DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Les byl hustý, tmavý a zadumaný. Pravděpodobně obsahoval vlkodlaky na prázdninách a kentaury na teambuildingu.
Směr severoseverovýchod, 1,5km, blíží se. Osmnáct.
"Díky, vypínám spojení," řekl Trins do komlinku.
Elektronika ztichla. Klon se plížil porostem. Občas zašustilo listí, praskla větvička.
"Perkele..., takhle to nepude. Syu'ika..."
Z roští se nehlučně vynořil duch.
"Oya, Syu'ika...," ukázal seržant před sebe.
Strill se ztratil v lese jako pramínek mlhy.
Trins pozorně poslouchal.
Až panický dupot mu naznačil, že Syu dolovil.
"Hodný chlapec."
Strill se zatvářil potěšeně a opět zmizel v lese.

"Dobrý lov?"
"Ovšem, Syu je skvělý. Jen..."
"Být tichý je jejich přirozenost, Trinsi."

Slunce je veliké a spalující.
Je obrazem Boha, proto je i Bůh veliký a spalující.
Ti, kdo v něj věří, chtějí oslavit jeho dokonalost, jejich víra nemůže být jiná než veliká a spalující.
Víra.
Prochází světem a kde se jí postaví, tam nenechá kámen na kameni.
Věřící.
Ve jménu víry ničí, zabíjejí a mučí.
Krev.
Vytéká ze žil nevěřících i věřících a její kapky se stékají v potůčky, řeky a moře.
To vše se děje ve jménu Božím. Pro Jeho větší slávu.
On mlčí.
Když mlčí, znamená to, že se vším, co páchají v jeho jménu, souhlasí.
Nebo snad ne?

Hana, Dana a Jana se dovolily soudružky velitelky sedmé čety poštovních doručovatelek v odpoledním volnu na pingpong. Neprozradily, že si totéž vyprosili Venda, Jenda a Čenda.
Vracely se těsně před večerkou, celé rozpálené a usměvavé.
Náhle ztuhly. Z chodby za tělocvičnou se ozývaly divné zvuky. Dívky se podvědomě chytily za ruce a nakoukly za roh.
Ležela tam dvě zhroucená těla.
"To je Zdenda," vyjekla Jana.
"A asi ten špión," dodala Dana.
"Zdendo, Zdendo," cloumala Hana s nehybným tělem.
"Soudruhu špióne, co vám je?" ptala se vyděšeně Jana.
Špion jen zasténal: "Tristero. Poštovní roh."
Naopak Zdenda byl až příliš tichý společník.

Noc byla klidná. Oheň praskal, moře jenom dýchalo.

"Jako malej jsem měl psa," řekl Chuck, "říkal jsem mu Tulík."

Wilson se usmál. Seděl v písku a mlčky zíral do plamenů. V šeru nebylo vidět, jak už je sešlý.

"Jednou mi Tulík utek'. Hledal jsem ho celé dny: zbytečně. Strašně jsem tehdy brečel."

V odlesku ohně se Wilsonovi zaleskla tvář. Rosa nebo slza? Možná se to Chuckovi jenom zdálo.

"Pak se vrátil domů sám, jako by nic. Ale v očích měl... vinu. Jako kdyby si uvědomoval, že mě opustil."

Chuck klackem prohrábl uhlíky.

"Ty mě neopustíš, viď?"

Wilson neodpověděl.
Nebylo třeba.

Seděl v prachu a popelu, rozbolavělý fyzicky, psychicky i duchovně.
Zpracovával nepochopitelné, vyrovnával se s nepřijatelným, procházel nepřekonatelným.
Jeho žena to měla prožívat podobně. Až na vlastní tělo, které zůstávalo bez poskvrny.
Snad to i myslela dobře, snad se jen utopila v hloubi vlastního žalu, tak, že na empatii nezbylo.
Jejím řešením bylo nakonec extrémní "zemři".
Jeho přátelé se snažili. Jen byli lepší mluvčí, než posluchači. Jejich rady, jejich napomenutí, jejich moudrost, i zdánlivá zbožnost tryskaly, jejich soucit smetla záplava slov, valící se z jejich vlastních úst.
On ale potřeboval, aby v jeho přítomnosti lidé společensky mlčeli - a mluvil Bůh.

Noc, zářící úplňkem. Srdce temného lesa. Bílá bříza, muž a tma.
„Chtěl sem ti říct, pane, že už pro tebe dělat nebudu.“
„Troufalé,“ usměje se tma. „Proč?“
„Mám toho dost. Mám armády až po krk. Chci svoje prachy a jít si po svejch.“
„A když řeknu ne?“ zapřede tma.
„Zdrhnu!“
„Najdu tě všude,“ zasyčí tma.
„Pane, já sem pro tebe přece už udělal dost!“ brání se první muž. „Kolikrát sem ti pomoh! Slíbils mi, že-"
„Uzavřeme spolu dohodu,“ přeruší ho tma. „Dám ti ještě poslední úkol.“
„Jakej?“
„Zabij Königsberga. Pak budeš volný.“
Tma, hrůza a zoufalství. Tiší společníci každého zrádce.

Curse se rozkašlal, až lapal po dechu. Prach na jazyku chutnal po kovu. Nebo po krvi.
“Jak dlouho už jim říkáme, že ty filtry jsou k ničemu?” zachraptěl: “a nikdo neposlouchá. Ale jak dojde na chlast ve službě, jsou jedno ucho.” Natáhl ruku s placatkou.
“Nechceš? Jak myslíš, Guarde. Aspoň víc zbude.”
“Nebyl si to ty, kdo mě naučil pít? Říkals mi, že je to proti otravě.” Pousmál se, trochu křivě” “A já ti všechno věřil.”
Zavřel oči.

“Cursi… měl bys už jít…”
Zavrtěl hlavou.
“Musíme ho pohřbít, a ty musíš do dekontaminace.”
“Ještě chvíli,” zašeptal: “Ještě jsem se nerozloučil.”

Je rozladěný a mlčí.
A já mu neumím pomoct, aby mu bylo zas do zpěvu.

Má toho za sebou už hodně. Náročné přesuny sem a zase tam - což není jen tak, do schodů mu musejí pomáhat tři chlapi jak dubiska.
Před několika lety jen zázrakem přežil potopu.
Pokoj je pro něj poněkud stísněný. Zasloužil by větší. Holt jsme to líp nevymysleli.

Kdysi jsme neměli moc dobrý vztah. To ale jenom než jsem zjistila, že na moji životní družku vůbec nežárlí. Harmonicky si spolu notují.

Zítra přijde pan ladič a pak budu hrát až do... nějaké rozumné hodiny, která nepobouří sousedy.

Za okny kabinetu za sbírkami se snášely bílé květy třešní. Vraspír spal.
Daniel von Drak opravoval písemné práce čtvrťáků. Když vstal, aby se trochu protáhl, pohled mu zalétl ke spícímu muži. Pousmál se, uvařil si čaj a vrátil se k písemkám.
Vraspírovi zacukala oční víčka a na rtech se objevil úsměv. Sen ho přenesl na čajové plantáže staré Číny. On tam byl a jeho sen byl nádherný.
Biolog spokojeně upíjel svůj čaj a propadal se stále hlouběji do geologické minulosti Země.
Právě odložil poslední opravený list, když se za ním ozvalo zašramocení a tiché: „Danieli?“ prozradilo, že se Vraspír probudil.

Zranění byla prohlášena za příznivá, ptačí vnitřnosti odklizeny, zasedání senátu Republiky bylo prohlášeno za zahájené.
Konzul Gaius Julius Caesar se zvedl ze křesla.
Uplynula tichá vteřina. Pak druhá.
"Vyskytly se zvěsti, že bude předložen návrh včera schváleného zákona na nákup půdy pro vojenské vysloužilce." Caesar se odmlčel a rozhlédl se po collegiu.
Někteří senátoři pohled opětovali, jiní se věnovali špičkám svých bot.
"Bude takový návrh předložen?" v Caesarově hlase zazněl tón oceli.
Ticho.
Caesar se otočil ke spolukonzulovi. "Mají být hrdinové připraveni o to, co jim právem náleží?"
Marcus Calpurnius Bibulus byl bledý a pod tógou se mu třásly ruce.