Groove (originální fandom)

„Hej! Klídek tam vzadu! OD SEBE! Oh Bože... Minutku.” To vrazil mladému rozčepýřenému brigádníkovi lopatku do ruky a rozeběhl směrem ke skupince beranů, co tam tak se sebou bojovali.

Kdo? Ben. Benjamin. Místní farmář.

„Hej a táhněte od sebe! Gilberte, padej od toho Cecila!”

Ano, on to s nima prvně zkusil vykomunikovat. Když to však nešlo, rozhodl se je od sebe pokusit odtrhnout rukama. Ne, že by byl silnější, než oni, ale... Za pokud to stálo.

Vtom mu v ruce zůstal kus rohu. A i oba berani měli jisté prasklinky od boje. Ano, tento boj si vyžádal ztráty.

„Debilové jste.”

„Kolik přesně potřebuješ, Grace?“

Tuhle otázku od něj slyšela už několikrát. Ale stejně jako předtím, tak i teď zavrtěla odmítavě hlavou.

Otočil se k ní a se vzdychnutím ji pod peřinou objal kolem pasu.

„Kdybys nebyla umanutá…“

Raději zavřela oči, aby neviděl, jak málo chybělo k tomu, aby na jeho nabídku kývla.

„Já jsem starostka...měla bych si umět poradit i bez tebe, doteď jsem to zvládla.“

„Mohl bych být tvůj tichý společník.“

Zamračila se a pevně semkla rty. Nechtěla závazky. Nechtěla mu předkládat účetnictví. Chtěla volnost.

„Budu o tom přemýšlet.“

Znala jeho manipulativní chování. Věděla, že nakonec dosáhne svého.

Byla to jeho první návštěva na farmě. Před měsícem si otevřel vlastní soukromou praxi na okraji Londýna. Těšil se, že se konečně dostane k něčemu většímu, než je očkování malých zvířat.

Ale trápily ho pochybnosti.

Co když náhodou špatně určí diagnózu? Nebo uklouzne na slepičinci? Koza ho nabere na rohy?

„Vítám vás na své farmě, pane Cole.“

Oslovil ho starší farmář. Podali si ruce a pak přešli ke kozám.

„Tak kde máte tu pacientku?“

Zeptal se ho zvědavě a rozhlédl se po výběhu. Vtom si jí všiml. Věděl, že dnes žádnou chybu neudělá.

„Je to fraktura rohu.“

Pronesl sebejistým hlasem.

„Andrewe, ty jsi jeden z nejlepších tanečníků disco.“

Ne, to nepronášela malá brunetka, kterou se pokoušel okouzlit svými elegantními pohyby před chvílí.

Takhle se snažil namotivovat před zrcadlem na toaletách, aby se vrátil zpátky na parket. Chtěl se otočit a jít domů. Už měl toho všeho až po krk. Hlučná hudba a míhající se světla. Košile, která se mu začínala lepit na tělo.

Vlastně se měl spíš učit, po víkendu ho čekala zkouška. Ale kamarádi ho přemluvili. Pár piv znělo líp než biflovat se nemoci hospodářských zvířat.

Nabral si do dlaní studenou vodu a namočil v ní obličej. Mnohem lepší.

Tak jako každé ráno v posledních letech se rozeběhl od kostela k lesní cestě.

Tohle byla jeho pravidelná odvykací kúra. Způsob, jak přestat myslet na život, který zanechal v Londýně. Chtěl zapomenout a už se k tomu nevracet.

Alkoholové večírky. Pochybné podniky a ženy. Špatná rozhodnutí. Rána s bolavou hlavou a výčitkami.

Rozhlédl se. Nebylo mu tady líp?

Zelené koruny stromů, jejich hnědá kůra. Jehličí pod nohami. Pařez, na kterém si mohl odpočinout, když ho píchalo v boku.

Otočil se a běžel nazpět. Už od hlavních dveří cítil vůni kávy. Věděl, že je vzhůru a čeká na něj se snídaní.

„...slyšel jsem, že ten zlatej mravenec ti zaleze přes ucho až do hlavy a začne tě zevnitř ovládat. Všechny tvoje myšlenky.“

„A proč zrovna mravenec? Proč to nemůže být něco jiného?“

Seděl ve zpovědnici a naslouchal muži. Místo svých hříchů mu barvitě popisoval nebezpečí, které údajně brzy zasáhne jejich městečko.

„Měli bychom se připravit, ještě než to sem přijde. Pak už se totiž nezachráníme.“

Jeho tón nabíral na intenzitě, jako kdyby snad byla horda zlatých mravenců za dveřmi.

„Zezlátnou ti i oči.”

Docela by tomu i věřil, jen kdyby ten muž nedržel láhev s kořalkou a nebyla zrovna sobota večer.

Seděl u stolu v baru a točil si skleničkou, ve které byla ta nejlepší whiskey, kterou znal.
Sledoval ji celou dobu, co kráčela směrem k němu.

Blond vlasy, které ji dosahovaly až někam ke klíční kosti. Pronikavý pohled jejich očí barvy pomněnek. Štíhlá postava a přitom tak dokonale žensky tvarovaná. Hluboký výstřih a rozparek na červených šatech, které ji ladily s rtěnkou.

*Ctihodný otče...*

Skutečně ho oslovila? Ten anděl, co spadl z nebe?

Až příliš pozdě si uvědomil, že byla jen návnadou. Někým, kdo měl upoutat jeho pozornost.

Ale to už měl na rukou pouta.

„Pane Myersi, půjdete s námi.“

Seděla na lavičce, opírala se zády o dřevěnou desku a hleděla před sebe. Nabízel se jí výhled na rozlehlou louku i na les. Všechny ty uklidňující odstíny zelené a hnědé, šišky vedle listů, modré nebe s několika mráčky.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Na chvíli se rozplynuly všechny ty starosti a povinnosti, které na ni doma čekaly. Nevyprané prádlo? Neuvařená večeře? Neumyté nádobí? Puf! Nic neexistovalo.

Zevnitř kočárku se začal ozývat pláč, který rychle nabíral na intenzitě.

Povzdychla si.

„No jo...Hugo...pojedeme zpátky.“

Naposledy se podívala na ten výhled, zvedla se a vydala s kočárkem na zpáteční cestu.