DMD č. 19. pro 19. 4. 2012. Téma: Příbuzenská plemenitba

Les hlasitě zvučel.
Nebylo to šumění listů a popraskávání větví.
Byl to hlahol honců a štěkot psů.
Zvěř prchala na všechny strany.
Zbytečně.
Lovci šli na jistotu a psi neztráceli stopu.
Uprchlík nebyl daleko.
Neznal nástrahy lesa.
Ztrácel vůli.
Síly měl ještě dost.
Jezdci to už vzdali.
Ale pořád je slyšel.
Čekali na příležitost.
Lesem zazněl zuřivý výkřik.
Uprchlík narazil na své vlastní stopy.
Došlo mu že chodí v kruhu.
Tady po něm házeli vidle.
Zarazil se a proklel dnešní den.
Z honců se stala lovná zvěř.
Vidle vnikaly do těl.
Jeho hlavy se na sebe šklebily.
Zatracená příbuzenská plemenitba.

Poznámka: Navazuje na Co dál?
Naprosto zoufalé bjb
Staré noviny. Nekonečné vyptávání na historii domu a jeho obyvatel. Donutil svého známého strážníka hledat v policejních archivech.
Nic.
Až ho napadlo zeptat se pošťačky. Znala drby z celé čtvrti.
„Ano, ponurý barák. Lidi se tam často stěhují, ani se nedivím. Aha, proto vás to zajímá… Kdepak vražda…
leda…
znala jsem jistou Marušku Brůžkovou. Chodila s klukem, co tam bydlel. Ale neklapalo jim to nebo co. Představte si, Maruška se dala dohromady s jeho tátou! Kluk v osmašedesátém zmizel, asi za kopečky.
Co oni? Inu, nevydrželo to. Starý pil. Už umřel.
Maruška? Odstěhovala se.“
Evžen napětím zadržel dech. Konečně stopa.

Nic lepšího ze mně asi nevypadne...
----
Dovolte, abych se vám předtsavil. Jmenuji se Bert. Pan Bert. A jsem jezevčík. Ale ne jen tak ledajaký jezevčík. Jsem jezevčík polohrubý. Nebo, jak říká panička, jsem čistokrevný podvraťák. A že se pod vratama protáhnout umím! Po mamince jsem zdědil fousky na čumáčku, po tátovi postavu. Ta paní, od které panička kupuje dobrůtky, říká, že mám hruď jak bejk. Taky mám pěknou sílu. Když hledám myší díry, lítá hlína a bláto pořádně daleko. To mi pak panička hubuje. Ale já vím, že mě má stejně ráda. Že by mě nikdy nevyměnila. Protože já sice nejsem „fon“, ale zato jsem originál.

Inspirováno Vzpomínkami Iljona Tichého (Stanislav Lem). Ale není to přesně ten svět.
Drabble z Království ostrovů napíšu později. Tohle na mě sedlo ve sprše a nepustilo, dokud nebylo napsáno.
Varování: slash (?)
„To je úžasné...“ radostně se zalykal průvodce.
„Co jako?“ zeptal se znuděně Andrej.
„Právě vidíme vejconoše. Přenáší vejce!“
„Co?“
„No... nese vejce od polomatka k polomatkovi.“
„Co s ním ty polomatkové dělaj?“
„Polomatky. Rodina se skládá z vejconoše a dvou polomatek.“
„Takže v páru jsou tři?“
„Ne... vlastně ano.“
„A jedna polomatka položí vejce...“
„Polomatek. Jeden polomatek je rodu mužského.“
„Cože, to se množej tři chlapi?“
„Né, dvě ženský a chlap, dyť ti to pan průvodce vysvětlil,“ vstoupila do hovoru Andrejova žena.
Andrej sice dokázal košatě zesumarizovat svůj názor na intimní zvyky jejích předků, ale vejconoše a polomatky nepochopil nikdy.

A/N: Pro moji Antheu :-*
Když mi oznámila, že je v jiném stavu, zřejmě jsem měl ve tváři příliš bezduchý výraz. Okamžitě ironicky pozvedla obočí.
„Měla jsem tě nechat žit v iluzi o tom, že spolu po večerech hrajeme pexeso?“
„Ne, já samozřejmě chápu, že... že... jste si blízcí.“
„Takže v čem je problém?“
„V tom, že je to Holmes?“ odvětil jsem sarkasticky. „Ve všech generacích rodokmenu se vyskytují rozmanité duševní poruchy jako schizofrenie, OCD, Asperger, maniodepresivní psychóza...“
„No, je načase skončit s těmi jejich tradičními aristokratickými sňatky a přilít zdravou řeckou krev,“ prohlásila Anthea. „U nás v rodině trpíme jen patologickou posedlostí mocnými muži.“

Gregor Mendel sledoval své políčko hrachu a spokojeně si mnul ruce. Červený, bílý, červený, červený, červený, červený, bílý, červený, červený... Přesně podle statistického předpokladu. Byl na svoje hrachy patřičně hrdý a nijak se tím netajil. Věřil, že se o něm jednoho dne bude učit na školách jako o průlomovém průkopníku.
Procházel se mezi svými políčky, poslouchal šumění vánku v barevných květech, až došel do hospodářské části klášterní zahrady a tam... přímo před očima zřel králíky a dostal geniální nápad! Už to viděl před očima: hnědý, strakatý, hnědý, hnědý, hnědý, hnědý, strakatý, hnědý, hnědý... A určitě opět přesně podle statistického předpokladu.

AN: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře... Aneb po včerejších petrklíčích, z kterých jsem fakt nebyla příliš nadšená, je tu něco desetkrát strašlivějšího :-(
.....................
Mireček šťastně odkvačil vyměňovat si genetické informace. Venoš zařval svoje „klíiiid“ a ponořil se zpět do četby skript.
„To jsi fakt vymyslel… jen tak spatra?“ zeptal se Honza s nepotlačovaným nadšením.
„Jasně… Co jako?“ pokrčil Štěpán rameny.
„Poslyš, co ty vlastně děláš na medicíně? Takové téma ´Význam lidových krojů při výběru životního partnera a zamezení sňatků mezi příbuznými´… to je něco, z čeho by na fildě byli na větvi i slovutní profesoři. Mohl by sis to v pohodě zkoumat pár let, zkouškami by tě nijak moc neotravovali…“
„Aspoň mám únikový plán, až mě Sejkora vyrazí z anči,“ zašklebil se nevesele.

Kyprá dáma přetékala štěstím.
Pyšně kráčela s Palpatinem chodbou Senátu.
Její syn byl zvolen Nejvyšším kancléřem!
„Narovnej se.“
„Matko, prosím ...“
Měl ji nechat doma.
„Podívej!“
Vrhla se vstříc zelenému mužíčkovi, který se k nim blížil.
„Vy musíte být Mistr Yoda!“ šveholila. „Syn mi o vás vyprávěl.“
„Syn?“
„Neuvěřitelné, že? Jak se vypracoval. Vždycky býval pomalejší.“
Než stačil Palpatin zakročit, spiklenecky mrkla: „Kdysi jsme se s bratrem kapku zapomněli.“
„Matko!?“ zkřivil rty Palpatin. „Půjdeme!“
Táhl ji pryč chodbou.
Mistr Yoda zachmuřil se.
Myšlenky si utřídil.
„Už jasno mám. Mně Palpatinův charakter ozřejmil se. Křivost jeho v brlohu krvesmilné vášně zrodila se.“

Musíme upevňovat moc. Je nutné mít spolehlivé spojence. Nejjistějšími spojenci jsou příbuzní.
Máme dcery? Vhodně je provdáme.
Spojení jedním sňatkem se časem ukazuje jako nedostatečné. Co když se nevěstě něco stane? Bývalý zeť se obrátí proti tchánovi.
Dětí máme dost. Dceru provdáme za dědice trůnu sousedního království a syn si vezme švagrovu sestru. Tyto sňatky se postupně ukazují jako dobrý tah.
Jenomže sourozenci se můžou pohádat. Spojíme sňatkem jejich děti.
Pokrok nelze zastavit. A tak je Marie Anna Habsburská provdána za vlastního strýce Filipa Čtvrtého, krále španělského, neapolského a sicilského. Jejich neduživý syn Karel je důkazem, že všeho moc škodí.

„Ale ty si ji nemůžeš vzít! Vždyť je to tvoje sestra!“
„Není.“
„Vy jste přece bratři a Mája je vaše sestra Fayi!“
„Nope.“
Matěj nechápal.
„Podívej, já ti to vysvětlím. Moje žena je zároveň Kanibalova žena. Jsme soumanželé. Tento vztah, ač přirovnatelný k bratrství, není bratrstvím genetickým. Ergo, může si Máju vzít. Pochopil?“ snažil se Fay.
„Ne.“
„Tak ještě jednou,“ povzdechl si kanibal. „jsem Fayiův soumanžel, má budoucí žena je mou tetou a má nynější žena je zároveň mou tchýní ale můžu si vzít kteroukoli z nich, aniž by to byl incest.“
„Jakto???“
„Bo tyhle vztahy jsme uzavřeli na táboře.“