Groove (originální fandom)

Když všichni tři byli ještě děti, často hrávaly na půdě pro kamarády divadlo. 

Tentokrát nacvičili klasiku - Romea a Julii. 

"Emmo, hlavně nezapomeň umřít...ne jako minule, když jsme to zkoušeli."
"Nesmíš ten dřevěný nožík pohodit tak daleko, Andy."
"Já ho nepohodil, on mi tam sám omylem upadl."

Trojité zachichotání za starou dekou, která je natažená přes prádelní šňůru a připomíná divadelní oponu. Před ní sedí pár malých diváků na starých krabicích. 

Opona najednou spadne a Emma začíná potichu číst. 

"Dva rody, oba stejně vznešené,
jež proti sobě léta vedou boj, 
zas vyvolaly v krásné Veroně 
ze staré zášti nový nepokoj."

Nikdy nebyla pořádně dítětem. Její dětství skončilo dnem, kdy zemřela její matka.

Byla obyčejnou loutkou. Loutkou ve hře svého otce.

Musela se naučit být poslušná. Vědět, co říkat smí a nesmí. Jak se má tvářit, jak stát, jak se má dívat, aby vše bylo tak jak má.

I ona byla součástí té hry. 

Lidé kolem museli uvěřit. Ne otci. Ale jí, že je vše tak, jak má. Že jsou spořádaná rodina.

Byla součástí lži. Nechtěla to, ale musela aby ochránila ty, které milovala.

Nikdo to neviděl. A i přesto se nenechala zlomit.

Jen nesla víc, než by dítě nést mělo.

"...a tenhle drak si vyhlídl krásnou princeznu ze zámku."

Otevřela dveře od domu a zaslechla mezi dveřmi útržek jejich hovoru. Usmála se, sundala boty a vložila je do botníku.

"Jenže ta princezna za drakem jít nechtěla, tak si na pomoc zavolala prince Edwarda. Edóóó." 

Pozvedla překvapeně obočí, když její manžel pozměnil hlas a snažil se napodobit vysoký ženský hlas. 

"Edward přiběhl s mečem za drakem. Chlapsky to probrali, dali si hrníček piv-...limči a pohádky byl konec." 

Zavrtěla nevěřícně hlavou nad jeho fantazií. 

Nakoukla do dětského pokoje. Hugo seděl s otevřenou pusou a upřeně pozoroval loutkové divadlo, které ovládal Antoine. 

Bylo to už dávno...

I přesto tu bolest stále cítila na hrudi. Den co den vzpomínala na to malé tělíčko, které ještě nebylo schopné se bránit. 

Děvčátko, tak malé a bez života v její náruči. Sotva velké jako dlaň.

Modré oči. Hnědé vlasy. A navždy pryč...

Nenáviděla se za to. Nenáviděla Boha za to, že jí ji vzal. Denně se ptala sama sebe proč, co udělala špatně. Až teprve časem zmizela nenávist a přišlo smíření. Se sebou, s Bohem, s ní. Až tehdy si uvědomila, že to spojení nezmizelo s její smrti. Byla její součástí.

Její dcera žila skrze ni.

Londýnský psí útulek.

„Dobrej den, pane. Přišel jste si vybrat?“

Přikývl.

„Něco vám řeknu. Před těma kotcama nesmíte stát dlouho, víte? Eště se nějakej ten pes rozdivočí.“

Hotovej speed dating, tý jo.

Procházel kolem kotců a vzal by si je nejraději všechny. No dobrá, v tomhle se to lišilo. Naštěstí se jich nemusel ptát na otázky.

„Copak máš za sebou? Chovali se k tobě ošklivě? Nechali tě uprostřed lesa a odjeli? Dávali ti pořádně najíst?“

Na rozdíl od holek mlčeli, jen na něj koukali psíma očima.

Nakonec vybral jednoho, který seděl sám v rohu.

„Tak snad si budete rozumět, pane.“

Andrew došel do hospody na oběd.

Jen co otevřel dveře, všichni přítomní se otočili jeho směrem se znepokojenými výrazy.

Najednou se cítil jakoby sem nepatřil, skoro jako nějaký zelenáč.

Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahu. Váhavě se usmál a promluvil. "Dobré poledne, já jsem nový veterinář. Bratr Emmy z pekárny."

To jim stačilo. Někdo na něj kývnul hlavou, někdo mávl a pár se jich přívětivě pousmálo.

Jeden si k němu dokonce přisedl a zapředl s ním krátký rozhovor, nějaký Gabriel. Celkem sympatický muž.

Další den jeho čekárna praskala ve švech. Měl radost, že ho mezi sebe přijali tak snadno.

Když se probudil, obklopovalo ho nezvyklé ticho.

Vyšel před kostel a spatřil nebe, zbarvené do fialova.

Spěšným krokem se vydal do města. V obchodech nebyl nikdo.

Bloumal prázdnými ulicemi.

Za jedním rohem zahlédl nějaký pohyb. Nějaký šedozelený tvor.

Rychle doběhl k...malému mužíčkovi.

Vytáhl lahvičku se svěcenou vodou a pokropil ho.

„Pane Myersi, to na mě nezabere.“

Promnul si oči a slíbil, že nebude tolik pít.

Mužíček se dotkl dlouhým prstem jeho kolena. Toho, kterého v poslední době pobolívalo.

V té chvíli omdlel.

Procitl ve své posteli a za oknem švitořili ptáci. Vedle něj ležela ona.

Koleno už ho nebolelo.

Bála jsem se, ale v jeho náruči svět nebyl tak zlý.
Věřila jsem, že jeho ruce mě ochrání.
Že jeho hlas umlčí všechno, co mě děsilo.
Mýlila jsem se...

Jen stál stranou a mlčky pozoroval, když mi žhavým kovem tiskla na tělo znamení bolesti.
Viděl, jak se do mé kůže vpaluje bolest a z mých úst uniká křik. Mlčel a odvracel ode mne zrak...

Časem se jeho pohled změnil.
Přestal váhat, chránit... i milovat svou dceru.

Věřil jí, ne své malé holčičce...

Už nebyl tím bezpečným útočištěm.
Stal se tím, před čím jsem kdysi utíkala do jeho náručí.

Změnil se...

Každé ráno chodil běhat. Někdy sám, někdy mu dělala doprovod.

Tohle byl jeden z těch dnů, kdy se přidala.

Zvolila těsné šortky s tílkem.

Tohle nedopadne dobře, pomyslel si.

Nechal ji vyběhnout jako první a celou cestu do lesa měl ten nejlepší výhled. Na její dokonale tvarovaný zadeček. Až se z toho zapotil.

Když vyběhli kopeček a zastavili se nahoře, opřela se o strom a vyzývavě po něm koukla.

Stačil jediný pohled na nedaleké křoví a už ji tam táhl. Nebo ona jeho?

Toho rána se vraceli na snídani o trochu později než obvykle. Zadýchaní a ve vlasech měli větvičky.

Tu noc seděla na balkóně svého domu, objímala kolena a šeptem prosila hvězdy o zázrak. Aby alespoň na chvíli necítila ten tíživý strach, samotu, i pocit, že ztrácí mámu... i samu sebe.

Nemoc její matky jí ničila a ona se neměla komu vypovídat. Byla sama. Sama na všechno to trápení.

Usnula, aniž by měla ponětí jak. Vzbudil jí až telefon. Matka...

Slyšela své jméno z jejích úst a oči se jí zaplavily slzami. Byla tady. Ne deset nebo patnáct let zpátky, ale tady a teď. A chtěla k sobě svou dceru. Svoji malou Mermer. Ženu, které hvězdy splnili její přání.