DMD č. 19. pro 19. 4. 2012. Téma: Příbuzenská plemenitba

Pozn. Doufám, že už s tím někdo nepřišel přede mnou.
Ačkoli se tomu dnes dá těžko věřit, Bibli napsal Bůh sám. Aspoň část určitě. Seděl u svého psacího stolu a strašně si vymýšlel.
„Cože? Ty žes stvořil člověka?“ podivil se anděl světlonoš. „A Evu z Adamova žebra? Na to ti nikdo neskočí.“
Bůh neodpovídal. Psal dál. Světlonoš přemýšlel.
„A to jako podle tebe ti dva zalidnili celou planetu? No ty jsi fakt mistr příbuzenské plemenitby.“
I tentokrát Bůh mlčel.
„Na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo. Všiml sis, jak jsou lidé degenerovaní?“
„Říká ti něco slovo mýtus?“ řekl Bůh a připsal pasáž o padlých andělích. Vlastně se mu docela hodila.

Varování: SPOILER!
Pozn.: Omlouvám se, uznávám, že Keneu byla první, ale nic jinýho už asi nevymyslím
Nestál o ni kvůli ní samotné, nýbrž kvůli věštbě, která se k ní pojila. Kvůli budoucnosti světa. Neuvažoval o ní jako o dceři. Z hlediska biologického se příbuznost, pravda, popírat nedala. Ale konec konců by to nebyl první krvesmilný svazek v její rodině. A z hlediska řekněme emočního a morálního dávno neměl nárok nazývat se jejím otcem.
Mnoho let intrikoval, hýbal figurkami na šachovnici světa, dobýval rozsáhlá území. Šel přes mrtvoly, aby dosáhl svého cíle. Aby ji získal. Ale až po letech, když ji znovu spatřil na nádvoří hradu Stygga, měl zjistit, zda svůj plán opravdu dokáže dovést do konce.

John odhodil kufr a vyčerpaně se svezl do křesla.
„Jsem zpátky.“
„Koupil jsi mléko?“ Jeho spolubydlící se nezvedl z pohovky, zato zvedl obočí.
„Byl jsem pryč tři týdny, Sherlocku.“
„Nech mě hádat. Nový Zéland? A před chvílí ses s někým rozešel.“ Nebyla to otázka.
„Já a Sarah… Nefungovalo to. Byla spíš jako moje sestra.“
„Lidé běžně volí protějšek podobný jejich rodičům nebo starším sourozencům, Johne.“
Doktora to neuklidnilo.
„Nešlo o podobu, ale o náš vztah.“
„Tomu se říká příbuzenská plemenitba.“
„Nebo sodoma gomora?“ ozvala se paní Hudsonová od dveří. „Vítejte zpátky, chlapče.“
Sherlock se ušklíbl. „Sodomie by taky leccos vysvětlovala…“

„Jestli si správně pamatujete, před chvílí jsem vám říkala, že irbisů už na světě zbývá nanejvýš sedm tisíc; zkusíte hádat, kolik ještě ve volné přírodě zbývá tygrů ussurijských?“
Děti se na mě, průvodkyni, trochu zaraženě podívaly a pak se několik z nich přihlásilo. Teď ještě dávaly pozor, ale za chvilku je to přejde.
„Dvacet tisíc!“
„Šestnáct tisíc!“
„Padesát tisíc!“
Vedle.
„Pět set,“ vyvrátila jsem jejich tisícové domněnky. Překvapilo je to – i když si nejspíš ještě nedokázaly představit, co to znamená.
Pomalé vymizení zdravé krve. Příbuzenské páření. Postupná degenerace. Nutné vyhynutí, přinejmenším v přírodě. Pět set je na zachování druhu málo.
Pozn: Přestože jsem původně váhala mezi svými "klasickými" fandomy, totiž Temerairem a Sherlockem, dnešní zážitek mě přivedla na tuhle myšlenku. Bylo trochu smutné stát s dětmi u výběhu tygrů a vykládat jim, že tahle úžasná zvířata budou za pár (desítek) let pravděpodobně jen další odškrtnutou položkou na seznamu vyhubených druhů...

„Dobrý den, třído, posaďte se. Na dnešek jste měli domácí úkol. Vypracovat váš stručný rodokmen. Začne Opatová?“
„Zapomněla.“
„Tak pan Prosek.“
„Nemám, pardon.“
„To si říkáte středoškoláci? Ignácie Patricie Pavlovová.“
„Jistě. Náš rod je velmi starobylý. Charakteristickými znaky jsou blonďaté vlasy, modré oči, světlá pleť. Mým nejbližším příbuzným je bratříček Darius, sedící tady vedle mně. V našem rodě docházelo často ke sňatkům nebo alespoň plození potomků mezi blízkými příbuznými. Rodiče jsou bratranci, prarodiče také, praprarodiče sourozenci…
„Takže…“ zakuckala se profesorka a zmateně zagestikulovala.
„Ale ne,“ zaculila se Ignácie. „My jsme jen přátelé,“ mrkla na bratra a pohladila ho po stehně.

pozn.: SPOILER (asi) (bez znalosti fandomu a) k nepochopení, b) k ospoilování se)
Říkali, že jsem zrůda.
Příšera, nestvůra, taková slova jsem slýchal od svých třinácti. Pronásledovali mě, štvali na mě psy, to vše kvůli mému vzhledu, kvůli zakletí. Tomu, co mě zaklel, jsem přísahal pomstu. Už tehdy jsem se naučil jít tvrdě za svým cílem. A už tehdy jsem se měnil. S každou ranou se má zrůdnost zažírala hloub a hlouběji…
Myslíš si, že jsem zrůda.
Vidím ti to na očích. Já přitom jdu pouze za svým cílem. Ano, jdu přes mrtvoly, tančím na mohylách nepřátel. Chtít zachránit svět je velký cíl. Tak proč bych mu nepodřídil život svůj i své dcery…
pozn. 2: většinu příběhu si vybavuju matně a zmateně, ale to, co jsem využila k tématu, si pamatuju až moc
pozn. 3 pro organizátorky: pokud jste nečetly, tak vězte, že téma je zpracováno tím, že hovořící si chce vzít svoji vlastní dceru za ženu, aby zplodili "geneticky specifické" dítě, které má šanci zachránit svět před zkázou. Tak zhruba.

Anzelm váhal. „Mateřídouška a hadinec, půjde to zkřížit? Je to dost příbuzné?“
Erik bůhvíjak prošel do druhého cyklu studia herbaristikou téměř nedotčen. „Jo. Oboje je zelený a chlupatý,“ prohlásil – a pustil se do práce.
Teď zkroušeně stáli před mistryní bylin.
„Nám se ten projekt maličko...“
„Zvrtl.“
„Ona ta kytka totiž... trošku... leze.“
Mistryně Heidi byla zvyklá, že si žáci občas nemohou vybavit správný latinský výraz. „Scandit,“ napověděla. „Šplhá.“
„Ještě to tak,“ protočil oči Erik.
„Ne,“ zčervenal Anzelm. „Serpetur.“
Za rohem stolu se vynořily dva masité chlupaté listy, připleskly se k zemi a přitáhly k sobě zbytek liány i s květináčem.
Poznámka: jedna kytka má hada v latinském názvu: mateřídouška úzkolistá neboli Thymus serpyllum. Hadinec ho má už v názvu českém, nicméně pro pořádek: hadinec obecný čili Echium vulgare. Sloveso „haditi“ – serperi – jsem si zákeřně vymyslela, ovšem to neznamená, že by nemohlo existovat.

Poznámka 1: Ne že bych s tím byla spokojená. Ale třeba to někoho pobaví.
Poznámka 2: Nebýt indoorového larpu Mitgard, asi by tahle věc nikdy nevznikla. Mitgard není fandomem, ale vyšla jsem z jeho seznamu ras... a z přerostlého impátka.
Mohli opět začít plně žít.
A množit se.
Boje jich ovšem přežilo příliš málo.
Většinou jen příbuzné, společně ukryté skupinky.
Ale páření mezi příbuznými...
To může přinést spoustu problémů.
Tak se příslušníci různých ras začali pářit mezi sebou.
A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Bezmála dvoumetrové „impátko“.
Upír s ďábelskými rohy.
Nemrtvá temná víla.
Padlý anděl s okem uprostřed čela.
Titán s hady místo vlasů.
Pavoučí nekromant.
Těžce se ploužící medůza.
Tři metry vysoký přízrak.
Ve vlka se měnící ghůl.
Démon ve vosím těle.
Kyklop sající krev.
Temný rytíř s jemnými křidélky.
Troll se schopností levitace.
Zlatá příbuzenská plemenitba.

Bylo jich šest. Zatím. V zájmu spravedlnosti nutno podotknout, že vypadali roztomile. Jestli jsou v něčem dobří, pak právě ve schopnosti klamat tělem. Na rovinu - když vypadáte jako oni, v tomhle směru nebudete mít problém.
Mají sladké, světle okrové kožíšky. Růžové tlapičky. Tmavé ksichtíky, podobné držtičkám aljašských malamutů. A umí panáčkovat. Hajzlové.
"Koukni," zaradovala se sestra, "Shannon už zase čeká malý křečíky!"
"Ehm, já tomu moc nerozumím, ale když se takhle kříží mezi sebou, nemůže se nic stát?"
Moje malá sestřička mávla rukou. Ale já věděla svoje.
Malinkatí zmetci se ležérně opírali o sklo terária. Očka jim zářila temnou inteligencí...

„Provuch, co to je?“ Raff byl lovcem krátce a o moc víc než poniky za bariérou neznal. Ve vlhkém šeru se skrz hejna much jen s obtížemi soustřeďoval na pohled před sebou. Bylo tam… něco živého. Leželo to schoulené do klubíčka a tiše to vrnělo.
Nedalo se nic dělat, nemohl zase přijít s prázdnou, to už by ho veřejné mrskání neminulo. Opatrně se protáhl blíž.
Zblízka to bylo jasné. Zase nějaké zpotvořené děcko; divné jenom je, že živé. Opatrně couval, když ho hlasité dupání poslalo okamžitě k zemi. Ženská! Co dělá za bariérou?
Co asi? Popadla dítě a rozbrečela se.