DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Boží oblouk se rozklenul nad světem.
Červená. Živá rána vzkřikne hlasem, co mnoho let nepromluví. Srdce nepřestane krvácet.
Oranžová. Vlasy barvy liščí mědi se třpytí v slunečním světle i v plamenech. Utíkej, než sláma dohoří.
Žlutá. Noční pták letí oblohou. Hledá, do čí náruče by se uchýlil. Pentle kolem krku ho škrtí.
Zelená. Vysypaný váček pronikavě zavoní. Sušený květ v očích rusalky vybledl. Ale pořád konejší.
Modrá. Šátek po sestře. Drobnou výšivkou otřít všechny slzy.
Fialová. Bílé plátno těla, pomalované necitlivým malířem, co otiskl ruce do svého díla. A směje se.

Kdo je ta žena?
Poznáš ji. Až ji uvidíš.

Fred a George Weasleyovi si návštěvu špitálu nikdy nezapomněli okořenit nějakým žertem. Často hřešili na to, že je od sebe nikdo kromě Molly nerozezná, tudíž ve výsledku nelze určit viníka.
Od té hromadné autonehody, kterou George jen zázrakem přežil, to ale neměli tak jednoduché.
„Georgi, vraťte panu Fletcherovi jeho invalidní vozík, ať stihne noclehárnu.“
„Nevím, o čem mluvíte, doktorko Potterová.“
„Mundungus viděl, jak mu ho krade chlápek bez ucha! Ještě pořád hodláte zapírat?“
„Fajn. Může si ho vyzvednout v márnici.“
„A jak se tam asi dostane?“
„Po rukách?“
„Okamžitě ho přivezte, nebo zjistíte, kam až se dá zajít per rectum!“

Vysoký, hubený, nažloutlá pleť, skobovitý nos, nerudná povaha.
Vysoký, hubený, našedlá pleť, nemá nos, o povaze nemluvíme.

Vysoký, hubený, černý plášť, kosa, mluví TAHKLE.
Vysoká, hubená, drdol vlasů pevností použitelný coby kovadlina, modré oči (pravděpodobně generace safírů mezi předky).

Vysoký, hubený, jizva tu i tam, oči hadí.
Kupodivu nevysoký a nehubený (konečně), za to strašlivě ukecaný, bez loutny nedá ani ránu.

Vysoký, hubený (do háje práce), bledý, meč se zakovaným démonem, po boku přerostlý zásvětní vlk.
Přerostlý zásvětní vlk, který mluví!

No myslím, že to by snad stačilo. Zvláštní znamení? Mám je všechny v hlavě, a celý další vesmír navíc.

„Dva úkoly jsi splnil, princi,“ pravil čaroděj Černovous. „Ale čeká tě ještě jeden úkol, ten nejtěžší. Ten ale nesplníš,“ ušklíbl se

„To se uvidí. Jaký je to úkol,“ zeptal se Radoslav.

Čaroděj mávl hůlkou a rázem před princem stály tři postavy ve stejných šatech, obličeje zahalené závojem. „Musíš poznat princeznu Elišku,“ zasmál se Černovous.

„Mohou něco říct,“ otázal se princ.

„Dobrá, ale jen tři slova.“

„Stačí jedno. Rorýs.“

Poté, co se tohle slovo třikrát rozlehlo síní, ukázal Radoslav na druhou postavu se slovy: „Tohle je Eliška.“

„Jaks ji poznal,“ zavrčel Černovous.

„To je snadné. Princezna Eliška ráčkuje, to jsi nevěděl?“

Cestujete-li po železnici, poznáte Pardubice podle nelibého pachu, jehož původcem je rafinerie hned vedle nádraží.

Cestujete-li autem, poznáte Pardubice podle cyklistů. Snad nikde jinde v Čechách nepotkáte tolik bicyklů jako tady. Uvidíte maminku s jedním děckem v sedačce a druhým v bříšku, potkáte dědu, který šlape s trubkou od kamen v podpaží a taky babičku, co venčí psa, potkáte hejno dětí, ale potkáte i policisty v uniformě, načesanou dámu v dlouhých šatech a taky puberťačku v minisukni a manažera v obleku, který si sepnul nohavici kolíčkem na prádlo, aby se mu nedostala do řetězu, a ti všichni pojedou na kole.

Po probuzení to vypadalo, že bude krásný den. Probudila jsem se minutu před budíkem krásně odpočatá. To je v pět ráno zázrak.

Pak to začalo...

V automatu jsem si koupila kávu - dostala jen prázdný kelímek.
Sklenice se svačinou vyklouzla a roztřískala se na dlaždicích.
Když už jsem sehnala kávu, dokázala jsem se prvním napitím opařit.

To byl ale teprve začátek.

Pět sdělení exekutorům, že neevidujeme přeplatek - tedy práci na 30 minut maximálně - jsem dělala přes tři hodiny. Mezitím jsem si vyskartovala podklady pro exekuční příkazy.

Opět jsem si potvrdila. Vyspání se do růžova je znamením, že bude den stát za ...

Většina bývalých žáků se k ní nadšeně hlásila, kdykoli se potkali. Její třídy výrazně zvyšovaly průměrný počet žáků, pokračujících ve studiu i po skončení povinné docházky. Nejednou se stalo, že se do města přistěhovala rodina s dětmi těsně předškolního věku: ‚kdybyste věděla, paní Josefíno, jaká byla u nás škola; a známí říkali, ať jdeme sem, že tady se nemusíme bát poslat děti do školy‘. Letošní poslední ročník ji ovšem dokázal překvapit jako žádný před ním. V poslední den školy od nich dostala obrovskou kytici. Nejbližší květiny přitom rostly víc než dvě míle daleko. Jak brzo museli vstávat, aby to stihli?!

Na to, abyste poznali, že jste se nepříjemně přiblížili aliančnímu středu systému planet, nebylo potřeba zvlášť chytré astromapy. Stačilo se podívat na sloupky a prázdné zdi, na nich se pěkně postaru jeden vedle druhého těsnaly plakáty s prastarým nápisem WANTED.
Jayne strhnul plakát s něčím, co vzdáleně připomínala jeho podobiznu.
"Jméno: Yaynne Cobb
Oči: modré
Vlasy: zrzavé
Postava: vysoký, tlustý
Poslední místo výskytu: Canton
Hledaný za: pašerák
Poznávací znamení: přihlouplý výraz"
Posádka se sotva držela smíchy.
"Ti zasraný mamlasové netrefili jedinou věc. Ani mý jméno nenapsali dobře."
"Já nevím," plácl ho po rameni Mal, "ale ten výraz je dost přesný."

Profesor je nenechal o samotě. Usadil se u dveří.
Lea mlčela. Nevadilo to; po počátečních rozpacích si vystačili sami. Chvílemi mluvil jeden, chvílemi druhý, občas oba najednou.
Poslouchala, pozorovala. Ten tmavý, Pírko, měřil sotva metr, i když nebyl děcko. Zaujalo ji, jak představil vytáhlého zrzouna.
„Filip. Jediný svého druhu.“
Filip se zasmál a uštědřil Pírkovi herdu do zad, ale v očích měl zvláštní, trochu ztracený pohled.
Stejný zahlédla ve svých očích, když jí léčitelka ráno půjčila zrcadlo.
Poznávací znamení?
Byla také jediná svého druhu?
„Jestli chceš, zas přijdem,“ loučili se.
Maličko přikývla.
„Takže?“ zeptal se profesor, když osaměli.
Přikývla podruhé.

"Ty vole, jak ji vlastně poznáme?" uvažoval Ivan.
Čekali se Sašou na vlak z Teplic, který měl už půl hodiny zpoždění, a docházely jim cigára. Lyndina sestra jim měla předat jakýsi kontraband a pokračovat směrem na Plzeň.
"Třeba bude mít bochník chleba," přemítal Saša.
"Lynda říkala, že jsou si podobný."
"Vlastně říkala, že jsou si podobný, akorát že vůbec."
Vlak zastavil a z vagónu vystoupila kopie Lyndy, akorát že vůbec. Markéta na sobě měla teplákovku značky Adidas a zaručeně pravou kabelku Luis Vuitton.
"Ahoj, nejsi Markéta?"
"Saša a Ivan! Lynda říkala, že budete vypadat jako Bolek a Lolek z Wishe."