Návštěva

Profesor je nenechal o samotě. Usadil se u dveří.
Lea mlčela. Nevadilo to; po počátečních rozpacích si vystačili sami. Chvílemi mluvil jeden, chvílemi druhý, občas oba najednou.
Poslouchala, pozorovala. Ten tmavý, Pírko, měřil sotva metr, i když nebyl děcko. Zaujalo ji, jak představil vytáhlého zrzouna.
„Filip. Jediný svého druhu.“
Filip se zasmál a uštědřil Pírkovi herdu do zad, ale v očích měl zvláštní, trochu ztracený pohled.
Stejný zahlédla ve svých očích, když jí léčitelka ráno půjčila zrcadlo.
Poznávací znamení?
Byla také jediná svého druhu?
„Jestli chceš, zas přijdem,“ loučili se.
Maličko přikývla.
„Takže?“ zeptal se profesor, když osaměli.
Přikývla podruhé.