!"
Fakt to fungovalo! Vyspat se a probudit se bývalo spolehlivou a jednoduchou cestou k lepšímu. To, co se dělo mezi jednotlivejma vyspáníma, se dalo nějak vyignorovat. Prostě stačilo jít (párkrát) zase do postele. Nezřídka, když jsem se probouzel, byla sobota.
Postupně se to ale začalo nějak měnit. Teď se budím do světa, v němž musím chodit do práce, ráno mě bolí klouby a podezřele často je úterý.
Proč už to nefunguje? Kde jsem ztratil cestu?

Již dlouho churavíš. Tvá mysl je zamlžená. Většinu času si neuvědomuješ, kde se nacházíš. Kamenné stěny, závěsy mrtvolného pachu, těžké dveře, vyvrácené z pantů. Při pohledu z okna - zkroucené stromy, černá hladina.

Každé ráno se probouzíš v měkké posteli a přeješ si, aby další den nikdy nepřišel.

A pak jednou -

Tma.

Vteřiny odtikávají hlasitě, jak kostelní zvon. Mění se v minuty, hodiny... dny.

Poslední síly ubývají. Jazyk se lepí na patro, žaludek se zkroutil do vysušeného hnízda.

Nehty ulámané, krvácející, třísky se zabodávají do pavučinovitě bílé kůže.

A proč... proč nepřestat bojovat?

"Uložili jsme ji do hrobky živou"! vzkřikne věčnost.

„Arethuso! Kde mám věci?“
Uprostřed nafouklé garsonky se zhmotnil ředitel Bradavic. Lin ztuhla s lžící lupínků napůl cesty do úst. Chvíli na sebe zírali.
„Ari je v práci,“ špitla nakonec.
„Tvůj otec je mrtvý,“ vypadlo z Averyho ve stejnou chvíli.
Vrátila lžičku do misky.
„Dalo se to čekat,“ pokrčil rameny a opustil konverzaci. „Proto tu mám už dlouho schovanou hůlku a… další věci.“ Pustil se do divokého prohledávání kuchyňské linky. „Nechci skončit v Azkabanu. Nebo v rakvi. Má nejméně oblíbená místa.“
Čerstvě úplná sirota zírala do své odpolední svačiny. Pocity se v ní bily jako vlny o skály na pobřeží.

Sledoval jsem hodinky, jak se houpají ze strany na stranu a stále jsem si nebyl jistý. Nebylo to místo, které bych chtěl znovu navštívit, znovu zažít.

Na chvíli jsem přerušil oční kontakt s předmětem a zaostřil zpět na terapeuta. S profesionálním klidem se na mě usmál a pokýval hlavou. Nebyl jsem si jistý, zda je to povzbuzení poddat se finálnímu kroku expoziční terapie či souhlas s tím, že si to ještě snad můžu rozmyslet.

Tak jako tak, pokud tohle nezvládnu, nikdy se s tím nevyrovnám.

A tak jsem zavřel oči, abych se prubudil tam, kam jsem se nikdy nechtěl vrátit.

Au! Ach ta hlava... Bože můj.
Pekřovic Tomek ještě ani neotevřel oči, natož aby se pohnul, ale už teď litoval, že toho rána vůbec nabyl vědomí.
Alespoň tedy předpokládal, že je ráno.

"Vstávej pacholku! Včera ses mi upsal, tak dneska už koukej makat," slova rezonovala Tomkovi v hlavě, jako by ji strčil rovnou do zvonu.
S námahou otevřel oči a udělalo se mu ještě hůř.
Všichni svatí, to je přece...
"Tak dělej. Co civíš? To si nic nepamatuješ? Vpotácel ses včera ke mě do světnice, že pro mě chceš pracovat. Tak kocovinu jsi už určitě vyspal, tak hybaj dělat!"
KAT!!!!!!

Nebylo ani poledne a Konstantinova pracovní morálka již vyvěsila bílý prapor. S perem v inkoustu si přehrával poslední večer, slovo od slova, pohyb po pohybu. Právě když se schylovalo k poslednímu... „Promiňte...“
„Что ты здесь...?“ popuzen vypálil svou mateřštinou a při doprovodném gestu málem zhatil několik hodin práce. Lahvičku s inkoustem zadržel na poslední chvíli.
„Přišel jsem za tetičkou.“
„V dílně,“ odvětil doufaje ve zmizení všech a všeho.
„Promiňte,“ nemizel zdvořilostní typ.
„Dílna je vpravo.“ Vetřelec se nepohnul.
„Vy jste Rus? To jste už musel sloužit v armádě...“
Musel? Málokde by se chtěl probouzet méně než v zavšivených kasárnách. „Samozřejmě.“