DMD Bonus č. 5 pro 17. 4. 2022.

Vždycky mu psal rady v obrazech. Tentokrát byla jeho slova ale morbidně konkrétní. Většinou bohudík, místy však bohužel na rady svého přítele vždycky dal, a i když tato mu na předlouhé sekundy (ba hovořit je možno o okamžicích, momentech až chvílích) sebrala dech, vyšla z pera onoho jediného, kterému svým životem i duší věřil.
Proto podepsal nutné listiny, zabalil tenisky a doporučeně odeslal, načež se vydal na světové turné. Sám.
Věčný věrný důvěrník mezitím poslal Picassovi pochvalu jeho ubismu. Tehdy zjistil malfunkci psacího stroje.
"Mělo to být Neboj se rozqvést ne Neboj se rozvést vole" padl dopis do prázdné schránky.

Jsme v parku, všude krásně rozkvetlé květiny, jenom jedna ne.
Andulky slyšely hlasy: "Neboj se rozkvést!"
Začaly si štěbetat: "Kytky a mluví?"
"Ano, opravdu mluví," odpověděla maminka.
"A vida, další uvadá. A zase slyším hlas: Neboj se rozkvést. Nic se ti nestane."
"Přijde mi že ty kytky někdo ničí," řekla maminka.
"Andulky! Vy tady do těch kytek klovete? Jste se mohli otrávit! Jste normální?"
"Jsme blbé," přiznaly se andulky. "Už to nikdy neuděláme."
"Dobře, tak se radši přesuneme k jezírku, a jestli budete dělat neplechu, tak máte na čtrnáct dní zaracha."
"Dobře," píply andulky a přesunuli jsme se k jezírku.

„Pane,“ vzorně zasalutoval podpraporčík Zebrowski, „dorazil konvoj. Je tu nová Fanynka,“ usmál se poťouchle.

Stroze jsem přikývl, ale v duchu jsem se těšil. Generál Podhorský je můj bývalý spolužák z akademie a vždycky měl slabost pro předsunuté základny. Jen ať přijdou, říkal, do Visegrádu se nepodívaj.

***

Vlak se skřípotem dobrzdil a celá jednotka se nahrnula k vagonu, který byl překrytý maskáčovou plachtou.

„Zebrowski,“ pohodil jsem hlavou k vagonu, načež podpraporčík zručně odstranil šněrování po stranách a plachtu stáhl.

„Kurwa, to bestia,“ vyhrkl Zebrowski v rodném jazyce.

Neměl jsem to srdce ho zpražit. Nová houfnice Fran 42X byla pořádnej kus ženskej.

"Podívej, já vím, že všechno chce svůj čas, ale tohle už trochu přeháníš, nemyslíš?" Laskavý tón, o který se pokoušel ještě včera, byl nadobro ten tam. Ve hlase už naplno zaznívala nervozita a jasné podráždění. "Všechno, co sis mohla přát, jsem ti dal! Staral jsem se o tebe! Já vím, že hlídané poupě nevykvete, ale trpělivost prý růže přináší, takže se ptám, kde sakra jsou?!"
Růže - respektive naducaný červený pupenec, v němž se vší mocí poslední dva měsíce držela - ovšem na zahradníkovo lkaní nedbala a nekvetla, a nekvetla.
Dobře totiž viděla ty nůžky, které mu trčely z přední kapsy lacláčů.

Když někomu zdemolujete dům, zraníte rodinu a jeho samotného skoro zabijete, je celkem přirozené, že vás bude nenávidět.
Proto Loki nechápal.
Odin ho poslala na Midgard, prej aby se podíval co svým útokem způsobil. A tak tu ulicemi bloumal v přestrojení dokud k němu nedoběhla nějaká holka.
,,Jé, vy vypadáte jako Loki! Já jsem jeho největší fanynka, víte? Můžu se s vámi vyfotit, prosím?" Loki ani nestihl nic říct a už měla fotku.
A jak zjistil, nebyla jediná. Snad všechny ženy ho tady měly rády, dokonce s ním psaly něco jako fanfikce?
Byly jich tisíce. Rozhodně dost na novou armádu.

Pod mladým bukem sedělo malé stvoření a usedavě plakalo.
"Co jsi zač?" zeptal se Rogan.
"Víla," popotáhla víla.
>>Víly znám, ty takhle nevypadají<< prohlásil Gorja.
"Já jsem květinová víla a úmřůůů!"
"Proč?"
Víla strčila Roganovi pod nos hůlku zakončenou svazečkem povadlých poupat.
"Je první jarní den a jestli nerozkvetu do půlnoci, umřu!"
>>No tak rozkveť!<<
"Já se bojím!"
>>Čeho?<<
"Běsa."
Rogan s Gorjou na sebe pohlédli.
"Když ti zaručíme, že běsa zabijeme, rozkveteš?"
"Slibujete?"
>>Slibujeme<<
Víla zaťala pěstičky a soustředila se. Zašustilo to a z povadlých poupat byla najednou docela hezká kytička.
„No vidíš.“
>>A my jdem na toho běsa<<