DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

Profesor Severus Snape přišel do učitelského kabinetu celý naštvaný. Brumbál se ho zeptal, co se stalo. Snape odpověděl: "Někdo ukradl obraz, který mi visel na zdi."
"Tak vám koupíme jiný," odvětil Brumbál.
"Ale o to nejde," přerušil Brumbála Snape, "na té mapě byla cesta k pokladu Anny Boleynové, který leží v místě soutoku řek Otter a bezejmenné řeky u Prasinek, který se vlévá do Černého jezera*."
"Ale jak toho zloděje najdeme?" zeptal se Brumbál.
"Mám Pobertův plánek, sebral jsem ho Potterovi," odpověděl profesor Snape a podíval se do plánku. Viděl stopy Dolores Umbridgeové směřující k pokladu a povzdechl: "Kdo jiný?!"

Byl vlahý letní večer, a ona dorazila do velkého města. Provoz pod karlovarskou spojkou jí vyděsil, zato sady Pětatřicátníků proplula v rozradostněném kvaltu. Teď nesměle okouní u Štruncových sadů. Stydí se za to, jak vypadá - špinavá coura ze Sudet. Co jen tady bude, ztracená, dělat?
"No, vobrátit se zpátky, to asi sotva." Najednou tu stojí druhá. Místní. Přímo nasáklá velkoměstem.
"To ne," pípne nová. "Zpátky ne."
"Tak to musíme jedině dopředu, co?" ušklíbne se místní. "Já sem ňáká Radbuza, mimochodem. Ale říkaj mi tu Radčúza," rozesměje se.
"Mže," špitne nová.
Zavěsí se Radčúze do rámě a spolu vyrazí nočním městem.

Zatahování do cizích vozoven je pro řidiče, který z mateřské vozovny léta nevystrčí čumák, vždy ošemetné. Ano, máme k dispozici manuál s podrobným nákresem, ale většina z nás stejně raději zavolá do výpravny a nechá si poslat na pomoc někoho místního.
Ochotný kolega vyběhne k vrátnici.
„Vem to normálně po vobjízdný, tam nemáš co posrat, vyjedeš na dvůr, zapíchneš to támhle za tou sekcí a já ti to zatím naházím.“
Chápe se tága a už to tam sází.
„Vy to větvení vůbec nemáte značený! Nejsou tam čísla kolejí!“
„Kdysi tam byly, ale barva slezla. Prostě musíš koukat, kam to teče.“

Česnek byl ještě podivnější. Třešním vypučely hnisavé boláky. Výkalů, bláta, toxického obsahu a organických lží už bylo tolik, že se z jednotlivých louží slily do jediného proudu. Řeku sajrajtu nešlo zastavit ani lepkavým slizem. Hladina podzemního jezera stoupla.
Drobné dětské dírky jako mravkolví pasti přestaly fungovat, na pláni používali novou pracovní obuv. Předseda nařídil.
Dosud dřímající stíny definitivně přestaly věřit, že stačí počkat. Je těžké najít správnou chvíli. Sára rozhodla.
„Tisíciletá zkušenost vláken plodí stále. Přes třicet let krystaly nikdo nesklízel. Přestaňte si válet duchy! Na sobotu vyhlašuji brigádu.“
Gupta se posteli zavrtěl. Teď už slyšel jasně.
Sevřel poslední vagonek.

Rozvodí bývá i opak soutoku. Na lužnickém jsem byla několikrát. Seděla v houpající se lodi a poslouchala dohadování ostatních, kudy dál.
Novou řekou, rovnou jak střela?
Dá se na ní soulodit!
Je jednoduchá!
Je nudná!
Starou řekou, klikatějící se k Rožmberku?
Bude plná kmenů!
Bude plná komárů!
Budem pořád přetahovat!
Na konci je Rožmberk, uvědomujete si to? A dneska fouká!
Kolébala jsem se na vlnkách, tvář mi hladily zlaté sluneční paprsky. Bylo mi jasné, že zase zvítězí Stará řeka.
Vždyť kdo by se nudil na Nové…
Netrvalo dlouho, kormidelníci odstrčili lodě od břehu a zanořili pádla.

Ach, to byly časy…

Nad vřesovištěm se nesl tlukot, klepot a skřípot. Tetřevi blýskali rudými pouškami, natřásali peřím a prsili se na přihlížející samičky. Mohutné vějířovité tatrče dávaly mladším kohoutům jasně najevo, kdo je tu lepší samec. Tu a tam některý agresivnější bojovník popoletěl, aby ukázal konkurentům opeřené pařáty.

Zrovna když k nejkrásnějšímu tetřevovi zamířila družina obdivovatelek, vzlétlo na okraji tokaniště několik poplašených slepic. Na vřesoviště se vřítila liška. Než se peří stačilo rozlétnout, obhlédla situaci, zkušeně zahryzla favorita a zmizela s ním v roští.

Po chvíli se na vyprázdněný plac začali tetřevi šourat zpátky. Tok začal znovu, tentokrát s novým elegánem ve středu.

Stvoření, co bývalo Yaskarou, rozhodilo rukama. Provizorní pouta praskla. Prsty podobné drápům se zaryly do Cristellina předloktí. Strhly ji k zemi. Zbylé čarodějky neváhaly. Chytily Cristell v podpaží, trhem ji postavily na nohy a srazily zvedající se postavu.
„Pryč!“
Běžely za Cristell. Její lampa jen matně osvětlovala klenby chodeb. Za nimi zněl bláznivý smích.
Róza zavrávorala. Vtom jí kolem hlavy prošlehl horký závan. Spalující kouzlo ji minulo, ale pobořilo chodbu před nimi. Měly co dělat, aby nespadly do průrvy, zející jim před nohama.
„Odpadové šachty,“ vyhrkla Cristell. „Svedené z horních pater.“
Ze soutoku stoupal odpudivý smrad.
Bláznivý smích se blížil.

Na rozstřelováku v klubu Soutok přiřkli Zubaté vráně šestnáctý slot o délce 25 minut.
Před začátkem vystoupení Gazen zjistil, že si vzal špatný kabel, na poslední chvíli mu basák z Rohatce půjčil redukci.
Při druhém songu Robal prorazil blánu na pravém přechodu, takže zbytek vystoupení tloukl jen na levý.
V půlce páté písně se Aiře zaplo kvákadlo a nepodařilo se ho vypnout ani o pauze, takže s tím musela odehrát i poslední flák.
Po akci přišel za kapelou zástupce organizátora festu: "Tak nakonec jste třetí. Některý aranže byly svérázný, ale dobrý. Na fest stejnak hledáme kapelu s převážně vlastní muzikou."

Úzké stezky z hraničních hor, zaváté cesty z pouští, prašné polňačky z vesnic, kamenné silnice z měst, všechny slévaly proud poutníků ke středu země Rakasi: k Paláci.
Kdokoliv cítí újmu či nespravedlnost, může přijít.
Kdokoliv by žádal uplatnění prastarého zákona po minulém vládci, neprošel by živý ani první bránou; časy se však měnily.
Nádvoří připomínalo tržiště.
Vévoda, unavený k smrti, vyhlédl z okna.
Nekonečná řada žadatelů. Mnozí přišli s rodinami.
Stmívalo se.

"Spánek," dovolil si radit strážce. "Spánek a večeře. To vám..."
"Pravda," přikývl Wilhelm. "Ať jim z kasáren přinesou matrace a z kuchyně jídlo. A pošlete sem dalších deset."

Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.