Ze života

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tautologie. Patolog by nesouhlasil, prý se v tom skrývá jednoduše všechno. Někdy se stane, že to nemá kudy téct a potom... Potom to téct přestane. Z jedné chvíle na druhou a z ničeho nic. Člověk si potom ustele na zemi, kousek od topení.
"Všechno nejlepší k dnešním narozeninám!"
Ze "všechno" zbylo nic, "nejlepší" máme za sebou, "dnešní" - ano, dnes je dnešek -, "narozeninám". Ne. Nikoli narozeninám.
"Co se přeje k prvním nenarozeninám?"
Co přát člověku, který má všechno? A ze všeho nejvíc především: splněno.

***

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tátologie.

Mohla napsat povídku v níž každá další sloka,
zněla by jak píseň lásky, kterou tetřev toká.

Mohla básnit o mužích, co každou ženu svedou,
o řekách, jež k oceánům zákonitě vedou.

O vínu, co teče proudem chřtány lačných lidí,
i o toku myšlenkovém, za který se stydí.

Mohla pustit kohoutek a nechat vodu téci,
pak o toku peněz vniveč zprostředkovat kecy.

Mohla vás varovat před TikTok výzvami,
tok slzí vypustit, nehla však brvami.

Nechat plynout čas tím jeho neúnavným tokem
a proud světla prostupovat otevřeným okem.

Místo psaní vzletných veršů ruka frňák šmudlí,
v marné snaze pozastavit soustavný tok nudlí.

Krevní konzerva lákavě visí nad sporákem zavěšená na háku a hosté si z ní sami čepují do sklenic lahodný mok.
"Musím čůrat, jdu porno závěsem," zahlásí Průvodkyně a projde lesklými černými lametami (důvěrně nazývanými "devadesátková noční můra"), zakrývajícími průchod mezi obývákem a chodbou.
Nadja zuřivě bombarduje nezvěstného Guillerma zprávami na Messengeru ("Guillermo! Přijď uklidit! Hromadí se tu mrtvoly a Colin Robinson nemůže najít párátko!")
Nandor the Relentless vysvětluje, že Putinovi se v disidentském prostředí říká chuj.
Laszlo Cravensworth se snaží nacpat památeční cibule po svém otci do řitního otvoru svého prokletého klobouku z kůže čarodějnice.
"Kolik je hodin?"
"Plnej komín!"

“Co to děláš?” nevěřícně se mě ptá Iva.
Vzhlédnu od prkénka a podívám se na ni, jestli to je nějaký test. Vypadá ustaraně. Není to legrace.
“Ehm, krájím cibuli,” komentuji zjevné.
“No ale jak?”
“Normálně? Jak mě to naučili?”
Přichází Kuša.
Hledám podporu: “Že je tohle normální způsob, jak krájet cibuli?”
Ukazuju, jak nejprve překrojím cibuli napůl, tu půlku pak v horizontální rovině dvakrát, potom na menší části vertikálně a nakonec na to kolmo krájím malé kostičky.
Kuša se začíná smát. “Proč to děláš takhle?”
Teatrálně odhazuju nůž. “No dobře, tak já tady vůbec nemusím být, dokrájejte si to samy!”

Když ženě přijde do života dítě, postupně zjistí, že je zcela jiným člověkem, než tušila.
Na povrchu hezká zlatá slupka, kterou všichni vidí. Ale dítě, to jde pod povrch. Nespokojí se s odrolující se vrstvou, jde pěkně až na dřeň. Na to syrové jádro, ze kterého klíčí její opravdové já.
Začne olupovat jednotlivé slupky, nejdřív tu tvrdou, utvořenou zraněními, která si pamatuje. A jde dál, stahuje každou další zapomenutou událost a odhaluje bolest dítěte, ze kterého vyrostla.
Strhává jako náplast jednu vrstvičku za druhou, ukazuje věci, co raději uzavřela do sebe.
Ale do kterých když se řízne, stejně vyvolají slzy.

Začalo to u suknice cibule.
Ono to je vážně tvořeno buňkama, já je fakt vidim!

Pokračovalo to, když mi taťka sehnal starý vyřazený mikroskop.
Moc to sice nesvítilo, ale věděli jste, jaký krasavice krásný jsou buchanky?

Další pokračování to mělo v prváku na vejšce, že prej histola je ještě horší než anča.
Kdepak! Tam je přece všechno vidět a člověk hned ví, jak a proč to funguje. Stačí to jen popsat.

Kam dál? Na interně není místo, na dětským taky ne. Hele místo a s mikroskopem! Ale na postgraduál. Mám to zkusit, nemám to zkusit?
Tam mě stejně nikdy nevezmou.

Míjeli jsme je za krnovským náměstím. Stáli v obětí, jeden o druhého opření a užívali si vzájemnou přítomnost. Jemu bylo zhruba čtrnáct. Byl v tom věku, kdy někteří kluci nečekaně přerostou rodiče, ale pořád mají dětské rysy. Taková nemotorná žirafa, mohl mít dobře metr osmdesát. Tmavé vlnité vlasy mu povlávaly, skoro o dvě hlavy menší a mladší slečna se mu tiskla na hruď. V jedné ruce třímal řidítka kolobežky. V druhé cigaretu a dým foukal nad sebe jako tovární komín. Ve chvíli, kdy jsme je míjeli, je zlatě orámovalo slunce. Patřil mu celý svět. „To je na obraz,“ poznamenala přítelkyně.

Zrovna jsme to probírali, tiše seděli žáčci, ani hlásku nevydali.
Snad jen občas kapesníčkem otřeli svá očka.
Kdo nechce šminky rozmazati, s krájením cibule počká... na jiného.

"Takže, děti. Cibulová zelenina je dvouletá nebo víceletá rostlina s cibulí jednoduchou nebo složenou.
Kromě póru, který je náročný na hnojení, všechny řadíme do třetí tratě, tedy pěstujeme na nevyhnojených pozemcích.
Zálivku provádíme častou po výsadbě, posléze jen v případě nutnosti.
Cibulovou zeleninu konzumujeme cibuli i nať, přímý konzum nebo kuchyňská úprava, lze ji i sušit či mrazit - pórek."
ššš...
"Cože? Že pažitka cibuli nemá? Kde, ona jí jen před tebou dobře schová."

Sladký jako medík
na podlaze metra sedí
Kouká na mě tak nevinně
srdce moje bláznivé
popadlo by štěně a vzalo si ho domů
koukám na něj směrem dolů
s přitroublým úsměvem na tváři
štěník zlatě září
na sobě má služební vestu
kterou mu dala cvičitelka na cestu
učí se, jak být vodič správný
asi to mám prostě marný
s tou svou alergií

Vtom přistoupí dva kluci mladí
a štěníka mládí svádí
žužlat nohy by jim chtělo
klukům zas se mazlení zachtělo
je to marné, že má lekci
jsme uvnitř zkrátka příliš měkcí
máme slabost pro plyšáky
i když mají tesáky

Už jen úspěšně ukončený den zkoušení je důvod k oslavě. Shodou okolností jsme ale já a Mája měly nedávno narozeniny.

Vybíráme ten nejlevnější gin a tonic. Prodavačka je z nás značně pobavená.

Já a Dany sedíme na gauči, naproti na posteli je Adél, vedle ní má Eli hlavu v klíně Bruna. Pijeme, hlučíme. Mája utíká za Leem, chtějí si dopřát trochu ticha.

Hrajeme Nikdy jsem.

V jeden moment se Mája vrací a pozoruje nás.
Pak prohlásí: “Počkat, já něco mám! Nikdy jsem neměl crush na Bruna!”

Nastává chvilka rozpačitých pohledů, uchechtnutí a zrudlých tváří.

Krom Bruna a Máji pijeme všichni.