Nachtvogel

1617

Naposledy se rozhlédne po hudebním pokoji. Položí si ruku na srdce, kde má schovaný malý akvarel od Eufrosiny. Červená růže a trs sasanek. 

1619

Dopne sedlovou brašnu, přemůže bolest v ramenou a vyhoupne se na koně. Se Zsófií se nerozloučil. Nechtěla ho vidět. 

1620

Loď z Candie do Benátek vyplouvá za hodinu. Odhodlaně vezme do rukou nůžky a ostříhá si vlasy nakrátko. Pak si nasadí mužskou čapku a rozbije zrcátko.  

1621 

Nesourodé myšlenky jsou jako divoká voda. Bíle natřené stěny domu mizí za stromy. Sestra ji vezme za ruku, nadhodí si na ramenou vak. Čeká je cesta bez konce.

„Chvíli neposedíš, poletucho! Dívka musí být klidná!“ hubuje jedenáctiletou holčičku matka. 

„Zase sis nezapletla vlasy?! Prostovlasé chodí jen bosorky!“ hodí po ní ve třinácti hřebenem.

„Dávej si pozor na pusu! Muži nestojí o užvaněné ženy,“ zahrozí patnáctileté prstem. 

Svého prvního manžela si dívka bere o rok později. Manželství dopadne špatně.  

Když je jí čtyřiadvacet, zamiluje se do ní jiný muž. Nevadí mu, že nosí mužské oblečení a vlasy ostříhané pod uši. Těší ho její bojovnost, odvaha i řeč. 

A ona už dávno od nikoho rady nepřijímá. Udělala všechno správně, a štěstí jí stejně nepřinesly. Je čas začít důvěřovat sama sobě. 

Jak se to dělá, když člověk odchází? Loučí se, píše vzkazy… ale komu? 

Veliteli?

Srdce se mi sevře. Chce mě poslat k výslechu. Nesmím už na něj myslet.

Na truhle ale i tak nechávám ležet krabičku s mastí. Pořád je mi ho líto, nechci, aby měl bolesti. 

„Vyřiď mu, že…“ 

„Že kdybys tu nebyla, tak už tady nejsi?“ řekne posměšně Filoména. 

Roky jsem chodila jako ve snách, než jsem si konečně uvědomila, jak zlí jsou někteří lidé, a že v každém se skrývá černé místo. Nikdy jsem tady na světě vlastně doopravdy nebyla. 

Je čas odejít, abych se mohla probudit.  

Od chvíle, co odjel z vypáleného města, nemůže spát. Každou noc ho navštíví nová noční můra. Hořící muž s křídly, poletující nad střechami. Zakrvácený obličej dítěte ve vlastním odrazu ve skle. Čtyřoká kočka bez ocasu, vláčná jako hedvábný přehoz. On, který celou noc neúnavně jezdil s Tillym, zabránil vyvraždění tesařovy rodiny a vylomil dveře plápolajícího kostela, aby se ti, kteří tam hledali útočiště, dostali ven, se začíná bát vlastní mysli. 

S trhnutím se probere z dřímoty. Snový obraz se roztříští na hejno krys, nabodnutých na špičatém klacku. Nelituje, ale hrdinství pálí jako nikdy předtím. Kdykoliv by ho vyměnil za příčetnost. 

Na vybranou kuličku se odváží pohlédnout, až když je velitel vyzve. Je červená. To znamená, že trest provede on.  

Dívka je mladá a vyděšená. V hlavě se mu mihotá myšlenka, že ženám se nemá ubližovat, i kdyby si to stokrát zasloužily. Co vlastně takové ptáče mohlo provést? Chuděra… 

„Hej! Kovářovej!“ 

Otočí se a za ním stojí kaprál Hauser. 

„Vidím, že se na to necejtíš,“ ušklíbne se. „Esli chceš, tak z tebe todle těžký břímě sejmu. Velitel se nic nedoví.“ 

Voják ulehčeně kývne a pak jen bezmocně přihlíží tomu, co způsobil. 

Krev, křik a pláč ho ještě dlouho pronásledují ve snech. 

Její sestra nemluví. Lidé se podivují, litují ji, někdy se pokradmu křižují. V hostinci to naštěstí nikomu nevadí. Jídlo roznáší ona sama, a malá pomáhá v kuchyni. 

Starší dívka má po tom útěku všechno v mlze. Přespávání v kupkách sena a opuštěných kůlnách, planá jablka, posbíraná v trávě. Němé slzy, horkost, noční můry. Rozhodne se, že nikomu nepoví, co se doma stalo. K čemu by to bylo? Spravedlnosti se nedovolají. 

O pět let později mlčící slavíček sedne na lep lovci. Zoufale se rozezpívá, ale už je pozdě. Je uvězněn. 

Z práva mlčet se stává povinnost, a z mladší sestry vzpomínka. 

Důstojník přichází na schůzku se svou milovanou. Je oděn slavnostně, hlavu nese vysoko, obličej má vážný a důstojný. Oči mu svítí očekáváním. Přijde nebo se opozdí jako posledně? 

Slunce zašlo, obloha je šedivá a deštivá. Ochlazuje se, fouká studený vítr a šeptá mu do uší. Možná jsou to hlasy. On ale nevnímá nic jiného než její vzdálenou rozmazanou tvář.   

Kolem něj se hlasitě propadá zem. Hrudky hlíny odletují do všech směrů, zasypávají ho dusivým prachem.  A pak přijde první polibek chladného železa. 

Důstojník se usměje. Jeho milovaná roztáhne kostlivou náruč a spojí své rty s jeho. 

Čekání je u konce. 

Azurově modré nebe, rozvířená vodní hladina. Nad ní zuří bouře. Hromy a blesky přináší zkázu. Krvavý déšť neustává. Těžké kapky se rozplývají v kruzích, moře má barvu staletého dubu. 

Hlouběji se nachází zelenomodrý třpyt šupin. Myriády drobounkých životů, tlamičky chňapají po černých chaluhách vlasů. Bublinky rybího dechu se dotýkají chladnoucí tváře.  

Mořské dno odkrývá tisícileté sousoší. Vyřezávaný rubínový filigrán, mozaika na skalním masivu. Na něm se tyčí stovky mávajících rukou s rozevřenými dlaněmi, vlnících se jako pableskující záře cizího slunce. Květiny neobjevených zahrad. Život, vyrůstající ze života.  

Oči námořníka zšednou jako hra světel. Božská nádhera. Zemřít znamená objevit nový svět. 

Magdalena si otře pot z čela a zastrčí do pece poslední bochník. Potřebovala by pomocnici, už má svůj věk, ale co Klára přišla s tím, že se bude vdávat, žádná se tu neuchytila. 

A navíc je čím dál těžší sehnat něco pořádného k vaření. Páni od ní čekají, že s tím málem dokáže zázraky, jako kdyby snad uměla čarovat, ale že by jí paní Adelheide dávala na týden víc peněz, to zase ne. 

Hrnek na kamnech se syčivě rozbublá. Kaše se přelije přes okraj a rázem je úplně všude. Magdalena ho strhne z ohně, klesne na lavici a rozpláče se. 

Je přitažlivé, to vytáhlé děvče s kaštanovým copem, a v něm se palčivě ozývá čerstvě nalezená touha. A tak ji k sobě jednou ve stájích nesmlouvavě přitáhne. 

Dívka se roztřese, cloumá jí strach z nepoznaného. Očekává bolest, ale neprotestuje. 

„Chci tě,“ oznámí jí.  

„Proč?“ pípne. 

Bylo by tak snadné říct, protože já jsem pán a ty jenom služka. 

„Líbíš se mi.“ 

Ustrašeně se na něj podívá. Její oči mluví, i když je zticha. Polkne a kývne. 

Po chvíli se chlapec zvedne a odejde, aniž by se jí dotkl. 

Ten, který se jednou stane poručíkem Bánffym, právě prošel první zkouškou lidskosti.