DMD č. 19. pro 19. 4. 2012. Téma: Příbuzenská plemenitba

Byl večer. Ianto Jones se nudil na recepci. Všechno bylo uklizené, administrativa byla v pořádku. Zbytek týmu se flákal někde venku. Uvařil si kafe a prolistoval časopisy. Nuda. Chvíli se díval na Sex ve městě. Nuda. Nakonec prostě zapnul televizi.
Fernando, má lásko!
Gracielo!
Fernando, strýc Juan je mrtvý! Už nám nic nebrání se vzít!
Gracielo! Musím ti něco říct! Jsem tvůj bratr!
„Ianto! Musím ti něco říct! Jsem tvůj bratr!“ zopakoval parodicky Jack, který se znenadání objevil ve dveřích.
Ianto přepnul na Discovery Channel.
Nyní si objasníme pojem příbuzenská plemenitba.
Velšan významně protočil oči. Prašť jako uhoď. Podělaná televize.

„Nuže milé dětičky, zkřížíme si kytičky!“ Nařízkujte stonky, listy, radši víc, ať je to jistý. Že kytičky rádi máme, dost příbuzných naděláme. Místo včelek opýlíme mezi sebou květy, sloučíme neslučitelné, vzniknou nové světy. Životu dáme tvar a taky vlohy, chvíli si zahrajem na velké Bohy. Kdosi řekl, že prý není nad pořádné plemenění. Nuže milujte a množte, genetický kód jim vložte. Budou jako vaše děti, jednou smíte vyprávěti, jak vás paní učitelka naučila lásce k žití, vypěstovat ze zrnka to, co jiného nezasytí. Pěstujte dětičky ze zrnek lidičky, nový druh kytičky z planety Země, včera nám přivezli to nové sémě.

Utíkali ve strachu a zkáza jim byla v patách. Z města, kde doposud žili, ještě šlehaly plameny a nad planinou se vznášel kouř.
Otcův pohled byl tvrdý jako skála a o matčině osudu se dívky neodvažovaly ani hlesnout.
Z maličkého města, kam se uchýlili, je nakonec otec odvedl do jeskyně v horách.
Dcery si připadaly jako v pasti.
„To nemyslíš vážně,“ řekla mladší, když starší dostala ten nápad. „Je to přece náš otec!“
„Otec!“ zasyčela starší. „ Pamatuješ, jak nás chtěl vydat té lůze v Sodomě?“
Pamatovala si to.
Opily starého Lota a ležely s ním, jedna po druhé.
Matky pronárodů.

„Nebyl by k dispozici alespoň portrét? Ten popis se Nám zdá dosti... vágní.“
Rádcové dali hlavy dohromady, potí nejstarší z jejich středu váhavě předstoupil se smotaným plátnem. Rozvinul ho před královnou a urychleně se za něj schoval, aby neviděl její tvář.
„Nikdy,“ bylo jediné slovo, které jí proklouzlo.
Když jich takto společně prošli asi dvacet, bylo v zasedacím sále už pěkné horko.
„A nechtělo by si Její Veličenstvo vzít Jakuba Stuarta?“
„Našeho bratrance Jakuba?“ Královna vyskočila z trůnu. „Jsem snad nějaký Habsburk?!“
Poté se zase usadila, uhladila si své roucho a se zcela klidným výrazem prohlásila: „Provdám se za Anglii.“

Fandom k seznámení zde: http://www.youtube.com/watch?v=MiM9YlcfysQ
Pro indickou svatbu platila celkem jednoduchá pravidla – hodně hostů, hodně barev, hodně jídla. To vše doplněno nekonečnou zábavou a jásavou hudbou. Alim nesnášel indické svatby. Situaci mu znepříjemňoval fakt, že tahle byla Khaledova. Přísahal, že se do Indie vracet nebude, ale kvůli bratranci své přesvědčení porušil. Jako by v něm pořád bylo cosi z té staré, zakázané lásky.
Večer před svatbou ho ženich přitlačil ke zdi a dobýval se mu do kalhot.
„Khalede, nemůžeme, jsme přeci příbuzní!“ zašeptal Alim.
„Nu co, retardované děti mít nebudeme,“ poznamenal cynicky Khaled.
V příštím okamžiku dostal ránu pěstí.
Alim už se do Indie nevrátil.

Na Gallifrey fungoval relativně rigidní systém výběru životních partnerů. Existovalo sto šedesát jedna podmínek, které dotyční museli splňovat, a pětasedmdesát vylučovacích kritérií, které naopak splňovat nesměli, pokud chtěli uzavřít sňatek.
Přesto se však stalo, že si syn tetičky strýčka z druhého kolene vzal pravnučku své neobyčejně dlouhověké neteře, která byla přímou potomkyní Bílé velryby. Shodou okolností šlo také o nevlastní sourozence.
Následky byly poněkud katastrofální.
Dítěti, které se jim narodilo, byla dána do vínku nejen dlouhověkost, ale i nadprůměrná inteligence a dva srdeční orgány (a též několik dalších anatomických zvláštností, o kterých se nebudeme šířit).
A tak vznikla rasa Timelordů.