DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

Leží na kupě slýmy na hliněné podlaze a dívá se na tančící paprsky ranního světla.
Budit se v lese, kdy i ten nejhezčí úkryt k ránu objevila studená mokrá mlha nebo rovnou déšť, a kousavá zima se se svíravým hladem předháněly, kdo je probudí častěji, bylo hrozné. Ale nechat se zavírat do teplého chlívku po večeři je ještě hroznější. Práce není špatná, i když těžká. Ale z baby jde strach a jejím očím nejde odmítnout.
Nejde?
Jeník to nedokáže.
A sama, bez něj, přeci neuteče.
Neuteče?
A zítra se zase probudí tady?
Ani náhodou!
Marie se poprvé doopravdy sama rozhodla.

Lioness opened her eyes and met Sarmad's gaze.
"Using magic to persuade me mine is somehow 'wrong' seems a bit hypocritical," she said firmly. "Where would *you* be without it?"
His lips curled into a half-smile.
"I know life without magic. It's what I use, not who I am. You can choose to close your eyes again and go back to your dream world... or you can finally wake up and find out what is real."
"Not all awakenings lead to reality... sometimes they only land you in a different nightmare."
He shrugged.
"Are you too scared to try it?"

"Postel bejvalky! Zvlášť, pokud by tam byl i její manžel!"
"Záchytka! Pracuje tam totiž tchán!"
"Gauč někoho z těch lidí, kterým dlužím prachy!"
Hlasitý řehot našich hostů, skupinky turistů kdovíjak k nám zabloudivších a teď se tu schovávajících před dešťovou přeháňkou, se rozléhal místností. Dosmáli se a otočili hlavy k Jeanovi.
"Jsi na řadě, dědo! Jaký je tvoje místo? Notak, nekaž nám srandu."
Jean mlčel. Z jeho výrazu bylo jasné, že se mu protiví lhát, ale pravdu říct nechce.
Moc dobře jsem ho chápal. Když máte s probouzením na opravdu hnusných místech nemalé zkušenosti, nepřipadají vám podobné otázky příliš vtipné.

Poloostrůvek nad mořem je dosti bezpečné místo.
Nastražíte vhodně hlasité překážky, aby vás příchod potenciálního nepřítele probudil, a můžete všichni spokojeně zalehnout ukolébáváni tichým šploucháním moře.
Chaluhy zpříjemňují tlačící oblázky a když se člověk zabalí do celty, je jen lehce provlhlý.
Čtyři démoni spali.
Spánek nepotřebují, ale je tak příjemný!
Šplouch. Šplouch.
Úplněk zaléval světlem krajinu.
ŠpLOucH. ŠPlouCH.
ŠPLOUCH!
Náhle nebylo jen vlhko shora, ale doslova mokro zespoda.
„Sakra!“
Nastalo vymotávání se z celt.
Divoké pohledy dokola... kdyby měl vrcholící příliv oči, posměšně by jim pohledy oplácel.
Z poloostrůvku už zůstal jen osamělý kámen. Zmenšoval se.
Motorky zmizely pod hladinou.

Otevřel jsem oči a zatraceně blízko nad sebou viděl tmu. Má ospalá mysl začala horečnatě přemýšlet, v jakém Stínu jsem a co se dělo včera.

Rakev. Probudil jsem se v rakvi.
Ne.
Za přepážkou kolem sebe slyším a cítím další lidi.
Cela.
Mimoděk mě polil studený pot, roztřásl jsem se. Má cela v amberském hradě…
Ne, ta byla dávno minulost.

Do nosu mne udeřil pach levné napodobeniny amerických cigaret.
Země.
Uklidnil jsem se, ač jsem měl pořád okno.
Zašátral jsem kolem sebe a rozsvítil na nápis “Welcome to Capsule Hotel Osaka Namba 1.”

Snad bude jejich snídaně lepší než probuzení.

Quiet. Dark. Wood.
You start banging around you but there is not enough space. You can't breathe or move. Your lungs fill up with dust. Oxygen is almost gone.
And you know, you will die here. Six feet underground.
Loud noises. People, cars, kids, rain. Light. Your bed. Cosy sheets. Warm. You try to get up. But you can't. You feel exhausted and your limbs are not working. Everything is grey. And you feel dead inside.
You don't care where you'll wake up next. Scary, sad, confusing, happy. You don't care. Because you don't want to wake up at all.

Začalo to nevinně. Ležel na gauči, nepamatoval si, jak se tam dostal. Po čase se občas vzbudil ve svém starém pokoji, u rodičů, což bylo zvláštní, ale pochopitelné. Kam jinam by člověk vyrazil, extrémně unavený a zmatený?
Za pár měsíců se začal budit na náhodných místech. Tramvaj v konečné. Zasněžená lavička. V poledne před kavárnou.
Nakonec se přidaly i zvláštní okolnosti. Probral se s prázdnou lahví kečupu na chodbě filosofické fakulty. Jindy jenom v riflích, bez trička a bez bot, v koupelně své pratety z druhého konce země. Naposledy nahatý ve vyprázdněném hledišti Národního divadla. Vzbudila ho uklízečka.
Diagnóza: narkolepsie.

Vyhřívané terárium, dostatek jídla, klid.
Po náročné cestě si Trevor v obchodě s kouzelným zvířectvem lebedil.
Jojo, to se to jinak probouzí, když nevstáváš za hromů a blesků, když se nemusíš bát, kdo tě sezobne nebo sežere, když se probereš v lektvaristické laboratoři plné sklenic v lihu naložených mrtvočichů.

Nejen dobré bydlo je však potřeba k životní spokojenosti. Sotva se Trevor trochu otřepal, začal ho trápit nedostatek inteligence kouzelnické populace. Mohl kvákat matematické řady jak o život, nikdo z nakupujících se nechytal.

Ropucha nepatří k oblíbeným mazlíčkům, malomyslněl, s takovou se odeklení nedočkám. Právě tehdy do obchodu vešel Algie Longbottom.

Andrew se probudil se strašnou kocovinou. Hlava mu třeštila jako nikdy dřív.
Zastávka. Na vedlejší lavičce spal Nicky. Prašná silnice, oprýskaný obchod se smíšeným zbožím, bíle natřené baráky jeden vedle druhého.
Do obchodu a z obchodu vcházely paničky, které na ně opovržlivě shlížely.
Za chvíli se probudil Nicky a začal nadávat na kocovinu i na tu díru, kde se octli.
Dopoledne proseděli na zastávce naproti a čekali na autobus zpátky do města.
„Pánové, kam jedete?" zavolal na ně chlápek který zastavil u krajnice. „Autobusy tady jezdí jen ve všední dny. Nasedejte, zavezu vás do města," řekl a ukázal na korbu.

Jsou místa, kde nechcete spát, a jsou místa, na kterých se nechcete probudit. Merlin ví, že Sirius si užil dost z obou výše jmenovaných kategorií.
Ať už šlo o jeho tmavý, osamělý pokoj na Grimmauldově náměstí, Zapovězený les plný havěti nebo něco podobně hrozného, nic nemohlo překonat bezútěšnost Azkabanu.
Samozřejmě se snažil předstírat, že žádné z těch míst ho nepoznamenalo, ale nakonec už předstíral jenom před sebou. A když večer zavřel oči, mnohdy nezvládl ani to.
Jenže teď ho do nového dne nevítala zima, hlad ani mozkomoři, ale laskavé doteky a šálek kakaa. V takových chvílích stálo za to žít.