Ze života

Jarka má tři syny. Jsou chytří, vtipní, úspěšní (a pokud nejsou, není to jejich chyba) a už od kočárku krásní – zkrátka dokonalé partie.

Jarka má šest snach.
O první říká, že je lakomá.
O druhé, že špatně vaří.
O čtvrté, že je moc na prachy.
O páté, že je zplozenec pekla a Jarčinu synáčkovi zničila život, mrcha, to by se mu se snachou dva, kterou podváděl se snachou pět, aniž by to věděla, rozhodně nestalo.
O šesté, že je tlustá.

O třetí snaše nikdy nepadne jediné špatné slovo. Jarka nemluví anglicky. Třetí snacha je z Ameriky, za ni mluví dolary.

Jsem fotograf amatér. Momentálně hlavně fotofotr. Už i v práci si pár kolegů ráčilo povšimnout, že mě vídají s technikou na krku, dokonce už zastávám i jakousi oficiální funkci školního fotografa.
Když se na dveře mého kabinetu ozvalo zaklepání a vstoupila kolegyně, která pro mne mnoho laskavých slov nemívá, byl jsem překvapen. Tím spíš, když nechtěla mluvit o práci. Vytáhla z tašky starý, německý fotoaparát Voigtlander. Není funkční a doma se jenom válel, takže si myslela, že bych ho ocenil.
S očima na vrch hlavy jsem přijal. I rozbitý by šel střelit za desítku.
Ale raději ho mám na poličce.

To máte tak, co v mládí doma vidíte, to pak sami děláte (a nebo úplně naopak - některé persony).
Můj muž je z Valašska a tam se nic nevyhodí. Co kdyby...
A tak se nám tady začaly kupit divnověci.
"Kolega mi dal..."
"Jaroušek říkal, že už to nepotřebuje..."
"Maminka mi dala tady tu krabici."
A tak se věci donášely, ale jiné neodnášely.
Až teď. Můj projekt "Garáž", jak to můj muž nazval, odhalil nečekané - stará okružní pila, co nejede, hromady zrezivělých šroubů, silniční trojúhelník z roku dva ještě s odrazkami!
Tak ten si tedy pověsím v garáži na zeď. Na památku.

Řadí si je
jednu za druhou
a skládá druhou nad prvou
každá, co se jí do ruky dostala
nakonec u ní ve skříňce zůstala
tam si sedí na poličce spolu s ostatními
někdy hrabe se tak mezi nimi
přeskládává je, řeže, barví
prostě jí to dost baví
a vždycky se nějaká hodí
některé dokonce byly na lodi
mají toho za sebou hodně
i když nestojí ani za drobné
jsou hlavně z plastu, kovu, lepenky
v některých byly zas sušenky
v jiných sušené ovoce
a teď využije je na Vánoce
dáreček velký i maličký
hodí se na leccos
její praktické krabičky

2005. Vyskytuji se výhradně v tričkách punkových kapel, v létě nosím kanady a kouřím bezfiltračky. Stěžuju si, že muzika je mrtvá. A vy všichni co tu jste, nemáte vkus. Když se omylem vyskytnu na diskárně, opovrhuji tím odpadem, který se line z beden. Army of Lovers? Spíš Army of Losers, bejby!

2025. Barvy existují. Normální obutí taky. Zapíjím hodinu ranní jógy bezkofeinovým lattéčkem, a nechávám Spotify, ať mi vybere muziku.
I'm crucified
Crucified like my Savior
Málem vyprsknu.
“Prdele, to jsem neslyšela dvacet let! Awwww! Vyžeň to na max!”
Vesele tancuju v kuchyni.
Godlike ascension
Heavens away

Vývoj existuje.
Zaplaťpámbu.

Obrovské černé cosi zakrylo oblohu. Poryvy větru rozvlnily trávu okolo. Skupinka hladovců ani nedutala, budou mít dneska štěstí? Žuch, ozvalo se a zároveň s obnoveným slunečním svitem se kousek od nich objevila obrovská hromada jídla.

„To je všechno moje,“ stoupl si před ni Velký.

„Neblázni, poděl se s ostatními,“ přesvědčoval ho Moudrý.

Pak něco opět zakrylo slunce.

„Tak, Květuško, teď to Alíkovo hovínko hezky seber do pytlíku tak, jak jsem ti to ukazovala,“ zadunělo nad hladovci.

Skupinka hovniválů zdrceně sledovala, jak jídlo mizí v dáli.

„Ty jsi takovej blbec,“ vrhl se Odvážný na Velkého. „Kdybys nehamounil, mohli jsme se najíst.“

První krok do otevřených dveří.
Ztráta rovnováhy.
Život letí před očima.
Hlava těsně míjí roh botníku.
Vyrovnávací krok.
Druhý a třetí.
Ruce opisují bláznivé spirály.
Věšák, obalený kabáty, letí k zemi.
Shrnutý kobereček v předsíni.
Na kabelku působí setrvačnost, vysypává se v letu.
Na zem dopadají klíče, mobil, papírové kapesníčky a dvacet sedm zmuchlaných účtenek.
Konec volného prostoru.
Náraz do dveří od kuchyně.
Pět hlubokých zklidňujících vdechů.
Návrat na začátek, ke kořeni problému.
Na čem se zvrkl krok?
Je pořád tam!
Hezky uprostřed chodby.
Teniska.
Velikost čtyřiačtyřicet.
Modrá.
“Roberte Olivere Bote!” jekot. “Jestli nezačneš používat botník, tak jsme spolu skončili!”

Když jsme se nastěhovali k naší člověk, zdědili jsme voliérku po netopýrech rezavých. Měla celkem zajímavou historii.
Začalo to na jaře, když se u lidí nečekaně narodila rezavá netopýří holčička. Zkraje byla pochopitelně u mámy pod křídlem, ale jak odrostla, začala si procvičovat let a echolokaci.
Netopýrům rezavým se špatně manévruje na malém prostoru a holčička byla navíc nezkušená. Člověk na Instagramu našla voliérku z dětské ohrádky a dostala nápad. Sežene jednu takovou za odvoz.
Povedlo se jí to do večera druhého dne.
Holčička se rozcvičila, nakonec i s mámou odletěla a zakrátko jsme se do ohrádky stěhovali my dva.

Pro někoho samý odpad,
pro jiného cenný poklad.
Paní Květa milovala staré poklady,
v ulici však budilo to samé nešvary.
Pokaždé obešla vesnici celou,
v některé z popelnic našla věc skvělou.
Hromadila jako křeček... Vázu, klozet, kobereček...
Sousedům je trnem v oku, úřad vede spisy,
kdo naopak piští blahem, to jsou místní krysy.
Postel za skříň vyměnila, na noc zavře křídla dveří,
prsty nohou takto chrání před hladovou krysí zvěří.
Pozvali ji na úřad a jen vytáhla paty,
buldozerem shrnuli ten její poklad zlatý.
Historie mlčí o tom, zda nastalo peklo
a nebo to s šiblou Květou po návratu seklo.

Jednoho letního dne jsem se jako budoucí prvák vydal shánět oděv na praxe, kde byla zahrnuta i bezpečnostní obuv.
"Ježiš, mám praxe kde vařím a chtějí po mě boty jak do nejnáročnější práce."
Ono se to lehce řekne, ale najít zdravotnickou obuv s páskem na patě, kdybych spadl v kuchyni třeba na vylité polévce, v pánské velikosti 44 je docela tvrdý oříšek. Dá se říct, že to je jako robota, děláte to celý den a ještě za to musíte (teda v mém případě zatím musí) zaplatit. Doufám že mi už tedy neporoste noha, a vydrží mi po celou dobu studia.