Groove (originální fandom)

Tmavá, zastrčená ulička.

"Když si vezmeš tohle, tak ti garantuju, že budeš mít noc plnou zázraků, Gregory."

Položil mu na dlaň dvě pilulky a významně na něj mrkl.

Chtěl to vůbec?

Naposledy zažil zázračnou noc s tou milou brunetkou.

Znovu pohlédl na pilulky, pokrčil rameny a vložil si je do úst.

...

Dopoledne se probudil na ulici, mezi odpadky.

V puse měl sucho, naopak kalhoty dosti mokré. Kéž by to byla ranní rosa! V uchu měl čerstvý piercing. Jedna bota mu chyběla. Pravá strana vlasů taky. V ruce měl okurku. Proč?

"Zázraky? Nemyslím si."

S námahou se zvedl a vydal domů.

Přejela prstem po jemné kůži za pravým uchem. Už od rána ji tam něco svědilo a celé tělo nabádalo k tomu, ať se poškrábe.

"Pojď mi ukázat, co tam máš, Emmo."

"Já se picnu. Neštovice."

"Opovaž se škrábat!"

Věděla, že nesmí. Oba bratři měli před čtrnácti dny tuhle nepříjemnou vyrážku. Andrew doteď podstupoval večerní proceduru, kdy mu máti každý pupínek přejela bílou tinkturou.

Věděla, že jich do rána bude mít víc. Joseph je první dny počítal. Když se třetí den dostal k trojcifernému číslu, tak přestal.

Jemné pohlazení prstem vyměnila za přejetí nehtem. Slastně zavřela oči. Teď už nešlo přestat.

Andrew se vydal do svého starého pokojíčku u rodičů.

Sice už delší dobu bydlel jinde, ale když se narodil jeho synovec Hugo, napadlo ho prohledat starou bednu s hračkami.

Vylezl na půdu a rozhlédl se kolem sebe.

Vysypal bednu plnou starých autíček, knížek, plyšáků a cínových vojáčků.

Z bedny se najednou vykutálelo ještě něco. Maličkatá bota, kterou už dlouho považoval za ztracenou. Patřila jeho nejoblíbenější hračce, robotovi Emilovi.

Kvůli ní se pohádal se svým kamarádem Jackem. Myslel, že mu ji ukradl. Dodnes se s ní nebavil.

Hračky naházel do tašky a vydal se k vedlejšímu domu. Tam kde bydlel Jack.

Poslední dobou si jeho tříletý vnuk oblíbil hru na archeologa.

Právě klečel u hromady písku a v ruce měl dětskou lopatku v červené barvě.

Opakovaně ji nořil do písku tak dlouho, dokud neobjevil nějaký ten poklad. Většinou to bylo pár zbytečností, co mu tam jeho otec zahrabal. Měli představovat vzácné fosílie.

Postupně mu ty poklady nosil. Vždy se na něj zahleděl a čekal na pochvalu.

Cínový vojáček.

Jsi šikovný, Hugo!

Malé modré autíčko.

No ne, to se ti povedlo!

Hrníček s puntíky.

Paráda, jen v tom pokračuj.

Jenže pak přinesl něco, za co pochvala nepřišla.

Hugo, běž si umýt ruce.

Nic člověka nevyděsí tolik, jako když má poprvé vidět tchyni.

No ano, můžu strávit hodiny v zubařském křesle, porodit dítě, absolvovat v pekárně nespočet kontrol z hygieny a podávat přiznání na finančním úřadu, ale stačí jedna návštěva matky mýho snoubence a cítím se jako malá holka.

Čekala jsem výčitky, že jsem nepřijela dřív. Nebo aspoň jeden kritický pohled na vrstvu prachu na televizní skříňce.

Čas na úklid jsem vyměnila za kojení jejího vnuka Huga.

Než vešla do dveří, zhluboka jsem se nadechla a pokusila o úsměv.

Ale už vím, proč ji otec Gregory miluje. Je milá! Vtipná. A přinesla kytku.

Nechtěl, aby se to stalo, ale přesto věděl, že k tomu může dojít. Minulost se spojila s přítomností.

Jeho bývalý komplic se z ničeho nic objevil v Groove. Obhlížel si jeho kostel a pak zašel i dovnitř.

„Teda Gregory...já čumím.“

Zamračil se a vzdychl.

„Ty jo, to je změna. Úplná rekfa...rakve...reklafi...rekvalifikace.“

Trochu ho překvapilo, že to slovo vůbec zná. Vždycky na něj působil jako někdo, kdo stěží umí abecedu.

Hlavně si musí dávat pozor na to, aby neodešel s nějakou soškou nebo mu nevybral kostelní kasičku.

„Měl bys odejít, Kyle.“

Pronesl k němu s vážnou tváří.

„...napřed si připravíš těsto.“

Poslouchala babičku, která jí diktovala recept na její oblíbené jídlo a přitom si zapisovala do deníčku. Ten jí sloužil jako kuchařka.

„Smícháš mouku, sůl, vajíčko, vodu a máslo do hladkýho těsta. Vyválíš, přendáš do formy a propícháš vidličkou...to víš, já už tu moc dlouho nebudu, děvenko!“

Protočila oči vzhůru, tak jako vždycky. Nechtěla si to připustit.

„Očistíš cibuli a nakrájíš na plátky. Na pánvičce rozpustíš máslo a na něj hodíš tu cibulku. Mícháš, dusíš, přidáš šunku…“

Zase zapomněla! Nespokojeně si vzdychla, ale nepřerušila ji.

„...smetanu, vajíčko a smícháš dohromady. Pečeš půl hodiny a máš hotovo.“

Už to nemohla déle odkládat. Před zrcadlem si to nacvičovala tolikrát, nemohlo se nic pokazit.

„Antoine, jsem těhotná. Budou z nás rodiče.“

Držela v ruce dortík, ze kterého to bylo jasně poznat. Silueta ženy s velkým bříškem. Početní příklad, který nebyl správný. Jedna plus jedna se nerovná tři.

Vzhlédla k němu. Zarazila se.

Takhle se tvářit ale neměl!

Ani neměl blekotat, že se na to necítí a není připravený.

A rozhodně neměl odcházet pryč!

Švihla rukou a dortík skončil na dveřích.

Vrhla se na sedačku. Z očí se jí valily slzy, které nešlo zastavit. Ani nechtěla.

Právě ji zlomil srdce.

Ležela na lehátku a četla si. Byl slunečný víkend, takový už dlouho v Groove nezažila.

Sluneční paprsek ji zašimral na prstech u nohou.

Měla v poslední době dost práce na úřadu. Daně z nemovitosti. Poplatky ze psů. Financování města.

Sluneční paprsek se posunul na její lýtka.

Poslední dobou jí dělala starosti babička. Když porodila Adelyn a Emma, mnohem častěji jí připomínala, že ona se vnoučete ještě nedočkala.

Sluneční paprsek se jí dostal na záda.

Uběhlo dopoledne a ona neotočila ani stránku. Koukala stále do jednoho místa. Když sluníčko posvítilo na její blonďaté vlasy, povzdychla si a přešla dovnitř svého domu.

„Dědooooo!“

Vnuk mu skočil do náruče a spontánně ho objal.

„Ahoj Hugo!“

Postaví ho na zem a pořádně si ho prohlédne. Ty dva roky utekly hrozně rychle.

Od jeho narození využil každé příležitosti, aby se mu věnoval. Kompenzoval si tím ztracené dětství svého syna.

Vozil ho v kočárku, několikrát i přebalil, uspával, četl pohádky a brával na procházky, když začal chodit.

Nechtěl s tím přestat. Na jaře ho vezme na ryby.

„Zašajuju tě!“

„Dobrá. Hlavně mě neproměň v žabku.“

Chlapeček namíří klacík aka kouzelnickou hůlku.

„Šály mály...ablaka dabla.“

Vtom nakoukne Antoine, otec a syn v jednom.

„Pojďte se naobědvat.“