Bonus č. 5 pro 20. 4. 2012. Téma: Okno

Marná snaha naprostého básnického antitalentu a to i po prostudování všech možných odkazů a rad o trochejích a daktylech a všem možném...
Spí upírek spí, pranic netuší,
přepadovku, co se chystá,
Jeho smrt je celkem jistá,
Spí upírek spí.
Sní upírek sní
O voňavých krčcích panen,
Co teď za dne leží ladem,
Hezky se mu sní.
Hezky se mu sní
Pranic netuší
Že mu přijde na inspekci
Paní domácí.
Otevřít okno
Dopřát mu vzduchu
A malou dávku
městského ruchu
Je tak zelený...
Paní domácí,
Co viděla v něm syna
Jehož kdysi pozřel čas
Odpovědnost ji tam hnala
Postarat se čile zas.
Vlezlá baba,
Čí to vina,
Že nestačil křiknout včas?
Upírek bláhový,
Měl radš bydlet
V temném sklepě
A ne v podkroví.

Nesoutěžní, do třetice :-)
Za oknem se třepot křídel ozývá,
Skrze okno vidět je jen pár lamp svit,
Jedenáctá hodina pomalu odbývá,
Z čajové misky pokojem šíří se klid
Na okně postupně pára se sráží,
Stále těch křídel slyšet je třepot,
Pro misku čajovou voda se vaří,
Nad čajem slyšet je osob dvou šepot
Omamná vůně line se pokojem,
Desítky minut v pokoji plynou,
Sedící u misky s čajem je spokojen,
Osobu druhou by neměnil v jinou
Za oknem v noci temné odbývá půlnoc,
Dva sedící v pokoji pokojně mlčí,
Pro křídla za oknem plamen je nemoc,
Neb nad svíčky žárem křídla se krčí.

Dnes večer ani svatá Glorie
mou paličatou Múzu nezkrotí.
Už hodiny se marně lopotím.
Moc myslím, to mě jednou zabije.
Jen štěstí, že nebásním na papír.
Vždyť kdo mě zná, už tuší, jaká jsem,
když píšu. Vždycky začnu čmárancem.
Moc myslím, ale to mě netrápí.
Já s pokorou se vydám pod sprchu
kde toužebně pak čekám na mrchu
– ach, promiň, Múzo, chci říct: na Tebe.
Mám okno. Půlnoc na něj zaťuká.
Má Múza líně cosi zafňuká
a já pak z ručníku tak hrozně, hrozně, hrozně dlouho
ždímu tohle chabé
prapodivné slabé
nečesané chromé
máloslovné, hrome!
pofiderní noční Bé Jé Bé.

Čas se krátí, kupředu sviští
a vy jak kluci na pískovišti -
- čí je tenhle kamínek a čí ten příští?
Dva Hamleti na jevišti.
Hořce se usmál.
Zotročená touhou,
navždy jen děvkou pouhou
pro jejich chvíli dlouhou.
Ve tvé mysli rudou šmouhou.
Zvedl housle.
O životě s tebou popsal stovky stránek.
Tisíckrát pro tebe obětoval spánek.
Zprávu hází do všech schránek:
Sháním k jeho srdci plánek!
Otevřel okno.
Jsme jedna a tatáž věta.
Ty na začátku a já na konci světa.
Dvě strany jedné mince.
Ty si hraješ na detektiva, já na zločince.
Hrál pro Jima.
Jeho oblíbenou...
From the window...
Zmíněný song pro zvědavé: http://www.youtube.com/watch?v=RX4BYsH3eek

Toho jara co nám bylo dost,
na okno psali jsme dechem vzkazy.
Dodnes mám to před očima
to divné jaro, dubnové mrazy,
na to, jak jsme mladí, nazí,
tiskli dlaně ke sklu.
Ve tmě byl celý svět.
Dnes už jen málokdy to cítím
a těžko složím do pár vět
co tehdy věděl jsem tak samozřejmě
co dnes je lepší nevědět.
Když voda padá dolů z mraků
studený průvod starých slzí
a smáčí okna paneláků
chtěl bych ti říct, jak moc mě mrzí,
že jsem ti tehdy na okno
ten poslední vzkaz nevyryl.
Abys ho nikdy neztratila.
Abych tě nikdy neztratil.
---
Svatá makrelo, nepsala jsem poéziji snad sto let! Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazu. Poruga nem im vassom aparatula. :)

A/N: Pro neznalé 'fandomu' se jedná o fiktivní poezii Lorda Alfreda Douglase. Odehrává se přibližně den po onom slavném zatčení. Ano, je to sentimentální, nejspíš to vůbec není pravda, možná mu to bylo víceméně jedno a já to vím. A je mi to fuk. A netuším, jak LAD psal a to je mi taky fuk. Místní viktoriáni nechť mne pokoušou.
****
Můj milý rozmilý zvrácený příteli,
proč jenom spolu jsme zasmát se nesměli?
Proč jenom prstů tvých doteky na skle
líbají oči mé, když srdce prasklé
pláče poezií jak lyra pěvce?
Mám místo pera chopit se dřevce?
Zasténám tobě skrz okno práchnivé,
zchladím se v Temži, slzami tesklivé.
Roztříštím pěstí jeden dva talíře,
potom se vlámu v Readingu za mříže.
Tam sedíš v okně. Vím to, a chci tě,
tak jako včera, rychle a hbitě:
Oscare! Probuď se, ty líná kůže!
Řekni mi, earnestly, kdo za to může,
že – vrátka zničena – oknem chci zpátky?
Vzpomeň si, usměj se nad mými řádky.

Sedíme ve vlaku,
okýnko zavřené,
světlo je ztlumené,
záclonky stažené.
Za oknem temnota,
občas světýlko,
Výprava dnešní
se protáhla malinko.
Vlak je zas zpožděný,
koleje ukradli.
I s celým mostem,
šlohli aj zábradlí.
Koukám se z okna,
koukám se do dáli,
zdalipak nový most
už nám tam dodali.
Tu za oknem vidím šílených dělníků pár,
v rukou most provazový,
cítím se konsternován.
Po tomto náš vlak chcete vésti?
O našich drahách jsem slyšel všelijaké zvěsti,
však nápad tak praštěný se jen tak nevidí,
ještě že je ten most dost daleko od lidí ...
a nikdo se přeci po ztraceném vlaku nepídí ...

Vím, že život ve svých rukou mám,
Prošla jsem bouří mládí, už nehledám,
Kam směrovat, s kým svůj život prožívat,
Mám tebe a každou chvíli chci užívat.
Mé velké sny ohladil čas,
Tohle si zažije každičký z nás,
Jít vlastní cestou je těžká věc,
Na plný plyn, na vlastní pěst.
Nač je vám kariérní postup, vyšší plat,
Když jenom sílu a čas bude ubírat,
Proč se mám honit, proč se mám hnát,
Chci s tebou ráno vstávat, večer usínat.
Do očí tvých se podívám,
že lásku tvou stále mám,
Otevřu okno, ať slunce rozzáří,
Pokoj i duši, úsměvem na tváři.

Vnitřní monolog, navazující na "Krev se pění"
Viděl je... teď všechno ví,
celou pravdu, konec mýtů.
Konec je všem tajemstvím,
dolů hradby, prach je z štítů.
Jedno rozhodnutí zbývá,
jedna věta, vyznání,
poslední, co ještě skrývám
zatratí, či zachrání?
Tvoje ústa, tvoje oči,
Neskutečně vábivé.
Proč jen se mi hlava točí?
Za tvé srdce chci dát své.
Jak však začít? To netuším,
Políbit tě, obejmout?
Cítím, jak tvé srdce buší,
Vidím tvoje tváře žhnout.
Váhám, co když moje city,
Jednoduše nepřijmeš?
Děsí mě ta možnost ztráty,
Bojím se, že odejdeš.
Vím, že tahle příležitost
Věčně trvat nebude.
Spadne brána, zřítí se most,
Co dál s naším osudem?
Je to BJB a je to OOC. Což možná mělo být jako varování na začátku. Nekamenujte mě.

Odfouknutá lokna.
Rozsvícený okna
odjely po trati,
jen tak se nevrátí.
Tvý dětský přemítání,
drzý nakukování
do cizích životů
oživlých robotů,
musí počkat,
tiše vyčkat
zas na další vlak.
Stékající kapky deště,
venku smutno, prší ještě,
přímo na skle vodní čáry,
vítr je vzal do parády,
stanovuješ jim prstem cíle,
a kapky při vší svojí síle
k němu tečou.
Smutek z toho počasí bez řečí
střídá známej pocit bezpečí,
za oponami mlází,
kde se dvě tratě schází,
dvě řady světel se sobě blíží,
a že stíny se tu divně plíží,
nevadí, za oknem tě pohled uklidní
na tvý domovský nádraží.