DMD č. 10 pro 10. 4. 2024. Téma: Kočičí zlato

ked som vošla do záhrady, hned ku mne pribehla Linka, celá vyvrtená.
„Kde máš parťáčku, chlpáčik?"
„Zas sa kdesi túla s Lunkom. Doniesla si nám niečo z výletu?" zvedavec sa nezaprie.
Z vrecka som vytiahla lesklý kamienok. Linka k nemu pričuchla.
„Radšej mi vytiahni tú maškrtku,"oblizla sa.
„Vozanká!" Binka mi skočila do náručia, Lunko mi už skákal vo vlasoch. Zasypali ma otázkami:
„Čo to máš?"
„Kde si sa to tak dlho túlala?"
„V Banskej Štiavnici. Pozrite sa, čo som tam našla. Mačacie zlato s kremeňom."
„Vy máte zlato z mačiek?"
„Nie, Lunko, to je pyrit.Mám pre vás maškrtky."

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

Zachvěla se, ale nebylo to zimou ani romantickým citem. „Nepoužívejte. Moje. Jméno!“ ucedila a odtáhla se od něj tak, jak to u klavíru jen šlo.
„Protože jméno má moc,“ doplnil ji.
„Protože jméno má moc, ano!“
„Moc se omlouvám,“ řekl tiše. „Nikdy bych vám neublížil.“
Stiskla rty. Mluvil pravdu? Nebo byl zase falešný jako kočičí zlato? Možná jí ublížit nechtěl… Ale byl to člověk znalý! Čaroděj, jak sám řekl. Cítila, že jí srdce tluče bezmála až v krku.
„Strašně rychle vám buší srdce,“ zašeptal, aniž z ní spustil oči.
„Jak to víte?“
„Protože to slyším.“
Prudce vstala. „Nechte mě být!“

„Zlaté harfy, přesunuty do depozitáře, tři tisíce kusů. Palmové ratolesti, tisíc kusů. Plamenný meč, vyřazen z evidence po uzavření Rajské zahrady, jedenkrát…“
Azirafal se kousl do rtu. Byl to jeho nápad.
Inventarizace byla uklidňující záležitost. Když byl ve stresu, inventarizoval.
Připravovalo-li Nebe další pokus o armagedon, mělo mít přehled o svém vybavení.
„Trubky polní, sedmkrát…,“ pokračoval anděl desátého řádu a odškrtával položky seznamu.
„Klika Stvoření, jedenkrát.”
Zvedl zrak. Spatřil nástroj známého tvaru.
Ach, bylo to logické. Klika Stvoření, Klika Zániku.
Zlatá klika.
Přimhouřil oči. To nepasovalo.
Pamatoval si chromovanou ocel a stopy koroze.
Ledaže…
Crowley.
V ústech zadusil úlevné vydechnutí.

Jakubíček zakrýval mrtvé tělo kameny a pečlivě si opakoval každé slovo, které mu umírající řekl. Když mu je šeptal do uší, zněla tak slibně a sladce. V srdci se mu usídlila chvějivá jistota, že vykročil po cestě k velikosti.
V těch slovech se skrývala kouzla, malá i větší a všechna směřovala k tomu mást, zastírat a klamat.
Jakubíček věděl, že teď uloví víc. Získá si větší vážnost. Bude stát nad lidmi a oni k němu budou vzhlížet.
Bylo jen trochu zvláštní, že si neuvědomil, že ten, kdo mu ta skvělá kouzla předává, právě umírá sám a opuštěný uprostřed cizí země.

Vážení posluchači,

Nepřítel pacienty učil, že jen on sám je jediné absolutno.
My jsme je naučili nepřemýšlet o tom, co z toho logicky vyplývá: že tedy nic dalšího už absolutní není. Ani takzvané ctnosti, ani ty největší ideály.
Pracujte s tím. Předhoďte jim nějaké vhodné falešné absolutno a nechte je se za ním hnát. Ať kvůli němu vše, všechny a každého opustí, obětují, zradí. Vše je přece dovoleno, když je to nejvyšší v sázce, ne snad?
A kdyby vašim svodům zvládli vzdorovat, vsaďte na poslední osvědčené falešné absolutno: lásku.
Oni totiž nechápou následující: Nepřítel je láska, ale láska není Nepřítel.

Kocour na svém lovu za poklady našel blyštící se kámen. Není divu, že ho zaujal! Naneštěstí potkal Rimmera.

„Dutohlave, co to je?“

„Ty nevíš, smrdutá příšero? Přece kočičí zlato!“

Tvor, za tři miliony let vyvinutý z Listerovy kočky, strnul.

„Nějaký tvůj předek to ukryl na palubě B. Že tys prohledával skříňky mrtvých členů posádky?“

Kocour hrdě vypnul hruď. „To zlato je moje!“ A odběhl. Arnold si spokojeně zamnul ruce.

„Pane, bylo nutné pana Kocoura tak balamutit? Kámen zvaný pyrit se vzácnému kovu jen podobá a jsem si jistý, že jste ho panu Kocourovi podstrčil.“

„Krytone, jsem mrtvý. Nekaž mi zábavu!“

Ne všechno, co se třpytí, je zlato. Ne každé slovo je upřímné a pravda je někdy složitější než ta nejpromyšlenější lež.

Judita nečekala, že po návratu z korza objeví doma svou nejlepší kamarádku. Ne po tom, co jí dala na přivítanou.
Sedla si naproti ní do křesla. Obezřetnost nade vše. Mlčely. Alespoň tak dlouho, než Juditě přišla na jazyk první myšlenka.
„Vypadáš jako vorvaň.“
Lina se chtěla urazit, ale nakonec šokem otevřenou pusu způsobně zavřela. „Odkdy víš, jak vypadá vorvaň?“
„Ts!“ protočila oči Judita. „Mám prostě rozhled, víš?“
Pousměje se. „Chyběla jsi mi.“
Zní to upřímně. Příměří je na obzoru.

Zlatoslav Lockhart, držitel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy obrany proti černé magii a pětinásobný vítěz Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv s radostí představuje oddaným čtenářům svou nejnovější knihu
Leprikón nad zlato!

"Pane Lockharte, mohl byste čtenářům prozradit něco víc o vaší knize?" zeptala se reportérka, zatímco okolo cvakaly fotoaparáty.
"Ale beze všeho! Je to zcela nový žánr, s nímž se u mě mí příznivci dosud nesetkali. Původně jsem chtěl s Leprikóny bojovat, ale místo toho jsem mezi nimi objevil úžasné znalosti!"
"Můžete přiblížit, jakého oboru se to týká?"
Lockhart reportérce věnoval jeden ze svých magických úsměvů.
"Převážně finančnictví."

Jedenáctá pomalu odbije a narozdíl od pyritu žádné jiskry nelétají, ani když tluču hlavou do stolu. Teda ne, že bych vážně tou hlavou do stolu mlátil, ještě bych si vyklepal těch posledních pár mozkových buněk. Je to nedostatek energie způsobený novou prací, trvalé následky covidu, jarní únava, nebo nevyhnutelná degenerace jak člověk stárne, i když mi vlastně ještě není tolik let? Anebo je to třeba otrava těžkými kovy, brouk mozkožrout, mimozemšťani? Přijde mi, že píšu čím dál tím hůř, nápady se nedostavují, a když už něco přijde, tak to je takové nezáživné. Jako kdybych se kreativně vyčerpal? Vzdát či nevzdát?