Ze života

Kdysi jsem si napsala, že bych o tobě chtěla vědět všechno. Oblíbenou vzpomínku z dětství, největší strach, první myšlenky po probuzení. Zeptat se na cokoliv.
Neudělala jsem to. Měla jsem pocit, že nemůžu, co kdyby tě to vyděsilo a nebylo cesty zpět? Co kdyby ses pak ty ptal mě, na co ráno myslím? Dokázala bych popravdě odpovědět, že myšlenky se míhají, nekonečný tok, myslím na zvuk budíku, svetr přehozený přes židli, slunce za okny, ale hlavně na tebe?
Dnes už tuším. Na co myslíš? je moje oblíbená otázka. A i když to málokdy říkám, odpověď je stejná. Na tebe. Vždycky.

Když si takhle usmyslíte, že si koupíte domeček, zamyslete se nad tím, kolik budete mít za dvacet let síly.
Tuhle moudrou radu nám tehdy nikdo nedal.
Asi bychom se jí ani neřídili. Oba dva pracujeme celý den s lidmi - já s mladými a manžel s neposlušnými.
Takže když přijedeme domů, netoužíme mít jednoho zvědavého souseda vpravo, dalšího upovídaného souseda vlevo a protivného souseda za sebou.
Takže rada by stejně padla někam do zapomnění a my koupili zahrádečku jako dlaň - 2800 metrů čtverečných.
Tak na mne vždy čeká rachota a brala bych botky robota, aby mne k večeru tolik nebolely nožičky.

Vstát v šest. Utřít loužičku. Vyvenčit. Nakrmit. Vyzvednout vzbuzené malé Pididlo. Uklidit rozházený šuplík se spodním prádlem. Přivítat vzbuzené větší Pididlo. Během tvorby snídaně vyřešit osm konfliktů mezi Pididly a štěnětem. Odvést větší Pididlo do školky. Vyvenčit. Pohrát si s menším Pididlem. Vyprat. Pověsit. Poklidit. Uvařit. Mezitím vyřešit dvanáct konfliktů. Uspat menší Pididlo. Vyzvednout větší. Naobědvat všechny. Vyvenčit. Odvézt větší Pididlo na kroužek. Při čekání vyjmenovat menšímu značky padesáti aut. Dojet domů. Vyvenčit. Nasvačit. Zrýt něco na zahradě. Pozalívat. Uvařit. Mezitím vyřešit jedenáct konfliktů. Navečeřet. Pohádat se o čištění zubů. Vyvenčit. Uspat.
Padnout na gauč...
"Hej, to je moje bačkora!"

Život je fajn. Jedeš po nalinkované trase, rutinně, ale spokojeně. Ráno vstát, nasnídat, vklouznout do bot, vyrazit do světa. Škola, brigáda, tancování, skaut. Někdy se cítíš trochu jako robot, někdy uspěchaně, ale všechno je fajn. Chvílemi jsi i šťastná.
Potom se tvůj pečlivě vybudovaný svět začne hroutit. Nejdřív nenápadně, pak najednou docela. Ležíš doma, brečíš, jsi sama. Nic tě nebaví, nic ti nejde, s brigádou musíš skončit, na sport nemáš náladu.
Nakonec naskočíš do nové rutiny - terapie, prášky, podpůrná skupina, schůzky s peerkou. Netušíš, jestli to pomáhá. Zkoušíš doufat. A po krůčcích budovat život, který bude stát za to žít.

"Jo, fosilie, to byl náš profesor, pětaosmdesát a pořád chodil po výkopech. No ale to nás naučil... víš jak poznáš kost od koprolitu?"
"...ne?"
"Olízneš ji. Protože, to, hej, kapilární efekt ve spongióze."
"...prosim."
"No se ti to přilepí na jazyk."
"...takže to jen chodíte kolem na výkopech a lížete věci a doufáte že se trefíte a neskončíte s hubou plnou prehistorického lejna?"
"Hele, když už třetím týdnem klečíš v hlíně a přehrabáváš se v sítě hledajíc zuby a jediný co se ti dostane pod ruku je zátka od Starobrna, a ani ne tak starýho, tak už bys udělal cokoliv."

Když jedeš na Jedobota, nesmí nastat žádná bota
a už vůbec u robota.
Robotovi zadáš příkaz projet rovně přes čáry,
zmetek ale nejspís chlastal, zdá se, že je na káry.
Jak po kalbě motá se neb motor se mu zadřel,
bez pořádné lubrikace se fakt hodně nadřel.
Snad u druhé disciplíny štěstěna nás políbí,
kávovar jen z legokostek porotci si oblíbí.
Dávkovač čepuje, kelímek chybí,
zásuvky ve chvilce plavou jak ryby.
Ten projekt měl duši,
prodlužky se suší.
Jsi fakt kruťas osude,
káva dneska nebude.
Trnitá je cesta vzhůru, pár proher tě stojí,
nikdy ale nevyhraje, kdo se toho bojí.

Sem tam vidíte někoho jak se nemůže pohnout z místa. A víte, že vědí, že se na svejch místech zasekli už nafurt. Trochu je litujete, ale stejně si řeknete, že si za to můžou sami. Protože kdyby ne, tak byste do toho jednou mohli spadnout i vy.
A vy jste přesvědčený, že vám se to nestane. Jenže pak přijdou okolnosti. Jeden blbej poryv větru. Pitomej strom na pitomym místě. Zasraná pryskyřice!
***
“Já jsem ti přinesl dárek,” řekl chlapec stydlivě.
Děvče nedočkavě otevřelo krabičku a vytáhlo přívěsek na zlatém řetízku.
“Pavouk v jantaru?” vyjekla nadšeně. “Toho jsem vždycky chtěla!”
~~~ Happy end ~~~

Tak samozřejmě, vím, že nejvíce vykopávek starých civilizací nachází v pásmu subtropů.
Vím, že dinosaury nachází různě po planetě.
Ale tady u nás se museli člověčáčci zavrtat 400, 500, 800 i více metrů pod zem, aby našli kouzelné přesličky a plavuně a nějaké ty hmyzáky zkamenělé z doby Karbonu (viz moudrý google: "karbon - Geologická encyklopedie: karbon svrchnopaleozoický útvar, který trval asi 65 miliónů let (355 až 290 mil. let, Tab. 12), obvykle dělený na dvě oddělení (stratigrafie)").

Nám však stačí občas přeházet kompost.
Vnoučci pak radostně vykopávají kostičky slepiček, či nějakých nožiček, co tam dědeček kdysi zodpovědně uložil.
Skvělé naleziště.

„Ty Newtonovy zákony platí na Zemi i pro planety. Jako v nebi, tak i na zemi, abychom citovali klasika.“

„Proč je poznání Boha důležitější než dinosauři?“
„Protože Bůh je větší.“
„Jasně. A takoví dinosauři, nebo třeba zkameněliny, se zas tak nedotýkají našeho života… tedy pokud nás zrovna nechtějí sežrat.“
„Tak oni byli býložravci, ne?“

„Nietzsche… typický produkt luterský evangelický rodiny.“

„Ježíš chodil po venkově, Pavel po městech.“
„To mám taky napsaný, že byl urbanisticky zaměřenej.“

„Jsem četl, že Jan XXIII. snad byl pirát, divnej týpek. Ale měl asi dva doktoráty.“
„Čím víc doktorátů, tím víc pirát.“
„Asi vydával pirátské publikace.“

Té trapárny nevšim by si asi leda slepý,
papuč, která drží jenom silou izolepy.
Autentické zážitky z cest studentíkům líčí,
rušitele bombarduje křídou nebo klíči.
Do třídy vždy naspídován jak tornádo vletí,
zmůže se ten fosil někdy na své vlastní děti?
"Kontrolní otázka!" zamíří prst,
zkoušeným důkladně zježí se srst.
Dlouhým nehtem na malíčku pošťourá se v uchu,
zřejmě aby odpovědi dopřál lépe sluchu.
Třída kouká, řeší brouka...
Kopuluje s prsaticí na fotce se placatící?
Ne-li, bude čtyřprocentní, uzavřeli sázky,
on ve věku pokročilém splodil důkaz lásky.
Tohle není o šedinách, opožděném čase,
že fakt není vykopávka dokázal všem zase.