DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Na světě existují místa, kde se nikdo nechce probudit. Třeba vězení, hřbitov nebo márnice. Služební ošetřovna není nejhorší, jen nejtrapnější, možnost.
"Tak jste se probral? Tichá bude nadšená."
Jsem cítit spáleninou, ale asi mi nic není.
"Nechali jsme vás trochu schrupnout, než dostanete přednášku. Můžete jít."
Dotáhnu se do kanceláře jako spráskaný pes. Na stole mám hrnek s kafem. Tichá sedí za stolem a otevřeně se mi směje. Možná ji někdo vyměnil. Nebo mám otřes mozku a nikdo si nevšiml.
"Oba stromy jsou v pořádku, ale pamatujte si, že sekvoje mají k ohni poněkud problematický vztah. Až nesnášenlivý, řekla bych."

Ráno jako z reklamy na Granko.
Ráno, kdy si člověk pluje mezi spánkem a vědomím, dokud se ho máma nepřijde zeptat, jestli hodlá vstávat. Zamumlá, že ještě pět minut, prosím, ale vlastně na tom nesejde. Dneska se nikam nespěchá. Nikdo po něm nic nechce.
Dokud někdo nerozrazí dveře od bytu a nevtáhne ho do nereality roku devatenáct set osmdesát dva.
"Mám volno," pokusí se protestovat. Marně. Vzápětí mu na hlavě přistane bunda a je rád, že boty jsou bezpečně pod postelí.
"Tak na to zapomeň, mladej. Pohotovost. Kontrarevoluční živly nespí."
Filip zaboří tvář do polštáře. Ještě tak třicet let, prosím.

Charlie už zažil kdejaké probuzení.
Probudil se na pláži oblečený jen v kondomu a s langustou v náručí.
Probudil se v Las Vegas s brutální kocovinou a jenom v ponožkách.
Probudil se v base. Opakovaně.
Probudil se vedle ženy, kterou vůbec neznal.
Probudil se vedle nahý vedle stejně nahýho chlápka.
Probudil se v Herbově zahrádce (a není to metafora).
Probudil se uprostřed operace a žádal anesteziologa o vyšší dávku ňam ňam.
Probudil se někde uprostřed mexické divočiny.

Cokoliv z toho by si teď s chutí zopakoval, než aby se probudil nahý po trojce s tou holkou z baru a Alanem.

V téhle noční můře se opravdu probudit nechtěla. Nikdy. Mohutné poryvy větru provázené proudy deště cloumají stanem. Na stropě se vytvořila louže vody. Ve spěchu popadne psa, peněženku a baterku a sotva vyklopýtá ven, stan se zhroutí.
Nespím. Zahlédnu světlo baterky. Rychle otevírám dveře karavanu a zvu oba zmoklé něšťastníky do sucha.
Je rozhodnutá, sem na tábor už nikdy.
Po neklidné noci přichází krásné ráno. Všichni pomáháme s opravou stanu, promoklé věci vysuší sluníčko. Za pár chvil není po noční katastrofě ani stopa. Přijíždí Blančin manžel a nevěří. Tento typ stanu nezboří ani orkán. Bohužel nikoho nenapadlo tu spoušť vyfotit.

Nechci se probudit ve zhmotněné fantaskní představě malíře, uprostřed kafilérie lidských životů, mezi skrumáží těl a symbolů.

Slyšel jsi, ale neposlouchal. Uříznuté ucho jako symbol neposlušnosti.

Přesýpací hodiny. Pouze jejich horní část, která tvoří zároveň trůn věčnosti. Není kam přesýpat čas. Místo písku lidská těla.

Temnotu prosvětlují zlověstné záblesky s ohni, připomínající výbuchy a požáry z válečných zpravodajství.

Ve strunách harfy ukřižovaný.

Na voru postava snažící se neutonout v beznaději.
Spousta dalších děsivých vjemů.

Pod bílou krempou strnulý, bledý obličej. Evokuje nevinnost. Smutně shlíží na lidičky lezoucí jako hmyz. Většina je obnažená, což připomíná, že před Bohem nelze nic ukrýt.

Jaké je nejhorší tábořiště?
Když na tebe zbyde přesně to místo s kamenem pod zády?
Když v noci začne pršet?
Když koně neustále frkají a budí tě?
Nebo třeba když smrdí hloh, ale dospěláci se odmítnou stěhovat?

Nebo když rudé slunce prorazí černý kouř, plazící se z ruin doutnajících domů, a ty místo, abys vítal úsvit, se loučíš s umírajícím přítelem?
Když procitneš s křikem a pocitem, že se udusíš vlastní krví, protože jsi usnula vyčerpáním a to, čeho ses nejvíc děsila, je pořád ještě pravda?
Nebo když raději vůbec nespíš, aby tě ráno nemělo co překvapit?

Nejspíš ten hloh.

Otevřel oči a rychle je zase zavřel. Přikrývka byla z nejjemnějšího hedvábí, přesto působila jako těžký kámen, který ho tlačil k zemi.
Nechtěl vstát. Nechtěl čelit věcem za dveřmi.
Pak se v duchu pokáral za svojí rozmazlenost. Co by jiní dali za postel ze zlata a polštáře z nejdražšího peří? Jak moc toužil po komfortu, když byl mladší?
Kdyby jen věděl, jakou to vše mělo cenu...

"Vaše veličenstvo," ozval se opatrný hlas. "Je čas. Musíme Vás obléci a připravit, abyste stihnul ranní audience."
"Ano, samozřejmě," zašeptal Maia a donutil se zvednout. Čas nechat své já za sebou a být císařem.

Sluneční paprsky neměly slitování.
Opřela se o strom a protože byla sama, povolila si peplos a doufala, že náznaky vánku zchladí její kůži.
Zamžourala vzhůru za hlasitým zvukem.
Na nebi se honili dva velcí ptáci.
Světlejší se snažil uniknout, ale druhý do něj narazil. Bílý pták začal klesat, až narazil na zem.
Nedbajíc na svou nahotu k němu doběhla.
Uviděla krásnou sněhobílou labuť.
Sebrala její polámané tělo a rázným Jedeš zahnala pronásledujícího orla.
Odnesla raněného ptáka pod strom a jemně ho hladila.
Jsou všechny labutě tak přítulné?
Když se vzbudila, po labuti zbylo jen peří a divný pocit v břiše.

Zdál se mu sen. Šel lesem, kde stromy byly velice vysoké a on neviděl oblohu. Vůbec to místo neznal, přesto věděl, že musí jít dál.
Pak v hustém podrostu něco zapraskalo. Vyděsil se. Rozhlédl se kolem, ale nikde nikdo. A znovu zapraskání, tentokrát blíže. Rozběhl se jako šílený. Za sebou slyšel nějaké zvuky, přibližovaly se. Panebože. Najednou půda pod nohama někam ujela a on cítil, jak padá.
Probral ho vlastní křik. Rozhlédl se kolem a zjistil, že to nebyl sen. Ležel svázaný na zemi a ze skupiny jakýchsi divochů se k němu jeden z nich blížil. V ruce držel nůž.

Když Marigold vyrážel na dobrodružnou cestu, nenapadlo ho, jaký to nabere spád.
A že se jen pár dní na to probudí v šatlavě.
Po kamenných zdech vězení stékala voda namáčející slamník už tak nevalné kvality. V kobce páchlo několik dalších spoluvězňů v různém stupni morálního rozkladu. Geralt spokojeně pochrupoval, což dohánělo Marigolda k vzteku.
Otočil se na druhý bok a přemítal o svém hrozném osudu. Skolopendromorfa Geralt sice přemohl, takže je teď nerozpouštěl jeho jed, nicméně to popudilo obyvatele nedalekého městečka.
Když se Geralt u rychtáře hlásil o odměnu za jeho zabití, odměnili je akorát pobytem v tomhle příšerném místě.