DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2022.

Pan Zpěvák procházel po koncertu koridorem fanynek, rozdávajíc úsměvy a podpisy na všechny strany. Fanynky na oplátku nešetřily superlativy.
“Jsem Vaše největší fanynka, mistře,” vykřikla jedna z nich tak nahlas, že ji Zpěvák slyšel i přes hlomoz davu. Zašeptal něco bodyguardovi a zmizel v šatně.
Za chvíli bodyguard uvedl fanynku.
“Ani nevíte jak dlouho jsem se s vámi chtěla setkat.”
Zpěvák se jen usmál, vstal a pomalu svlékal župan před velkým nástěnným zrcadlem. S údivem zjistil, že je v zrcadle sám. Otočil se, ale to se mu už do krku zakously dva zuby jako břitvy a přes zrcadlo vystříkla krev.

Spock hlasitě zasténal, když mu Jim olízl ucho.

"Ššš," chlácholil ho Jim, zatímco jeho prsty hledaly všechna ta místečka přinášející Spockovi rozkoš. "Takhle nás uslyší celá loď."

Spock zalapal po dechu, když ho Jim jemně kousl. "Jime... víc!"

"Co víc? Co pro tebe můžu udělat? Už tak jsme dneska došli dál, než jsme původně chtěli."

Spockovy tváře se zbarvily do zelena. Něco zašeptal.

"Co jsi říkal?"

"Jime, prosím..."

Jim se ušklíbl. "Neboj, lásko. Vím, co potřebuješ." Jim uchopil Spockovu ruku a začal sát jeho prsty.

A Kostra, který zrovna procházel okolo Jimovy kajuty, mu to, co uslyšel, nikdy nepřestal vyčítat.

Můj nejoblíbenější motiv vyprávění se nazývá To jsem já.
Složitě a květnatě ho definoval Thomas Mann v tetralogii Josef a bratří jeho, monumentálním díle o jednom příběhu biblickém a povaze příběhů všech.

Zjednodušeně řečeno, „To jsem já“ je tou částí příběhů, kdy se mocná osoba, dosud svoji moc z vlastních pohnutek skrývající, rozhodne vyjevit svému okolí, kdo je doopravdy. Následují obvykle dramatické reakce („od sklopení očí až po zdrcené padnutí na kolena“) a posléze akt odpuštění. Ten je poměrně zásadní. Jsme si jako čtenáři jistí, že k němu dojde, přesto necháváme nebohé postavy balancovat na hranici trestu a jeho prominutí.

S každou další tváří doufal v zrzavé vlasy.
Ona doufala, že tentokrát bude umět aspoň trochu líp řídit.
Smůlu měli oba.

Zjevně si neuvědomoval, že všechno, co přitáhne, zabírá místo – a uvnitř větší neznamená nafukovací.
Sem tam ve jménu dobrého vkusu něco... ztratila.
Fez se snažila ztratit opakovaně.

Co chvíli někoho nového přivedl.
Na některé si zvykala dlouho.
(Chyběli jí pak všichni do jednoho.)

Vrhal se po hlavě do sebevětšího nebezpečí.
Vrhala se za ním.
Někdo přece musel zachraňovat jeho.

Za ostatní bojoval do posledního dechu. Sám se sebou... to vzdával příliš snadno.
TARDIS by to s ním nevzdala nikdy.

"Vilný Tulipán pro Stydlivou Růži, neboj se rozkvést, opakuji, neboj se rozkvést. Přepínám."
"Stydlivá Růže pro Vilný Tulipán, rozumím a potvrzuji. Růže rozkvete před zraky Jupitera, opakuji, před zraky Jupitera. Přepínám."
"Guten Abend. Jestli plánujete vychodit do povětří ten muničák ve Vache-Sacrée, nemochli byste to udělat v pátek? Dopoledne pšijede na inspekci generál von Saubermachen."
"To je klíčová informace. Merci, Hans."
"Sa málo. Generála snám ještě z doby pržed válkou. Arschloch mi naboural auto, a dodnes mi nesaplatil ani pfennig. Takofé to bylo krásné auto, BMW tržistatfacetosm roadster."
"Tohle auto jsem vždycky chtěl, Hans. Ten connard zdechne, to ti slibuju."

„Spoutání nebes! Spoutání země! Spoutáš panenství XX. XY je nebude moci porušit, dokud nebude porušeno panenství svaté Panny. Panno Marie! Ať spoutání postihne mužství XY! Neztvrdne! Nezvedne se! Nevydá sémě! Bude ležet jako mrtvola v hrobě.“

Apa Foibamón dokončil zaříkání. Zaplatí a konečně klid. Chápal, že si rodiče chtějí dceru pojistit, obzvláště když je nápadník pěkný a chudý, nicméně tato práce ho netěšila.

„Nejni to málo?“ zahudrala matka. „Bejt Panenkou Marií, jen když přijde na podobný myšlénky, vrazím mu takovou …“ Otec jí naštěstí přerušil. „Kdyby tak její rodiče použili stejnou kletbu na mne před sedmnácti lety …“ Povzdechl, zaplatil a odešel.

Dorianova zimní zahrada propouštěla přes hustý porost jen úzké pramínky světla. Ty občas uhodily jeden z velkých krystalů, které visely u stropu a rozložily se tak do duhových barev.
"Květiny jsou sobecké, Basile," řekl Dorian, když procházeli zahradou. "Vidíte, jak se všechny klaní ke slunci? Nezajímají se o ostatní. Nebojí se prospívat, i když tím utlačí jiné. Protože, když ne..." Dorian sáhl pro uvadlé poupě. Utrhl ho a rozdrtil ho v dlani. "Budou jen pouhým stínem. Nepřežijí."
Basil ho chvíli pozoroval. Váhal. Věděl, co se mu tím Dorian snaží říct.
"Nebojím se," zašeptal a naklonil se k Dorianovi pro polibek.

Na hranici mezi Německem a Dánskem.

Červené cihly nahrazuje "skandinávský design" at its best.

Nápisy jsou v dánštině a němčině, obsluha dánsko-německá, měny berou obě.

Místo večeře si kupujeme zmrzlinu. Dva kopečky každý. Banana split, dánské něco, čokoládu, vanilku.
Jdeme se projít do zálivu - půl kilometru přímo DO MOŘE (písečná stopa vede skrz). Slaný vzduch, vůně chaluh, zvuk vln, vítr fouká do obličeje. Svítí slunce, je zima.

Děláme věci.

Ne vždycky má na to člověk sílu, chuť, odvahu. Peníze.

Neustále balancující na hranici života a smrti, v této době obzvlášť, je ale fajn si vzpomenout, že život je moc krátký.

"Maggie, prosím, pošli pro lékaře," vykoukla Shirley ze salonu na chodbu, právě když se návštěvnice vracely z procházky.
"Božínku, co se stalo?"
"Nejsem si jistá, Louis tvrdí, že je to jen nachlazení, ale začalo to náhle, je celý rudý, oteklý," jindy sebejistá dáma si nevěděla rady.
"Dovolte, prosím," kývla Gwen a prosmýkla se dovnitř.
Louis seděl zakloněn na lenošce a sípal.
"Alergie."
"A-co?"
"Reakce na něco dráždivého, nezvyklého...," rozhlížela se Gwen po okolí. "Co bylo k svačině?"
"Já, no...," paní domu byla zmatená.
Na podnožce se spokojeně válela rozměrná hromada oranžově žíhaných chlupů
"Susan!"
"Hm?"
"Proč jsi sem napsala Garfielda!?"

Noční vzduch příjemně hladí jemné chloupky na uších, až mu zatrne v páteři. Všude je ticho a klid, jen v křoví šustí nějací ptáci. Vůně lidí jsou silné, ale teď tu nikdo není.
Ale kde jsou? Že by na něj zapomněla?
Nos zachytí vůni myší, ale není čas. Je třeba najít kytici. Vždycky jsou to růže.
Uvnitř určitě nejsou, tam by se neodvážila. Možná nevoní? Ale byla tu, určitě tu byla. Její pach by poznal kdekoli.
Najednou ho ohluší strašný rámus. Odevšad se vyhrnou lidé a obklíčí ho.
"Proměň se, nebo tě donutím!" Řekne zrzka a myslí to vážně.
Kurva!