DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

Ondřej a Bušek se vmísili mezi pomocníky ranhojiče a sledovali, jak mění Tomášovi obvazy.
"Měl jsi pravdu," pronesl Bušek. "Tu košili máš modrou od jeho krve.
"Znamená to, že je šlechtic?" zarazil se Ondra.
"Nevím. Nic zvláštního na něm nebylo. Popravdě řečeno, na všechny otázky při přijímání odpověděl nevím. Přijal jsem ho jen ze zvědavosti."
"Netušíte alespoň, kdo by to mohl být?"
"Možná třetí či čtvrtý šlechtický syn, na kterého nečeká žádné dědictví. Nebo levoboček."
"Levoboček? Kdo to je?"
"Nemanželský syn šlechtice. Sám většinou na titul nemá nárok, takže je takové kočičí zlato společnosti."
Ranhojič zavrčel: "Koukejte podávat obinadla, lajdáci!"

Když děda umřel, bylo mi líto, že vlastně nemáme tolik společných vzpomínek. Poslední roky jsme si bohužel moc nerozuměli. S odstupem času si uvědomuju, že těch vzpomínek mám vlastně hodně, jen byly hluboko pohřbené. Kromě houpání na noze, když jsem byla malá, nebo logických hádanek, kterými nám dětem rád zavařoval hlavičky, jsem si vzpomněla na výlety na nejrůznější místa. A hlavně na jeden obchůdek. Byl to „náš obchůdek“. Vlastně už ani nevím, kde byl nebo jak se jmenoval. V hlavě mi utkvělo hlavně hrabání se pouťovými prstýnky s barevnými kamínky. Kulatými, hranatými i ve tvaru srdíček... Vždycky mi jeden koupil.

"Copak tu máte?" divil se obchodníček a zvedl kus minerálu. "Nechali jste zlato válet u cesty?"
Kopáč si odfrkl. "Myslel jsem, že jste expert? To je falešné zlato. Na první pohled člověka ošálí, ale je to jiný druh kamene."
"Radši ho dáváme dál, lítají od něj jiskry, snadno se něco vznítí. Ale na měď dobrý," dodal jeho spolupracovník.
Obchodník se prohrábl svým dlouhým vousem. "Přidejte mi ho k mojí obvyklé objednávce mědi. Myslím, že bych pro to našel využití."
Muži pokrčili rameny. "Půjde to na vaší hlavu."
"Jsem Ea-nasir, všichni ví, že jsem nejpoctivější obchodník s mědí v celé Mezopotámii!"

„Ale to víte, že někteří se na gymnázium zapsali jen proto, aby se dostali do Československa. A pak pokračovali, aby mohli pobírat státní pomoc. Někteří si kvůli tomu dokonce ubírali roky. Tak staré maturitní ročníky svět neviděl.“
„Vy jste ovšem měla možnosti jim to… zatrhnout. Nepřijmout je na školu. Nevzít je s sebou do Československa.“
„V deformovaných krystalických mřížkách pyritu – tvrdí vědci vaší doby – se mohou nalézat nanočástice zlata. Možná se tam dostaly při krystalizaci, možná je tam ukryl Stvořitel. Já osobně jsem dělala všechno pro to, abych své studenty nekřivila. Vědcům navzdory z nich tím spíš rostli zlatí lidé.“

Urozený Selyf si změřil mladičkého prince proti sobě. Tak se ukaž, co v tobě je.
„Ochutnávka našeho bohatství,“ ukázal na truhlu blýskavých valounů.
Princ Briwal nehnul ani brvou. „Procházel jsem v královském archivu záznamy z jednotlivých panství. Mohu vám odříkat, kolik liber zlata jste vloni vytěžili. Nebo aspoň kolik jste přiznali králi,“ zacukal mu koutek. „Ale nepotřebuji se před vámi předvádět. Stejně jako vy přede mnou, a už vůbec ne s falešným zlatem.“
Selyfovi povadl úsměv. „Na cestách je nebezpečno…“
Briwal zvedl ruku. „Nic nevysvětluj. Raději se pojďme domluvit, co vám za vaše zlato mohu nabídnout. Za to pravé, samozřejmě.“

„Lituji, pane Vladane, že jsi vážil cestu k nám darmo. Syn provází Jana Cimburského na sněmu.“
„Přijel jsem vlastně navštívit svou neteř,“ studené oči bělovlasého muže byly dostatečně výmluvné.
„Zdeňku,“ oslovila Alžběta nejmladšího syna, „zajdi za děvčaty, že je přišel navštívit pan Vladan z Archlebova.“ Podívala se významně na mladíka a ten hned pochopil, o kterého ptáčka se jedná.
„Přišel jsem pro tebe, milá neteři, abych tě ochránil před…“ šlehl výmluvně pohledem po paní Alžbětě.
„Pane, tvůj zájem o moje bezpečí je falešný. Vím, oč se ti jedná, ale já důvěřuji paní Alžbětě, protože jí věří i můj strýc Jan.“

Sypou se bitcoiny do epeněženky,
pro only fans není čas na milenky.
Přes tisíc followers a není s kým jít ven,
ale bez obsahu do reels by to nebyl den.
Z esportu namožený prsty a oči,
kolem hejtů a lajků se dnešní vibes točí.
Z života bez filtru je vždycky zklamání,
dav otroků TikToku snad se nějak zachrání,
nebo tam hodí nějakej lepší gif
a bude jako dřív.
Umělý kozy, řasy, vlasy a sójovej steak,
trochu se zdá, že tvůj život je fake.
Je ti v něm dobře a proto mám za to,
že ti místo diamantů dám kočičí zlato.

Slunce pomalu zapadá.
Jako každý den jsem si udělal krátkou přestávku.
Dnes mi dělá společnost slanina, krajíc chleba a sklenice piva.

Sluneční paprsek za chvíli sklouzne ze sudů s pivem na láhve se silnějším obsahem. Hlavně whisky zlatě zazáří. Ten pohled mám rád, ale vždycky čekám ještě okamžik.
Dojde k tomu těsně před tím, než se okolí ponoří do tmy.
Poslední paprsek pohladí holou stěnu.

„Slída,“ říkám každému, kdo to náhodou zahlédne. „Kočičí zlato.“

Jenže je tam opravdové. Deset, možná dokonce padesát gramů. Jako všude kolem.

Jen blázen by rozkopal sklep hospody na Klondiku, kde hosti za týden utratí víc.

"Mám kocovinu z pekla," konstatoval Ivan. "Tady už pomůže jen cola, rybí salát a nějakej film oceněnej Zlatou malinou."
Lynda chvíli lovila v notebooku. "Mám tu geniální dílo z roku 1984. Hraje v tom Dolly Parton a Sylvester Stallone."
"Co to je za sračku?" zajímal se Ivan.
"Je to country sračka," upřesnila Lynda.
"Tak to potřebuju vidět!"

Když se Sly jakožto italský taxikář s hudebním hluchem zhoupl v bocích a jal se pět pod vedením Dolly coby znuděné lokální hvězdy tu nejryzejší country music, změnil Ivan názor.
"Co děláš? Proč jsi to stopnul?"
"Jdu si nalejt panáka. Tohle střízlivej nedám."

Měl oči jako trnky a těma mě uhranul a přišpendlil do manželství jako motýla.
Měl rty stvořený pro líbání a líbal mě často, a taky jiný líbal, děvky z Timofejovy krčmy, za kopějky, co jsem vydřela.
Měl duši černou jako šmouhy, co se mi dělaly na prstech, v uších a na krku, když na mě věšel cinklý šperky ze svejch kšeftů, který mi nosil místo omluv.
Moje krev, když kapala z rozbitýho nosu na podlahu, byla rudá jak falešný rubíny v nich.
Pak už tu černou duši neunes a radši umřel na kolejích.

Lidi zlatý, jak já toho pacholka milovala!