Mít tak chvilku klidu...

Seděla na lavičce, opírala se zády o dřevěnou desku a hleděla před sebe. Nabízel se jí výhled na rozlehlou louku i na les. Všechny ty uklidňující odstíny zelené a hnědé, šišky vedle listů, modré nebe s několika mráčky.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Na chvíli se rozplynuly všechny ty starosti a povinnosti, které na ni doma čekaly. Nevyprané prádlo? Neuvařená večeře? Neumyté nádobí? Puf! Nic neexistovalo.

Zevnitř kočárku se začal ozývat pláč, který rychle nabíral na intenzitě.

Povzdychla si.

„No jo...Hugo...pojedeme zpátky.“

Naposledy se podívala na ten výhled, zvedla se a vydala s kočárkem na zpáteční cestu.