DMD č. 27 pro 27. 4. 2024. Téma: Soutok

Sedli jsme si s Bibinkou na strom a sledovali dění.
Lukáš dobíhal k zahradě a úlevně volal: „Tondo!“
Toník mu vběhl do náručí a Lukáš ho zvedl nad hlavu.
V tom uviděl tašku s penězi a ztuhl. „Tak jste to našel,“ řekl bezbarvě k Ferdovi.
„To jsem našel já!“ hlásil hrdě Toník.
Lukáš mlčky koukal.
„Taťko?“
„To byla naše schovka s Alešem, když jsme byli kluci,“ hlesl Lukáš
„Tohle tady ale nenechal Aleš, že?“ ukázal Ferda na tašku s penězi.
„Ne.“

Bibinka to uzavřel: „Stružky poznání, že z tohohle průšvihu se jen tak nevyvlíkne, už se slévají jedna do druhé.“

Posedávám na břehu. Myšlenky plynou jako klidný vodní tok. Přemýšlím nad životem, smrtí, nad láskou.

Láska je jako soutok dvou řek, milenců, kteří se v jednom určitém okamžiku setkají a pevně se obejmou.

Zpočátku jsou mladí, divocí, nevybouření. Dívka i chlapec, každý má své priority, své zájmy. Utíkají po cestě životem a nevědí o sobě. A pak dojde k osudnému setkání. Pohledy se střetnou, přeskočí jiskra. A oni splynou v jedno a jejich cesty se spojí. Tak jako řeky, které mají předurčeno, na kterém místě se mají setkat.

Život je tak rozmanitý. Má plno krás. A nikdy nás nepřestane překvapovat.

Emma má vzpomínku.
Jsou na pláži ve třech, v téhle zemi, kam letěli dva dny a další čekali v přístavu na trajekt, na kterém potom celou cestu blinkala.
Z poddajného písku stavějí složitý systém korýtek. Emmě to připadá jako labyrint, ale strejda se jí snaží namluvit, že jsou to zavlažovací kanály starých Egypťanů.
Maminka se strejdou lijí každý z jiné strany do spleti kanálků slanou vodu. Emma čeká na konci. Když k ní tok dorazí, jen na chvilku zajiskří na slunci a vsákne se. Ale povedlo se, jejich výtvor stojí a prokázal funkčnost.
Zatleská ručkama. Rovníkové slunce jí zlatí vlásky.

“Tady nám kamarád půjčí loď,” zapíchla Jindřiška prst do mapy, “zde nás pak vyzvedne.” Projela prstem z Mláky přes soutok Nové řeky s Nežárkou.
“V životě jsem v tom neseděl, ale zkusím to.” Jousef si v duchu maloval situaci, ve které konečně využije zakoupený prstýnek. Z lodi mu Jindřiška nikam neuteče.
První zaváhání přišlo na začátku.
“Sedím zády k tobě?” Romantická vidina se rozplynula.
Druhé zaváhání přišlo na konci.
“Ještě ne!” křikla Jindřiška, ale Jousef už vystupoval. Když se pak hrabali z vody ven, lakonicky konstatovala: “Eskymácký půlobrat jsem tě učit nechtěla. Nicméně gratuluju. Když ses cvakl, už jsi vodák.”

Mohla být nejlepší studentkou. Ale nechtěla na sebe upozorňovat. Do výběru Zmarchrobova projektu spadla, protože neodhadla úroveň nutnou pro druhé místo pod čarou.

Ví, že nejdůležitější zbraní ambiciózního ďábla je trpělivost. Buď užitečný, ale ne nebezpečný. Získej spojence, ale nespoléhej na ně.

Na věci se dívá jednoduše. Pacienty je třeba svést. Vše ostatní má jít stranou. O intriky nestojí, překážejí v práci. Někdy však není na výběr.

Ví, co chce. Spřádá síť a pohrdá těmi, kdo se do nich zamotávají.

Všichni čtyři tuší, že se stali stružkami, kterým jiní vyrývají koryta. Že se blíží místo, kde silnější proud pohltí slabší.

U zvoničky, nad soutokem dvou říček, těsně po soumraku, za úplňku, vytekla z Anči zakalená nazelenalá plodová voda. Nečekaně, proudem. Dítě se dralo ven. Bez poslíčků.
Břicho matce nedovolovalo pokleknout. Otevřela se v stoji, pouze se chytla lana.
Zvuk nezazněl. Pomoc nepřišla. Uvnitř, v srdci zvonu, seděla Alkonost, bohyně s tělem páva.

Anča nekřičela, z úst ji tekly sliny, po stehnech krev. Břicho se vzepjalo, pánev se roztáhla. Vypudila ze sebe velké vejce.
Skoulelo se do potoka. Prasklo. Anču stáhlo sebou.
Všechny tekutiny se slily s horskou vodou. Alkonost pozřela plodový koláč. Pomohla matce vyloupnout dítě.
Zazněl zvon a pláč.

Stáli jsme spolu, kde se sbíhají vody dvou moří. Vítr k nám nesl z pevniny vůni Řecka, tymián a myrtu, pach stok a oslů a soli. Já, bledý cizinec, a ona – černovlasá a černooká.
Ruku v ruce jsme se společně dívali, jak nás moře odděluje od pevniny.
Pak maják zažehl své světlo a ona se usmála a lehce prsty dotkla mých rtů.
A noc byla jako drahokam.

Ráno odliv spojil Prasonisi s Rhodem a já se probudil sám.
Seděl jsem dlouho v bílém písku a díval se, jak se modré a zelené vody dotýkají, mísí, ale nikdy, nikdy neprolnou úplně.

Holonet je jako voda.
Data se slévají a dělí a ztrácejí se pod zemí, aby se za pár mil zase vynořily. Když si člověk nedával pozor, mohly ho stáhnout s sebou a utopit.
Nebo alespoň přitáhnout pozornost, o kterou jste nestáli.
Dadita si unaveně promnuli oči. Hush je posílal do postele před třemi hodinami, a to ani nevěděl o předchozích pár dnech.
Ale konečně to začínalo dávat smysl.
Všechny kapky a pramínky vedly na jedno místo. Na planetu schovanou na okraji galaxie, kam ještě Impérium nenapadlo se podívat.
K vode, kterým se podařilo utéct
Zapamatovali si souřadnice a všechno smazali.

"Co to je za útvar?"
"To je soutok, dvou řek."
"Hele bobr!"
"To je nutrie, ty bobře."
"Maminko, bobl, můžu si ho pohladit?"
"Opovaž se, jinak tě přerazím. Utopíš se, plavat neumíš."
"Může se nutrie krmit?"
"No, ne, ale nakrmí se sama, jestli to děcko se přiblíží soutoku."
"Mamii, auuu, voda studí a bobl žele."
"Co jsem říkala, pojď, zmaluju ti prdel namodro."
"To děcko neumí plavat, skáčem za ním."
Vytáhli jsme dítě, živé, na břeh a maminka nám poděkovala.
Co se dělo dál, nebudu ani vysvětlovat, výchova, výprask, a nikdy jsme je u soutoku
neviděli. Nutrie byly jen rády.

Život neplyne přímo, ale skrze různé zákruty, k cíli nevedou ty nejkratší a nejpřímější cesty, ale ty, které jsou pro nás nejvhodnější, ty, kterými dokážeme jít. Nebyl jsi první. S každým dalším, kterého jsem poznala, jsem byla silnější, rostla jsem a získávala hloubku. To všechno pro tebe, abych byla připravená, až se jednou setkáme. Možná jsem moc spěchala, když už jsem cítila tvou blízkost. Naše setkání pro mě bylo osudové, slili jsme se v jednu bytost a já převzala tvoje jméno, protože jsi byl větší a silnější. Přestala jsem existovat. V lásce má vždycky na vrch ten, kdo miluje méně.