DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
tímto svým příspěvkem bych rád rozporoval výzkum profesora Ericha Frühbauera.
Jedná se mi o jeho teorii, že identifikaci podrodu Merula rodu Turdus lze založit čistě na pozorování orgánu, jenž na jedincích tohoto podrodu, rodu, čeledě, řádu, podtřídy, a dokonce ani třídy nikdy pozorován nebyl.
Navíc jmenovaný tyto své pavědecké vývody doprovází odkazy na humanitní literaturu.
Pardon, cože? Že neměl na mysli zástupce Turdus merula? Tedy snad Turdus torquatus?
Že se vůbec nejednalo o ornitologii?

Profesor Frühbauer se rozhoduje opustit oblast narážek a přejít do frontálního útoku. Protože soudě podle nosu, tenhle kos bude stát za to.

Sním. Zahlédnu po mém boku smrtku, která si mne prohlíží. „Petře, znovu a naposledy se setkáme již za nedlouho, uvidíš před sebou berušku s 10 tečkami."
Z noční můry se budím naprosto vyděšený a zpocený, a protože ještě není tak pozdě, sejdu do podhradí do nedaleké krčmy, trochu to zapít a zahrát si v kostky.
Po pár doušcích sladkého vína se již motám kolem stolu pro ty nebohé bídáky živořících touto hrou. Můj protihráč se mi zdá však nějaký podezřelý... Pod vlivem moku na to moc nehledím a házím první. Devět. Ruce mého protihráče následně v klidu hodí kostkami 10...

V Bel Air je nová kočka, rozkřiklo se rychle. Blonďatá, nohatá, pihy na tvářích jako skořicí posypaný kopeček vanilkové.
Jazykem umí šlehat jedovatě jako kobra, tradovalo se mezi chlapy. Ráda hodný, vymydlený kluky.
Ale když si padnete do noty, vysaje tě jak pijavice, říkali.
A když se budeš znát s tím jejím hošanem, tím líp, radili si. Zařídí ti u ní dostaveníčko pěkně pronto.
Gina, klasická kráska, sama reinkarnace Sharon Tate. Jen ty zuby. Zuby má jako barakuda, přiznávali ti nejupřímnější.
Gina nedokonalé zuby ukazovala málo. Její persóna byla svůdná kočka, nebezpečná kobra, žíznivá pijavice. Tajemné femme fatale se nesmějí.

„Podívejte se, co udělala!“ vřískla na něj hned po výstupu z krbu něčí manželka.
Musel odejít dřív z práce. Neměl nejmenší chuť zasahovat na dětské oslavě, kam na odpoledne uklidil dítě, ale co by neudělal pro potenciální sponzory.
Pět let ji neviděl. Bylo jí sedm, když přijela poprvé. Podobala se mu, to říkal každý. Uvnitř byla ale celá Minerva. To si alespoň myslel, než schválně opařila malou Parkinsonovou vařícím čajem, až jí naskákaly puchýře velikosti galeonu a bolestí se počůrala. Tehdy ve své holčičce poznal i kus sebe.

Rowena o tom nikdy nemluvila. Vlastní krutost ji provázela v nočních můrách.

Pankrác kráčí na místo dohodnuté schůzky. Náhle si uvědomuje, že si vlastně s Jenovéfou nesmluvil žádné poznávací znamení. Ona má z agentury reprodukci jeho fota, on o ní nic. Doufá tedy, že na místě se nebude pohybovat mnoho slečen bez doprovodu. Aby musela první oslovit Jenovéfa jeho, to by nebylo dle bontónu.
Blíží se hodina H a minuta M. Pankrác je na místě, přemýšlí, z kterého směru by mohla slečna přijít. Tu ji spatří, pravděpodobnost vyhodnocuje jako vysokou.
"Dobrý den, já jsem Pankrác Zlámaljelito a myslím si, že čekáte na mě."
"Dobrý den, jsem Jenovéfa Zubatá, čekám opravdu na vás."

„Po písmenkách super. Navrhl jsem rande. U nich na vesnický zábavě. Dáme si poznávací znamení. Prej bude mít květinovou čelenku. Tý vado, všechny holky měly kytky ve vlasech! Že má krátký blonďatý vlasy… a tam kupa blondýn! Že bude postava z pohádky. Já se málem zjevil! Tam víla, onde princezna, támhle rusalka. Mám si dát kytku do košile. Von to tam měl každej!

A pak přišla holka s namalovanejma pihama, každou ponožku jinou. Říkám: Jak jsi mě poznala? Ty jedinej nejsi místní…“

„A dopadlo to?“

„Příští tejden jí to vrátím. Stopnu jí v autě a vezmu do práce k výslechu.“

Azirafal s otevřenými ústy zíral na vysypané sklo okna v Crowleyho ložnici.
„Crowley! Viděl jsi to?!“ Adrenalin neužíval často, ale zato pořádně.
Zmíněný démon se zvedal ze země, celý pocuchaný (část pocuchanosti, nutno říci, s útokem archanděla nesouvisela).
„Já jsem vyhodil Michaela z okna!“ zvolal Azirafal nadšeně. „Co budu dělat? Vyhodil jsem Michaela z okna!“ dodal zděšeně.
„Máme problém, anděli,“ odtušil Crowley.
„No to bych…“
„Máme být mrtví.“
Azirafal se zamračil: „Čekal bych aspoň trošku vděku.“
„Přemýšlej! To, že nejsme už oba rozmázlí po stěnách, znamená, že…“
Anděl zbledl. „Měla hrozně divné oči…“
Crowley si ty svoje znovu zakryl brýlemi.

„Vyšel jsem ze světla, z místa, kde světlo vzniklo ze sebe sama. Vyvstalo a zjevilo se v jejich obraze.“
Duše s očekáváním pohlédla na dvě mocnosti, postávající před branou třetího nebe. Když se jí nedostalo žádné reakce, pokračovala: „Jsem jeho syn, vyvolený živého Otce.“ Po další chvíli ticha poněkud znervózněla. „Chcete vědět, co je znamením Otce? Nebo vidět pečeť vašeho aiónu? Všechno jsem se naučil, na kurzy duchovního rozvoje chodil … “ V jejím hlase byl trochu uražený podtón. „Nebo … raději cash?“
„Hele, vždyť není zavřeno.“ První mocnost konečně promluvila.

„Co to vlastně vykládal?“ Zajímala se po chvíli ta druhá.
„Nemám tušení.“

Eurykleia shrbená procházela chodbami a potichu, ovšem slyšitelně skuhrala na svá záda a ostatně i zbytek těla.
Měla všeho dost, ráno musela zařizovat pohřeb psa a teď se musela starat o nějakého starého plesnivého tuláka, který určitě nebožtíka Arga zabil.
Jenže pohostinnost je pohostinnost a rozkaz je rozkaz.
Vešla do místnosti, na žebráka se ani nepodívala a začala chystat vodu.
Klekla a snažila se nedýchat nosem, určitě hrozně smrděl.
"Nohu," zavelela.
Noha se natáhla k umyvadlu.
Nakonec nebyla tak hrozná, nebyla to noha tuláka, spíš námořníka. A pak ta jizva...
"Dohlédni, aby v jídelně bylo dost šípů," zavelel její pán.

Ti dva se nejdřív jen opatrně oťukávali. Slovíčko sem, slovíčko tam.
Pak do toho šli s vervou. Trávili spolu celé dny a noci.
Jenže se jim to začalo zajídat. A tak se rozloučili.
Šli každý zvlášť. Potkávali se s jinými a hledali. Jenže to nikdy nebylo ono.
A pak na sebe zase narazili. Bylo to jako velký třesk.
Tak se tomu přestali bránit.
Bylo jim jasné, že v tom jsou spolu už napořád.
Ti dva - Spisovatel a Příběh.
A ani jeden z nich by nedokázal říct, co bylo tím skutečným znamením, podle kterého poznali, že jsou stvořeni jeden pro druhého.