DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2022.

Chtěl jsem se vydat na průzkum Bradavic, když mě skřítek popadl a přemístil do ředitelny, kde mě posadil na stůl a zmizel.

„Vítám vás, princi!“ překvapil mě Brumbál, „ano vím o vašem prokletí a věřte, že jsem váš stav konzultoval s odborníky na odeklínání. Bohužel, většina z nich se shodla na tom, že vás může vysvobodit pouze polibek z lásky, což asi nepřipadá v úvahu, aspoň momentálně.“

Lokl si čaje a pokračoval.
„Přesto se chce mladý Weasley pokusit i o jiný způsob. Bude to pravděpodobně běh na dlouhou trať, vyžadující mnoho mravenčí práce, studia a pokusů, ale věřím, že uspěje.“

Poprvé ji napadlo, že je něco špatně, když ji bolelo jindy příjemné milování.
Černé myšlenky si nechala pro sebe.

„Jsem unavená, promiň.“

O dva týdny později držela v ruce papír z histologie.
Slzy zatlačila hluboko do koutků očí.

„Malobuněčný karcinom. Stadium IIB. Šance na vyléčení 60 %.“

Tři měsíce nato absolvovala poslední chemoterapii, pod lemem džínů ještě stále citlivou jizvu po hysterektomii.
Pocit naděje nechtěla vyslovit nahlas.

„Slib mi, že tě to nezlomí. Že nepřestaneš žít.“

31. října 2017 ležela na pokoji intenzivní péče, Elizabetinu hlavu nacpanou v podpaží, Edwardovu položenou na břiše.
Bolest už nevnímala.

„Miluju vás. Nespěchejte za mnou.“

První přišel Theo.
“Chytej,” hodila mu máma klíčky od svého auta, “počkám na tátu a sejdeme se na místě.”
Řidičák měl týden, tak se rozhodně nebránil možnosti si trochu zatrénovat.

Druhá byla Beka.
Zpráva jí pípla uprostřed rozhovoru.
“Promiň Pavlo, budu muset letět.”
“Co kdybych šla s tebou?”
“To nejde, táta to nerad vidí.”
“Tak za týden!” zamávaly si, když Beka nasedala na kolo.

Třetí vklouzla do krytu Marina.
Trvalo jí to přes celé město strašně dlouho. O muže a kluky se ale nebála, ani když začaly výbuchy, jejich dům byl od krytu pár set metrů.

Nikdo další už nedorazil.

Anet se odjakživa líbil její spolubydlící. Zrovna na něj myslela, když se vyhřívala ve vaně. Možná proto zapomněla zamknout a neslyšela, když vstupoval do koupelny.
„Anet? Potřeboval bych s tebou mluvit,“ když ji uviděl ve vaně, rychle vyběhl ven a omlouval se.
Anet se nezmohla na slovo. Styděla se. Takhle všechno pokazit. Co když jí chtěl třeba pozvat ven a teď už to neudělá?
Rychle se oblékla a šla za ním.
„Promiň, zapomněla jsem zamknout-„
„Ne, to nevadí.“
„No a o čem si chtěl mluvit?“
„Někdo se mi líbí,“ přiznal se.
Anet se zaradovala. „A kdo?“
„Je to jeden kluk…“

"Proč se paní Pettigrewová tváří tak naštvaně?" zamyslel se nahlas Albus a rychle odvrátil pohled od sousedního trávníku, kde zmíněná dáma energicky hrabala listí.
"Tom si vzal do hlavy, že bude finančně nezávislý," odvětil Gellert.
"A to s naší sousedkou souvisí jak?" zajímal se Albus.
"Prohlásil, že si bude vydělávat sám a naučil se kouzlo Auro formicia."
"To kouzlo, co nutí okolní mravence dolovat zlato?"
"Přesně to," potvrdil Gellert."
"Ale tady se v okolí žádné drahé kovy nenachází."
"To už jsme taky zjistili."
"Takže?" povytáhl Brumbál obočí.
"Takže jsem dneska ráno musel jít k sousedům vracet řetízek a zlatý zuby."

Stein netušil, prečo sa zobudil v tmavej, páchnucej miestnosti, navyše bez zbraní.
Postavil sa, ale hneď zastenal. V hlave mu dunela vari celá artiléria. Nečakal, že ho pijatika v hostinci tak zmorí.
Napriek bolesti sa porozhliadol. Žiadne dvere, len schodíky, skrz ktoré doliehal hluk. Zachmúril sa a hoci koleno protestovalo, začal stúpať. Zvuky ho zaviedli do neveľkej, slabo osvetlenej miestnosti. Keď nazrel dnu, strnul hrôzou. Zaklial a prežehnal sa.
Jaroš s Barbaričom boli do pol pása vyzlečení, pripútaní k múru. Krčmár s manželkou, obaja nahí, ryčali a lascívne okolo nich tancovali.
Stein si odpľul, zaťal zuby a vtrhol do miestnosti.

Někdy je to jen mechanická práce. Pomůžeš mi do sprchy? Jo, jasně, mám skočit pro zvedák? Jeden úkol za druhým, pečlivé následování pokynů, umýt se potřebujeme všichni.
Ale někdy… někdy se najednou zastavím, zhluboka nadechnu, nejde vydržet, je to až k nesnesení intimní. Dlaň v rukavici klouže po odhalených zádech, nahá kůže, za okny noc. Myslíte, že lidské tělo není krásné? Ale jistěže je, vy hlupáčci, jen občas ne na první pohled, ani na druhý, člověk se musí dívat optikou věčnosti, aby pochopil. Ekzém na dlaních, zkroucená záda, to všechno je jen maska.
A pod ní? My. Požehnaná zranitelnost lidství.

Vždycky byla svá, nikdy se nebála jít proti proudu, a ani teď tomu nebylo jinak. Nebo vlastně bylo. Už několik dní plula proti proudu, a přece šla s davem. Možná měla poslechnout to rčení, podruhé se sem už nevracet a neriskovat život, ale nemohla jinak. Pud je pud, i kdyby to mělo znamenat, že třeba vypustí duši. Capre diem!

Další peřeje, ale tyhle už by měly být poslední. Navíc nevidí medvědy. To ještě zvládne a pak si konečně užije trochu té dospělé zábavy. Je tu sice spousta konkurence, takže určitě vzniknou nějaké třecí plochy, ale kvůli tomu tady vlastně jsou...

Narodila jsem se v poslední den války.
O mé generaci se tehdy mluvilo jako o šťastných dětech, protože jsme se narodily do šťastných časů. Pro mě však byly šťastné časy vším, co jsem znala.
Krmení nutrií u umělého jezírka. Schovávaná na vybydleném sídlišti. Školní výlety strávené sběrem chirurgických roušek, při kterých jsme šermovali kleštěmi na odpadky. Máma, teta a babička s brunátnými tvářemi, jak sedí u stolu, dělí se o víno a vyprávějí si vtipy o Markovi Suckerbergovi. Sluneční paprsky dopadající na rozpálené ulice Brna.
Když se ohlédnu na lidskou historii, je celkem jasné, že šťastné časy nikdy nemohly vydržet.

"Pod médskými meči rudé, Ninive teď naše bude, město patří vítězům..." Plakala nad zkázou míst, kde si mohla hrát na člověka.

Obešla roh a zahleděla se na mužíka s arkebuzou.
"Člověka s vlčí duší jsem už dlouho neviděla... Skoč do náhonu!"
Ty oči se Ukkovi vryly do paměti. Pokryl ho ledový pot a mrsknul sebou, aby splnil příkaz.

Bosýma nohama laskala popelem pokrytou dlažbu a dokončila čtvrtý verš Ošklivé průpovídky.

Švédští marodéři dokázali odhadnout, jak rychle uniknout ze zapálených domů. S plamenným drakem, který vyšlehl z oken a uchvátil je do spárů, až apoštoly na jejich hrudích bouchaly, ovšem nepočítali.