DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Nadporučík Filmor, sloužící Na Vlastní Nebezpečí jako komunikační důstojník, udržoval spojení s Hlavou v Oblacích. Loď si s nimi vyměňovala textové zprávy, ale audiokanál nefungoval.

Máme poruchu na audiovysílači, signalizovala loď, Pracujeme na tom.

„Nechcete poslat na pomoc opravárenskou četu?” zeptal se Filmor.

Neposílejte, neposílejte… máme tu… ééé… hrozný binec…

„A nechtěl by váš kapitán aspoň přiletět na návštěvu?”

To nejde! Kapitán má, uh… spavou nemoc!

„To je hrůza!” textoval Filmor. „Nechcete poslat nějaké léky?”

To je dobrý, on se z toho dostane. S tím ukončila Hlava v Oblacích spojení.

Filmor potřásl hlavou. Posádka doprovodné lodi zjevně nebyla moc společenská.

Lenka zase bloumala Stromovkou.
Z procházek se stal zvyk. Při chůzi si srovnáš priority, přesvědčovala ji Táňa po návratu z Compostely.
Zatím byla vděčná za ticho. Lidi jí nechyběli. Spíš cíl.
Na dlouhou pouť se ještě necítila. Ani na Matějskou. Od řeky se periodicky ozýval řev z kola smrti. Mimozemšťani. Ona už se děsit nenechá.
Hluk tichnul. Rebelsky opustila asfalt a zamířila přes louku k Malé říčce.
Dva metry nad zemí se k ní blížil chlap. Šedé vlasy v culíku, vytahané triko, bos.
Zaostřila.
Slacklina splývala s obzorem.
Zazubil se.
Lenka se okouzleně zastavila.
Možná ještě není na všechno pozdě.

Dobrý sluha je vždy po ruce, když jej pán potřebuje a mezi tím je prakticky neviditelný.
Někdy je to nevděčná dřina, ale jsou chvíle které to vynahradí.
Například když se pán a mladá dáma, rozhodnou vykoupat se v jezírku.
Stojíc nerušivě za křovím pozoruje jaké má slečna pevná a kulatá ňadra - nepříliš velká, ale hezky klenutá a blízko u sebe. Také si všimne obzvláště pěkně tvarované zadnice a výrazné mezery mezi jejíma ladnýma nožkama.
Není tedy divu, že pak sluhovi, voyeurovi, začne pořádně hučet v kládě.
Ještěže pán zrovna nic nepotřebuje, zjevně zaujat tímtéž.
Čas potěšit se s Ančou Dlaňovou.

„Vítejte v Praze, doktorko. Mohu vám poskytnout prohlídku?”
Derek se uklání jak starosvětský sluha, zatímco úslužně otevírá dveře spolujezdce. Jindy by Vivian přemýšlela, co za tím vězí, ale teď má jiné myšlenky.
„Chci pokoj,” vyhrkne. „Ideálně zvukotěsný. Ještě chvíli a uškrtím ho.”
„Lojzíčka? Vždyť je to takový tichý tvor. Sotva promluví.”
„Zato si zpívá,” zaúpí Vivivan. „Hlasitě a falešně.” Popadne podávané klíče a vyrazí do útrob domu. Až uvnitř jí dojde, že neví kam jít. A taky, že Derek o Lojzíčkově koníčku věděl.
„Jen na dlouhých cestách,” potvrdí její podezření Derek, když vykoukne ze dveří, aby se optala na cestu.

Seděl v šeru svého pokoje na chladné podlaze. Zády se opíral o nohu postele a v ruce svíral už skoro prázdnou láhev rumu z otcovy sbírky. Starouš nebude rád, až zjistí, že mu zmizel další kousek. Ale co mu udělá? Přidá mu monokl na druhé oko?

Uchechtl se a zavrtěl hlavou. Zamžoural před sebe, na stojan s plátnem. Už ani neví, co to tam patlal. Nevadí, stejně ten obraz zničil. Co na tom záleží, tak jako tak nikdo nikdy neuvidí to jediné, v čem je opravdu dobrý.

Znovu si přihnul. Alkohol byl jeho jediným společníkem, na kterého se mohl spolehnout.

Poprvé jsem jeho existenci zjistil před několika měsíci. Vešel jsem do bytu a vycítil něčí přítomnost. Někdo tam na mě čekal.
Vstoupil jsem do pokoje. Zdálo se mi, že v křesle otočeném zády ke mně kdosi sedí. Napadlo mě, že je to některý z mých známých, ale jak by se dostal dovnitř? Když jsem křeslo obešel, abych ho pozdravil, nikdo v něm neseděl.

Od té doby vím, že nejsem sám. Jeho tichá přítomnost mě obklopuje na každém kroku. Někdy mám takový pocit, že ho užuž zahlédnu, že stojí přímo za mnou... Ne. Pokaždé, když se otočím, je za mnou prázdnota.

„…musí být eutanizována…“
Chell zděšeně poslouchala slova GLaDOS.
Ne, to nemůže udělat! Kostka s ní byla celou dobu, pomáhala jí projít testovací místnost 17...
„Tak řekni něco!“
Kostka mlčela, jako vždy.
Hlavou jí letěly protichůdné, vemlouvavé věty GLaDOS:
„…PRAVDĚPODOBNĚ není živá…“
„…MOŽNÁ je schopná cítit…“
„…pokud promluví, půjde S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ o halucinace…“
Věděla, že aby prošla do další místnosti, nemá jinou možnost. Že tam zůstane navždy, když to neudělá.
Ale.. šlo o přítele. Společníka. Mlčenlivého, o to víc ceněného.
Plakala. Byla tak dlouho sama…
Nakonec dospěla k nevyhnutelnému rozhodnutí. S těžkým srdcem zvedla kostku a hodila ji do incinerátoru…

„…barevný šál…“ Kristina stojí po ramena ve vykopané jámě a mává nad hlavou krumpáčem.
Les mlčí.
Na obličej jí dopadne stín.
Hlas přejde v sípání. „…ve chvíli té, kdy umírám,“ se zadrhne v krku.
Nad ní stojí chlap. Mastné vlasy, strniště, špinavé oblečení.
Stojí a zírá.
Krista se přimáčkne ke stěně. Je vlhká a voní rozkladem.
Chlap udělá krok a skloní hlavu. Rozšíří se mu zorničky.
Ticho rozseknou kroky.
Od tábora přibíhá Dáňa. Třese se. Zrychluje.

Každé tábořiště má svůj přízrak, tichého vesnického blázna. Tenhle byl neškodný, pravidelně chodil k rybníku zalévat rákosí. Ale, vsadili byste na to svůj život?

Smrť je tichý spoločník. Vroubelov byt sme uzavreli. Otvorili okno na dvor. Bartek navrhoval vyložiť domovníka do snehu. Vydržal by nepáchnuť. „Dezoláti smrdí nejvíc!“
Aj sneh je mlčanlivý. Napadalo ho vyše metra. Znemožnil pohyb, prieskum okolia. Stále padal. Zakrýval mesto. Žižkov zostal bez hluku desivý, bez príznakov života či konca sveta. Čaká sa na návrat do veku alfa.
Tretí deň od výpadku. Polihúvame u Barteka na štvrtom. Jedna izba sa lepšie vyhreje. Polovica bytov v dome je prázdna, nevrátili sa.
„Všichni jsou na jarňákách!“ malá Eliška našla uspokojivé vysvetlenie.
Varíme spoločne na plynovom variči. Sme ticho, zakázali sme si konšpirovať.

Štrolen zamrzl na místě, když jsem mu zlomil roh. Tomu nebohému zvířeti bylo vidět utrpení v očích. Bylo mi ho líto, vždyť za to nemohl. Chvíli tak stojíme a koukáme na sebe. Pak se Štrolen otočí a odběhne.
Ale já pořád cítím přítomnost něčeho, co není Bandita. V koutku oka vidím jasný stín, když se ale za ním otočím, zmizí.
Bandita mi dává vědět, že není čeho se bát. "To jsou Strážci. Dohlíží tady na pořádek." Slyším Banditu ve své hlavě. "Není se čeho bát, dokud neděláš neplechu."
To se mi docela ulevilo, teď se mi zrovna nechtělo tančit Macarenu.