DMD č. 8. pro 8. 4. 2023. Téma: Namaluj mi svět

Junior věděl, že ji nemá otravovat, když kreslí. Zpod té fialové patky uměla loupnout pohledem jako nikdo na světě. Jenomže pořád to byl Junior - spratek s nicotným pudem sebezáchovy. Úplně celý po tátovi.
"Jaký myslíš," zahuhlal ostýchavě, "že to tam je? Venku?"
Lili zafuněla, odfoukla z čela pár otravných pramenů a podala mu skicák.
Obrázek byl hlavně černý, plný stínů, ulice vyhlížela pochmurně, ale když jste se koukli blíž, mohli jste ho zachytit. Detail. Malou, zelenou skvrnku ve větvích stromu.
"Je tam zas! Ta sova!"
"Je všude. Divný, že jo?"
Možná uměla namalovat celý svět. Ale pořád jen ten jejich.

Pamatujte, že jediná malba, která vás zachránila, měla místo barvy krev, místo štětce svazek bylin a místo plátna veřej dveří.
V kontrastu s obrazností Egypta stojí příkaz "nezobrazíš".
Nenamaluješ, nevyřežeš, nesliješ.
Přesto nám dává obrazotvornost, před kterou staví prázdný trůn.
Povolává umělce, aby dali život symbolům - obrazy věcí, které znají, se stanou pomůckou k představě neznámého.
Během čtyřiceti let namalují nohama v písku pouště mozaiku víry, nevěry, studu, rouhání i velebení.
Slzy, pot a krev, smíšené se zázraky a milostí přidávají výjev za výjevem.
Celý svět na příliš malém kousku země.
Naděje upřená do budoucnosti, malované zaslíbením ve žhnoucím slunci.

Byl pro ni vším, čím jen mohl být. Byl jako umělec, který jí namaloval svět a i její život. Milovala ho a i když to nebylo vzájemné, dokázal jí vykouzlit úsměv na tváři. Používal všechny barvy duhy...

Zelenou pro naději, ve kterou doufala. Červenou pro lásku, kterou k němu chovala. Modrou pro smutek, při kterém ji slzy tekly po tvářích Žlutou pro světlo, kterým pro ni byl. A černou pro bolest, kterou jí dokázal způsobit....

Milovala ho a zároveň ho nemohla mít, a tak mu přála šťastný život s jeho láskou, které tajně záviděla to štěstí být po jeho boku.

"Já se nemůžu dívat na to, jak zahazuješ svůj život, Fae."
"To říká ten pravej. Se podívej na sebe. Je z tebe stará zapšklá krysa! Už se konečně probuď a uvědom si pro koho děláš!" odpověděla frustrovaně.
"Žiješ v mantinelech co ti namalovali ti nad tebou. A jim nejde o tebe. Jsi pro ně jen křeček co pro ně běhá v kolečku."
"Ty to nechapeš, Fae. Dávají nám všechno. Můžem si žít v luxusu a máme jistotu."
"Jakou jistotu, proboha?" odvětila. "Jak se jim přestaneš hodit do krámu, skončíš na ulici. Nebo hůř, přěkročíš lajnu a rovnou se tě zbaví."

Keď bol svet ešte mladý, šamani Imaí používali moc Ducha. Poskytoval im náhľad do budúcnosti i minulosti, dokázali meniť tvár sveta len myšlienkou. Avšak prišli nezhody, katastrofy, a Moc sa úplne vymkla kontrole. Zem sa chvela, skaly pukaly a rieky sa vylievali z korýt.
Vtedy sa šamani rozhodli. Šesdesiat ohňov zaplálo, šestdesiat hlasov sa ozvalo. Plamene sa spojili a na mieste, kde plápolali, začala vznikať hora. Obrad trval štyri dni, kýmn Hora osudu poňala celú Duchovu moc.
Od tej doby na Horu osudu chodia pýtať na budúcnosť len šamani, pomaľovaní znakmi sveta, aby bol svet pred jeho silou v bezpečí..

„Chci být jen s tebou, chci svět, kde se nestane nic špatného. Ukaž mi miláčku, že to dokážeš.” Zašeptala k němu tiše a pohladila po tváři prsty. On se na ni pousmál a poodstoupil.

Nastavil si výšku podstavce, položil na něj plátno a ujal štětce.

Několika tahy začal vytvářet nějakou malbu. Nacházela se tam žena a on. Jen spolu v rozkvetlé aleji. Oba se usmívali, byli šťastní. U ženy bylo poznat, že nejspíše čeká potomka.

Muž stále pokračoval v díle. Nakonec se z pohledu na plátno podíval směrem, kde seděla žena.

Nebyla tam. Jistěže nebyla. Byla pro něj jen přelud.

Ráno jsem se probral. Unavený. S horečkou. Nic nezvyklého. Bylo po úplňku. Ležel jsem v posteli. Sám. Nebyl tam.

Bál jsem se. Věděl jsem, že se někam vydává s řádem. Co když se mu něco stalo?

Brzo mi Alexis přivedla mi Jamese. Živého a zdravého. Jen se ke mě nemohl dostat. Přišel o zrak.

První den jsme zůstali v posteli. Nabíral jsem síly. Další den jsem chtěl jít ven. Nechtěl. Nemělo to cenu prý.

Popsal sem mu jak, je venku. Jak kvetou květiny. Barvu každé z nich. Jak je tráva zelená. Jak je nebe modré. Vymaluju mu svět svými slovy.

Namaluj mi byla oblíbená věta obou Anetiných dětí. Jenom Willi se ale sledování pro dospělé oko neohrabané malby nemohl nikdy nabažit.

Namaluj mi kočku. Namaluj mi tátu. Namaluj mi vlka i se zubama. Namaluj mi loď. Namaluj mi loď. Namaluji loď. Namaluj mi vojáka. Namaluj mi vojáka. Namaluj mi Juditu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi Linu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi tátu. Namaluj mi svět.

Nestačilo jen se dívat. Co bylo na papíře, to si mohl strčit pod polštář a nechat si o tom zdát. I teď si občas přál, aby to fungovalo. Aby dětství ještě neskončilo.

Namaluj mi tátu.

Když Rakousko rozdělil Itálii na poloviny, nechal si tu poslušnější. Španělsko vyfasoval staršího, podstatně uječenějšího, drzouna. Tehdy byl mladý. Chtěl služku pro všechno, jenže nepočítal s Romanovou tvrdou palicí.

Dokázal se dostat do všelijakých malérů. Antonia polilo horko, když si vzpomněl na potyčky s roztouženým Francouzem nebo na den, kdy doslova vyrval Romana z pařátů Osmanské říše. Ne, že by se za to dočkal nějakého vděku.

Ale všechno mu vynahradil pohled do očí malého drzounka, když k němu, zmoženému starostmi, přišel malý trapitel s plátnem a zamumlal: „Namaluj mi svět.“ Takových dnů přibývalo a jejich svět měl stále více krás.

"Teto Marie, něco ti nakreslíme!" překřikovala se dvě děvčátka. "Co by se ti líbilo?"
"Hmm…" přemýšlela, "svět. Nakreslete mi svět."
"Tam bude zmrzlina!"
"Koupání!
"Naše morče Ludvík!"
"Rostliny!"
"A rodiče!"
"To zní krásně," řekla Marie a děvčátka nadšeně odběhla.

"Přemýšlela jsi někdy o tom mít vlastní děti?" zeptal se mladý spisovatel.
Nevěřícně na něj pohlédla a zvedla obočí.
"Ano, přemýšlela, ale neměl by ses na takové věci ptát dřív?"
"Kdy dřív?"
"Já nevím…" Pokrčila teatrálně rameny. "Třeba před svatbou?"
"Nepodstatné," Mladík mávl rukou a políbil ji na tvář.
"Věděl jsem, že si tě chci vzít a nic to nemohlo změnit.