Ze života

Paní vypadala běsně a rozháněla se po nás plnými nákupnímu taškami. Jelikož se jí ale nechtělo přelézat blatník, zůstávala v bezpečné vzdálenosti. Její ukrajinštině nikdo z nás nerozuměl, tón hlasu byl ale dostatečně výmluvný. Řidič autobusu, který kdysi jezdil i v Česku a který nám pomáhal auto vyprostit, zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. „Ať si řve, baba, co svedeme?“ četl jsem mu v očích. Ohromný teréňák zůstával zapasovaný v průjezdu dvora a nešlo jej obejít ani zleva ani zprava. Martin smutně seděl za volantem, odkud neměl šanci vystoupit, a nejspíš zvažoval, jestli obětuje zrcátko, nebo radši roh domu.