DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Toho rána vyšlo slunce na oblohu rychle a nemilosrdně. Nejprve se opřelo do kmenů, následně hledalo skuliny, kterými by hustý porost prozářilo. Poslední noční vzducholoď byla nad lesem nemilosrdně osluněna právě ve chvíli, kdy paprsky dopadly i na mýtinu. Ze dveří hostince vyšel Ludvík. Chvíli stál a kochal se. Potom setřásl prach z ramen svého obleku a usedl na lavici, kde už několik let očekával jistého trestance. Decentně si odkašlal, aby vydržel celý den nehnutě mlčet. Vzácný zvuk jako vždy vzbudil hostinského. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnešek měl odehrát jakkoliv jinak, než jak tomu bylo posledních patnáct let.

Bojiště.
Štěkot pušek a kulometů.
Sténání zraněných.
Výbuch a najednou kolem proletí něčí ruka. Muž který ji ztratil ještě chvíli stojí a pak se hroutí k zemi. Crevan přibíhá k němu. Voják je bledý a on rychle strhává turniket a nasazuje mu ho.
"Zdravotník!"
Blue už běží a s ním CLS.
Crevan jim nechává zraněného a vrací se ke své práci.
Musí vést útok, musí dál...
"Crevane, potřebuju krytí," ozve se Guilliom.
Crevan se rozhlédne.
Světlo.
Výbuch.
Něčí výkřik.
Crevanův.

Probere se.
"Guiliome!"
Těžká ruka mu stiskne rameno. Pohled oříškových očí a pevné objetí.
Nemusí mluvit.
Rozumí si beze slov.

Pokud se vůbec dalo říct, že Crowley měl na svém životním údělu něco rád, bylo to našeptávání. Rekreačně si odskočit k náhodné osobě do hlavy a vnuknout jí, aby si za heslo k internetovému bankovnictví zvolila něco jako k_?ψjnQuS4ljkn∑m§.
Jediné, co ho frustrovalo, byla schopnost lidí vystačit si v tomto ohledu sami. Jistá individua vážně nepotřebují démona, aby je napadlo, že jejich země je nesnesitelně malá a potřebuje rozšířit. Přál by si, aby si takoví lidé raději v pominutí smyslů koupili cizrnovou mouku a potom dva roky přemýšleli, co s ní.
Jenže oni ho prostě přes své vlastní démony neslyšeli.

Ashlyn protahovala chystání do postele, jak jen mohla. Její matka už ale začínala být netrpělivá, co chvíli kradmo kontrolovala hodinky. Musela chtě nechtě jít spát.
Noční lampička přívětivě mrkala, ale Ashlyn, s peřinou až u brady, se už třetí noc před spaním třásla strachy.
„Mami, prosím, zůstaň se mnou.“
Povzdech. „Už jsme o tom mluvily…“
„Paní Coppeliová říkala, že když třetí noc nemůžeš spát…“
„Nechápu, proč vám říkala takové věci…“
„…přijde Sandman a ukradne ti oči!“
„Miláčku, je to nesmysl.“
Pusa, zhasnutí světla, zašustění matčiných šatů.
Ashlyn, paralyzovaná strachy, sleduje dál muže stojícího v rohu pokojíčku.
Mezi prsty přesívá písek.

"Salvátor Benátský."
"Vratislav Krlec."
Šermíři se představili a zaujmuli své pozice na dvorku krčmy. Vratislav hodnotil svého soupeře a snažil se odhadnout, co udělá. V krčmě působil jako typický tichý společník, který mluví, jen když má co říct. Vše nasvědčovalo tomu, že takovým způsobem bude i šermovat. Zaujal střeh s mečem vztyčeným, téměř položeným na rameno. Skvělý pro seky a kryty. Navíc ani zbytečně nepředsouval levou ruku, což je častý zlozvyk. Jeho postoj nenapovídal tomu, že se hodlá hýbat víc, než musí. Nejspíš bude vyčkávat na místě, připravený vykrýt příchozí útok a odpovědět vlastním...
V tu chvíli Salvátor vyrazil vpřed.

V autě jezdím rád. Silnice ubíhá. Zatáčky vpravo. Zatáčky vlevo. Stromy podél cesty vrhají stíny. Přejíždíme stíny stromů, ani to nedrncne. Mám rád stromy. Ty jejich chladivé stíny v létě. Jejich zelené koruny. Větve s ptačími hnízdy.
Jedeme, ani nevím kam. Pro cement. Pan Pávek vypráví. Poslouchám. Představuju si. Ale nevím, co říct.
Nad polem krouží káně. Asi vyhlíží hraboše. Hraboši žerou zrní. Pan Pávek mlčí. Asi přemýšlí.
Pole střídají louky a lesy. Cesta pěkně ubíhá. Do lesa peláší dvě srnky.
Sem tam projedeme vesnicí. Teď se ale blížíme k něčemu většímu. Míjíme ceduli. Beroun.
„Beroun.“
Promluvilo mi to samo.

Dva roky si byli s Helgou rodinou jen oni dva. Bydleli spolu. Pracovali spolu. V sobotu, když Hubert na Helžino naléhání chodil do učení, byl jediný čas, kdy se rozdělili. Právě v soboty, kdy chodila pomáhat do hostince, se seznámila s tím podivínem. Najednou ze dvou byli tři. Jenže když si povídali, bylo to stále oni dva a ten třetí je jen mlčky pozoroval. Hubert si dlouho myslel, že je snad němý, ale pak ho konečně uslyšel s Helgou mluvit. Něco si šeptali. Ač tomu nemohl uvěřit, hlas podivína okamžitě poznal. Slyšel ho každý týden při králově hlášení v rozhlase.

Seděli spolu na skále, na pískovci ohlazeném miliony dešťů. Dnes však byla obloha šmolkově modrá, doslova se koupali ve slunečním svitu.
Daniel se cítil skoro omotaný teplem, světlem a tak hlubokým pokojem jako už… vlastně si nedokázal vzpomenout! Jakoby k němu magie, ta syrová a občas i surová síla v Ludmilině přítomnosti tak úplně nemohla.
Seděli spolu tiše a Daniel za to byl rád. Nevěděl, co by jí teď měl říkat. Že je tu s ní rád? Že by chtěl přítomný okamžik natáhnout do věčnosti?
“Proč si vlastně netykáme?” zeptala se znenadání.
Musel se usmát. “Protože jste mi to nenabídla?”

Osm kilometrů od státní hranice, na okraji městečka, jehož název byl odvozen od staroslovanského nyra - brloh, nora -, stojí farní kostel.

Nám známý návštěvník se jako liška pod rouškou tmy prosmýkne odemčeným vchodem, místo zardoušených slepic za sebou nechává jen trochu opadané omítky.

Jan Trojan do svého zatčení nikdy příliš nepřemýšlel o Bohu.
Pak přišel kriminál. V nevěřícím Tomášovi začali spoluvězni z řad církve pozvolna kout žhnoucí prut naděje. Zatím neúplný, nezpevněný kalením a chladivou vodní lázní. Příchod do kostela je stále poháněn spíše praktickými pohnutkami.

Karel František Müller, zdejší kněz, tiše pozoruje zuboženou siluetu, která se sveze na desku lavice.

Před návštěvou sirotčince na ostrově Marsyas byl život Linuse Bakera k uzoufání šedý.
Každodenní rutina, cesta deštivým dnem, kdy nepříjemné mžení prostřídal intenzivní liják, práce v kanceláři pod neustálým dohledem kamer bez jakéhokoli vstřícného kontaktu, z něj pomalu vysával životní energii, kterou nedoplnily ani milované slunečnice, ani večery při poslechu hudby.

A tak potichu přežíval den za dnem, dokud nebyl vyslán na ostrov.
Měl nenápadně pozorovat magické obyvatele, aby po měsíci rozhodl, zda sirotčinec zachovat či uzavřít.

Jenže magická drobotina prorazila Linusovy hradby, vytvrzené Pravidly a Směrnicemi od Oddělení péče o magickou mládeže, a z dočasného tichého společníka vytvořila taťku.