DMD č. 8. pro 8. 4. 2023. Téma: Namaluj mi svět

Na venkově jsem aspoň konečně rozvíjela svůj oblíbený koníček: malování. Pomáhalo mi to sumarizovat moje myšlenky do o něco srozumitelnějšího proudu emocí. Po pár týdnech odloučení mi začal neuvěřitelně moc chybět Taki. Ještě mnohem více než kdy předtím. Vzpomínala jsem na něho jenom v dobrém, i když byl náš vztah občas trochu zmatený. Ty chvíle té absurdní samoty mne dodnes obcházejí, protože jsem měla moji spřízněnou duši na dosah, ale zároveň byla tak hrozně daleko. Je to k nevíře, ale jeden den můžete být díky někomu blízkému nejšťastnější na světě, avšak v mžiku se váš celý svět může náhle zhroutit...

Přílet separatistické flotily zajímal hlavně posádku Monitoru, který rázem představoval menšinu ozbrojených sil v soustavě. Generál při pohledu na blížící se formaci zavrčel cosi, co kapitánův překladač taktně vypípal, a dal se do práce.
[„Rudý poplach, stáhněte hlídky, odešlete zprávu na velení. Motory na plný výkon, přesuneme se na oběžnou dráhu měsíce, s trochou štěstí si nás ještě nevšimli. A vykreslete mi planetu na taktické mapě, chci vědět, kam mají namířeno.“]
Posádka se snažila, hologram ale nadále zobrazoval větší než malé množství modrých lodí mířících k planetě.
[„Pronto, čmaryky čmaryky!“]
Překladač se z toho restartoval, dlužno říct, že ne naposledy.

Fajn, knihy jsou zařazené a zklidněné. Teď je čas na besedu. Vybrala staré téma, přesto podstatné. To se týkalo seznámení dětí s podstatou knih.
"Knihy, které zde v knihovně najdete, představují brány na skutečná místa. Když čtete knihu, pak čtěte záznam skutečných událostí - čtete příběhy temné, směšné či nádherné. Na základě příběhu má každá kniha svou povahu. Kniha je také prostředkem, díky němuž můžete zvěčnit své myšlenky. To jde například i malováním..."
"Namaluj mi svět!" skočila ji do řeči Kájinka.
"Pročpak?"
"Ráda bych zvěčnila svět, který bude jen pro mě. Darovaný! Navždycky!"
Knihovnice se usmála a splnila ji přání. Hotovo!

"Zdirade, zbývá ti ještě nějaký úkol?" táže se Pankrác.
"Už jen projekt do výtvarky."
"Jaký?"
"Namaluj svět."
"Co hodláš malovat?"
"Nevím, možná zeměkouli."
"Může být, ale já bych raději maloval celý vesmír. Svět, to v určitém smyslu není jen zeměkoule."
"Jak mám malovat vesmír?"
"Rozhodně tam nemaluj žádný fyzikální model vesmíru," zareaguje Jenovéfa.
"Ano, musí to být realistické a pochopitelné pro každého, tedy i pro laika nezajímajícího se o kosmologii," upřesňuje Pankrác.
"Jak to tedy mám namalovat?"
"Najdi si, Zdirade, nějaké zajímavé foto pohledu z kosmické lodi," odvětí Pankrác, "a podle toho to namaluj, to bude ten pravý realistický vesmír.

Představ si svět, ve kterém jsi svobodný. Ve kterém můžeš chodit, aniž by tě někdo kontroloval. Svět, ve kterém volně dýcháš, chodíš bos po trávě a nastavuješ tvář slunečním paprskům.
Za chvíli se narodíš do světa, který takový není. Nemáme se špatně, to ne, hodně toho dokážeme, ale platíme za to tu největší cenu.
Náš svět je bez lásky. Je plný řevnivosti, bojů, intrik, nadvlády jedněch nad druhými.

Hladila bříško a tiše si broukala dávnou melodii, kterou mnoho let neslyšela.
Najednou ucítila těsně pod pupíkem jemné šťouchnutí, takový zvláštní pocit.

Ale ať se bude dít cokoliv, budu tu pro tebe.

Zoltán Laszló Evangeline vždycky nesnášel, ale osud miluje ironii.
Protest proti lidské nadvládě se zvrhnul, jeden zemní elementál ztratil nervy, a Zoltána a Evangeline zavalily sutiny zříceného domu. Jí se nic nestalo, na něj spadla traverza.
„Ten svět, za který bojujeme, jaký bude?“ zeptal se. Z úst mu vytékal pramínek krve.
„Lepší,“ odpověděla.
„Popiš mi ho. Jaké bude mít barvy?“
„Zelené lesy, kam až dohlédneš. Modré říčky s bílými peřejemi,“ vyprávěla dívka s vlčicí těle, která celý život prožila v betonovém městě. „Smečka tam bude krev a tělo, jako kdysi.“
„Krásný svět,“ vydechl. Už se nenadechl.
„Ten nejkrásnější,“ zašeptala Evangeline.

Byl kapitánem 501 legie, neznal nic jiného než plnění rozkazů. Klon, kopie, stejně jako jeho bratři. Málokdo, vyjma jejich velitelů, je dokázal odlišit. Velitelka Tano se řadila k oné menšině.
„Rexi?“
Poznal by její hlas kdykoliv, otevřel oči.
„Co bude s klony, až válka skončí?“
„Na to neznám odpověď, velitelko,“ viděl její utrápený obličej. „Ahsoko…“
„Co když… se už nikdy neuvidíme?“
„Netrap se tím,“ ztišil hlas. „Válka není u konce… oba máme svoje povinnosti…“ přitáhl by ji do objetí, ale to nesměl. Jediové nesměli mít citové vazby.
„Co kdybys… mi namaloval svět?“
„Dobrá.“
Byla jeho světlem, on byl jejím světem.

Když si chci uchovat vzpomínku, beru do ruky pero plněné černým inkoustem a tečkovaný blok. Ty radši volíš kameru a foťák, sleduješ život skrz objektivy. Chtěla bych poskládat tvé obrazy a má slova, pospojovat momentky a úryvky básní, vytvořit mozaiku našeho společného světa. Já vím, vím, že žádný není, že kdybys tenhle text četl, nejspíš by ses jen smutně pousmál a zavrtěl hlavou, promiň, mrzí mě to, laskavé odmítnutí. Ale pořád doufám, představuji si tvůj prst na spoušti fotoaparátu, zachytit tu jedinou chvíli, ve vzpomínkách namalovat scenérii života, připsat sonet o seznámení. A v mezičase? Napíšu další haiku - naivní lásky.

Když ji konečně našel, vzplál – zadostiučiněním i vzteky. To dítě! Jak mohla? Chvíli trvalo, než pochopil, že chlapec je jeho.
Hledal ji už od doby, kdy Ilya spáchala sebevraždu a on byl zase volný. Poprvé v životě po někom toužil. Nemohl ji najít, už si zoufal. Až teď…
Sledoval Kristinu a v duchu si pro ni kreslil budoucnost.
Paní Severního léna – jako manželka už bude trvale jen jeho. To dítě… hrad je velký, může ho odložit k tomu druhému. Nabídne jí všechno, co má. Kromě svobody! Nedovolí žádné další útěky.
Ptát se nebude. Proč riskovat odmítnutí?
Prostě si ji vezme.

Slavná sépií vzpěračka, která nedávno ukončila kariéru, si našla nové povolání.

Hlavonožčí sportovkyně, která se v minulosti zasazovala o změnu oficiálního názvu své disciplíny – nezamlouval se jí termín „podvodní vzpírání“, protože zní téměř jako „podvodné vzpírání“, přestože její oponenti namítali, že tento název je vlastně výstižný, neboť voda nadnáší – se rozhodla věnovat umění.

„V rozhovorech se mě často ptali, jaký je život pod mořem,“ vysvětluje. „Nedokázala jsem to nikdy slovy vystihnout, proto jsem nyní začala podmořský svět malovat.“
Zejména suchozemští fanoušci jsou z jejích výtvorů nadšení.

Za povšimnutí však stojí i její malířská technika. Obrazy totiž sépie maluje vlastním inkoustem.