DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2024.

"Dobrý den, vítám vás všechny u naší nové reality show: Slepičárna!" řekla vesele moderátorka. Živé publikum jí odpovědělo potleskem.
"Nejdřív vám představím naše soutěžící. Tohle je Filip..." Při každém představení se na obrazovce přehrál medailonek soutěžícího.
"A teď k samotné soutěži," usmála se. "Všichni soutěžící budou zavření v klecích, které jsou tak akorát v jejich velikosti. Jídlo dostanou na pojízdném pásu, na který pohodlně dosáhnou ze svých klecí. Každou epizodu budou soutěžící plnit různé úkoly. Pokud však nebudou úspěšní, může to mít až katastrofické následky! Vítězem bude ten soutěžící, který přežije až do konce soutěže."
Publikum ji odměnilo nadšeným potleskem.

Konečně volná.
Ani neví jak, ale provazy pout se jí podařilo rozřezat celkem rychle.
Koho jen volat, aby jí pomohl?
Johny - dobrý milenec, ale v téhle situaci k ničemu.
Zbývá jedině Alex. A Děda. Nebo táta.

Rychle najít podělaný telefonní automat, protože mobil ji sice nechali, ale baterku do něj ne.

Konečně.
"Haló, dědo, to jsem já, Ell."
"Copak je, holčičko? Dlouho jsme se neslyšeli."
"Rychle mě prosím vyzvedni, jsem tady na nábřeží."

"Co jsi holka vyváděla, jsi tady od krve."
"Lítám v průseru, nějací hazjlové mě vyslýchali. Proto ta krev, ale co je horší, ukradli mi i služební glock."

„Spustit kotvu,“ zahlásil gentlemanský pirát zvonivě.
Ed se na svého přítele díval s obavou. Nebyl si jist, zda se druhý na tento život hodil. Sám chtěl nechat pirátský život za sebou stejně jako přezdívku, kterou získal díky svým vousům. Rozhodl se tohle rabování raději vynechat.
Posádka se vrátila s kořistí.
„Podívej se na ty látky,“ rozplýval se Stede. „To je satén.“
„Kolik jich zemřelo?“ zajímal se Ed.
„Zemřelo?“ nechápal Stede. „Všichni jsou živi a zdrávi. Možná to nebylo tak rabování jako směnný obchod.“ Mávl rukou. „Nejlepší kořist ze všech – láhev kvalitního vína na naše výročí.“
Ed vtiskl Stedovi obrovskou pusu.

,,Co funíš?" zeptal se Albus.
,,Jsem se proběhl, no," vydýchával se Gellert. ,,Ta blbá slepice něchtěla zalézt do kurníku a když si toho všimly ostatní, chtěly zase vylézt ven. A tomu jsem chtěl předejít. Doběhl jsem ji, čapnul jsem ji do náruče a pak jsem s ní zakopl o ten pitomý obrubník a rozbil si obě kolena a tu ruku jsem si snad zlomil. Slepice blbá zatím žije. Už aby se teta vrátila!"
,,A proč sis to nevyléčil?"
,,Když mě ty léčivé kouzla nejdou."
,,Tak ukaž," řekl Albus a stáhl Gellertovi kalhoty, aby mu nejdříve zacelil krvavé rány na kolenech.

Ráno vstát, někdy se nasnídat, jindy jen vypít hrnek kafe.
Hodit do sebe hrst prášků, v krvi zběsilá kombinace chemie, koktejl jak po nejdivočejším mejdanu a pocit, že nic nemá smysl.
Dvě hodiny se odhodlávat opustit byt a pak to vzdát.
Celé odpoledne se motat v myšlenkách. Máš depresi? Nebo spíš ona má tebe a ty už nemáš nic?
Necítit nic a přitom cítit úplně všechno.
Jít spát.

Navzdory všemu znovu ráno vstát.
Říct si o pomoc.
Usmát se na blízké.
Zkusit změnit léky.
Dojít na terapii.

Znovu a znovu. Dva kroky vpřed, tři kroky vzad.
Navzdory bolesti hledat naději.

“Já vás tak ráda vidím,” spustila Libuše, sotva vešla k Jindřišce do domu. “Jsem teď na všechno tak sama! V domě na mě všechno padá! Co mi to jen Miloš udělal!” zalkala.
“Potřebujete něco konkrétního?” zeptal se Miloš mladší.
“Víte, je to takové žinantní…” zarděla se Libuše. “Jak víte, manžel nechtěl, abych pracovala. Ale všechna konta obhospodařoval on. A já teď do vyřízení dědictví jsem téměř na mizině.”
“Kolik byste potřebovala?”
“Tak sto…” zamyslela se vdova.
Podívali se na sebe, Jindřiška zahanbeně. Vždycky si myslela, jaká je Libuše náročná.
“Stovku vám klidně i daruju,” řekla a otočila se pro kabelku.

Nesedej panenko v koutě, využijou tě. Kdo se neumí rozhodnout sám, za toho budou rozhodovat jiní. Soběstačnost sála už s mateřským mlékem, jen obrazně, protože v rámci boje za svobodu ji matka odstavila už v šestinedělí. Úkoly dělala sama, zodpovědně a soustředěně a tak přistupovala k celému životu, dobrá práce, dobré bydlení. Muže ta hrdost přitahovala, ale jen do chvíle, než se cítili zastínění, než zjistili, že nejsou potřeba a pak se stávali instinktivně slabochy nebo tyrany a ona je odmazávala ze života. Od samostatnosti není někdy daleko k osamělosti. Možná je někdy potřeba trochu té závislosti, aby vztahy fungovaly.

„Cesta byla strašná,“ řekla Aneta místo pozdravu a vystoupila z automobilu. „Vlaky už jezdí v každé druhé vesnici, ale nějaký skutečně potkat je zázrak.“
„Už jsem se bála, že mluvíš o mém řízení,“ ozvalo se od volantu.
Aneta krátce objala Alexandra, jenž se dosud nedostal ke slovu, a konspiračním šeptem ho zpravila o stavu věcí: „Jezdí jako ďábel. Nedivím se, že s ní Lině vždycky bývalo špatně.“
Její veselí propadlo do vědoucného ticha.
„Hlavně že jsi dorazila.“
Přikývla.
„Pomůžu ti s kufry.“
„Má jen brašnu,“ poznamenala Nora.
Jako by se ochladilo. Zvedl obočí.
„Za tři dny se vracím na Moravu.“

„Dobré ráno, studenti. Dnešním tématem je nadčasovost,“ zahájil přednášku profesor Dlouhovous. „Nejprve nahlédněme do historických pramenů.“
Zalistoval ve svých poznámkách, a pak rozjel nosem po stránce: „Říjen 2102, Vogue: Investovat do modrého flaušového kabátu se rozhodně vyplatí už kvůli jeho nadčasovosti. Prosinec 2102, Elle: V růžové péřové bundě zazáříte nejen tuto zimu, ale i v dalších sezónách, protože patří ke stálicím módního nebe. Únor 2103, tamtéž: Přivítejte jaro v černé, ta se nikdy neokouká.“
Kocour na okamžik přestal s psaním poznámek a přihlásil se s otázkou: „Znamená to, že v módě žádná skutečná nadčasovost neexistuje?“
„Výborně, studente. Píši vám bod.“

"Lyndo, žiješ?" zjišťoval Ivan.
Postava zhroucená nad půllitrem se lehce pohnula, načež se ozval zvuk připomínající skřek raněného stegosaura.
"Žije!" zvolal Saša.
"Lyndo, seš už úplně na hadry, zavolám ti tágo, jo?" navrhl Ivan.
Lynda se vztyčila, hodila do sebe zbytek piva, načež pravila: "Dojedu sama, jdu na tramvaj!"
Saša s Ivanem pokrčili rameny a objednali si další Staráč.

Tak jak jsi dojela?

Jako poslední co chceš je vzbudit se ve čtyři ráno někde v prdeli na konečný, hodinu bloudit po sídlišti, než konečně potkáš živou duši, aby jsi se mohl zeptat, kde kurva jsi. A ty vole zajebanej Barandov!