Rubová země (originální fandom)

Trvalo to dlouho. Vystudoval svobodná umění a geografii na univerzitě, vrátil se domů a začal učit. Nikdy se nepřestal zajímat o teorii sítí. Tisíckrát chyboval, tisíckrát sáhl do prázdna. Teprve po letech si vzpomněl na dávná Prokůpkova slova. Mohlo to být opravdu tak jednoduché? První měření vypadala nadějně. Přesto strávil více než dva roky pokusy a výpočty, než za pomoci přátel vydal útlý svazek De theoria retia in nova prospectu. Vzorec, který použil a který přijelo ověřit několik skupin učenců z královské univerzity, byl neskutečně složitý. Své žáky však po Prokůpkově vzoru učil, že vnitřní síť má tvar pecnu chleba.

„Už jste to slyšeli?“ Vtrhl Martin do hospody. „Král umřel!“
„No to snad– Víš to určitě?“
„Určitě. Stavoval se v pekárně hlásatel. Docela mě překvapuje, že ještě nebyl tady.“
„Do hospod chodí vždycky až večer, musejí zapíjet. Jestli žal, nebo radost, už bývá vedlejší,“ zašklíbil se hostinský. „Co se mu stalo?“
„Večer šel zdravý spát, ráno už se nevzbudil. A nekoukej tak překvapeně, vždyť ten seděl na trůně, už když jsme se s Josefínkou brali.“
„Vyhlašují smutek?“
„Samozřejmě. A pohřeb bude za tři týdny.“
„Na korunovaci si ještě počkáme, ale stejně by mě zajímalo, kdo...“
„Princezna Alexandra, samozřejmě. Kdo jiný?“

Většina bývalých žáků se k ní nadšeně hlásila, kdykoli se potkali. Její třídy výrazně zvyšovaly průměrný počet žáků, pokračujících ve studiu i po skončení povinné docházky. Nejednou se stalo, že se do města přistěhovala rodina s dětmi těsně předškolního věku: ‚kdybyste věděla, paní Josefíno, jaká byla u nás škola; a známí říkali, ať jdeme sem, že tady se nemusíme bát poslat děti do školy‘. Letošní poslední ročník ji ovšem dokázal překvapit jako žádný před ním. V poslední den školy od nich dostala obrovskou kytici. Nejbližší květiny přitom rostly víc než dvě míle daleko. Jak brzo museli vstávat, aby to stihli?!

Dovolí-li zdraví, tak ještě pořád ve škole. Učící, obklopená spoustou dětí a s Martinem čekajícím každý den ve dveřích pekárny. Nebo možná, a je to v mém věku snad i pravděpodobnější, pohřbená na malém hřbitově těsně za hranicemi Rubovky.
***
V hlavním městě, studující na univerzitě teorii magie a geografii. Snad přesvědčím Prokůpka, aby jel taky, bez něj by to byla nuda.
***
Nejspíš doma, pomáhající otci v dílně, obklopený rodinou a přáteli. Škoda, že Janek bude nejspíš někde za horami, táhne ho to k dalšímu studiu a Rubovka je mu malá...
***
V hospodě. Kde jinde byste asi tak chtěli hledat hostinského?

„Krychle, koule, kvádr, jehlan, kužel, čtyřstěn, válec, nekonvexní potvora,“ přeříkává si pro sebe Janek, zatímco jmenované útvary črtá na zeď. Jeden z nich – nebo možná kříženec několika – by měl být oním dlouho hledaným řešením. Vnější síť přece musí mít nějaký alespoň trochu stálý, měřitelný tvar. Jen přijít na to, které vzorečky jak poskládat dohromady.
Prokůpek sedí na vychladlé kovadlině, houpe nohama a tiše se ušklíbá: „Zkusil jsi už: pecen chleba, domeček, korbel, povoz, lopuch nebo krávu?“ Jen tak tak se vyhne letícímu uhlíku. „Proč se hned vztekáš, prosím tě? Je někde psáno, že síť nesmí být nohatá, rohatá a strakatá?“

„A to bude pro dnešek všechno,“ ukončuje Josefína svou obvyklou formulkou výuku. Vzápětí se celá třída rozpohybuje uklízením, zastrkováním židliček a bujným úprkem směr domov. Oblíbená učitelka, nebo ne – oběd a volné odpoledne jsou silné lákadlo. Josefína se jen pousměje, když k ní otevřeným oknem dolétne Jestli do mě ještě jednou strčíš... dovršené výbuchem smíchu. Janek a Prokůpek, odhaduje podle hlasů. Kdo jiný by taky dělal takový randál...
Balí si věci a myslí na své žáky, současné i minulé. Odchody ze školy jsou stále stejné, třídu za třídou, generaci za generací. Ale každé dítě je úplně jiné. Třeba malá Alenka...

Několik let po Velkém suchu, přišlo do kraje horké léto. Slunce svítilo každičký den a krajina zmírala. Občas přišla bouřka a hluboké studny nevysychaly, ale divoká zvěř přesto žíznila, rostliny usychaly.
Tak uschnul, tam kde křižovatku tří cest stíní prastarý dub, i jeden veliký lopuch. Před tím však dozrálo na něm mnoho ježatých plodů. Většina jen z mateřské rostliny sklouzla a darmo na zemi uvadla. Jeden byl jiný. Skulil se na cestičku a poledním vedrem se kutálel pryč. Večer zafoukal vítr. Pomohl malému ježku dostat se až k hranicím Rubové země. Tam pocítila semínka vláhu, zapustila kořínky a zazelenala se.

To jsme my, synové, dcery slavných plavců? To jsme my, vnukové, vnučky nejlepších loďařů, co kdy chodili po tomto světě? Kde jsou ty lodě? Kde velké dědictví po předcích?
Jak malé dítě se drží jen matčiných sukní, za ně se skrývá a cizího bojí se i pozdravit, tak schovali jsme se do našich přístavů. Již patnáctý rok běží od strašlivé té noci, kdy loděnice naše a s nimi největší přístav schvátil obrovský požár.
Když byl popel ještě žhavý, každý z vás se hotovil k dílu! Domy všecky stály do tří let; a krásnější než prve! Však loď – jste nepostavili žádnou!

„Vnitřní a vnější síť jsou od sebe vzdáleny přibližně dvě stopy, a to až asi do výšky značně vzrostlého stromu. Poté se od sebe vzdalují. Prostor mezi nimi vyplňují vody Nebeského oceánu. Tyto jsou slané a držené na nebi neznámými přírodními či magickými silami.
Oproti tomu Mračné mokřiny jsou z více než devadesáti procent tvořeny sladkou vodou. Skutečnost, že zde přesto lze stavět domy je připisována především vlivu přirozené magie. Podobné jevy byly zaznamenány i u dalších magických anomálií.
Voda z Mračných mokřin vzlíná do Nebeského oceánu. Jde o nesmírně pozvolný, tichý proces, jehož příčiny a průběh nebyly dosud prozkoumány.“