Oklikou

Jestřáb tiše hovoří. Bejček mu odpovídá.
Jsou tak daleko, že slyší hlasy, ale slovům nerozumí.
Byl to Liščin nápad. Chlapům rozumí. Bejček je ten typ, jak se na ženské dívá svrchu. A Vrana nerespektuje ani trochu.
Tichý, klidný Jestřáb, vypadající, že by se dal možná přesvědčit ke změně postoje... kdo netuší, že sloužil pod Rackem, by se v něm mohl zmýlit.
Bejček se v něm pravděpodobně mýlí právě teď.
Rezka listuje zápisníkem.
„Tak co myslíš, co všechno přizná?“ ptá se Liška. „Zpronevěru? Zlodějnu? Napadení? Znásilnění?“
„Jeden hrozen horší než druhej,“ potřese hlavou Vran.
Chvilka zmatku.
„Nemyslels zločin?“
„Jo. Dyk říkám.“