Ze života

Bedřich je lidumil. Od hudebního festivalu uprostřed lesů, styl nástup jen předními dveřmi, vyjíždí se zpožděním – ze tmy se šourají další a další toužební cestující. Bedřich jim vyhoví, Bedřich je formát.
Když vidí, jak z předávací zastávky odjíždí rozjezd, ví, co musí pro své lesní ovečky udělat. A udělá to rád. Bedřich miluje rychlost.
„Nevystupujte, doženeme ho,“ zahlásí, za všeobecného veselí nahodí služební jízdu a vyráží.
Autobus skáče temnotou jako USS Discovery myceliální sítí a rozjezd předežene. Na další zastávce jako pastýř předá dav na další šťastnou cestu.
Bedřich je lidumil. A lid miluje jeho. Dopravním předpisům navzdory.

„Po sto metrech odbočte doprava.“

Moje autonavigace si tím vysloužila podezřívavý pohled. Touhle cestou jsem jela už nejmíň stokrát a vím, že potřebuju doleva.

„Po padesáti metrech odbočte doprava.“

Přestaň se mnou manipulovat! Pojedu doleva!

Dlouho ale odolávat nevydržím. Věnuju jí rezignovaný povzdech a už točím volantem na tu stranu, kam mi velí ona.

„Přepočítávám trasu.“

Aha! Ušklíbnu se a pobaveně zasměju. Každý se může splést, že.

Když mi o půlhodiny později sdělí, že mám jet do pole, už to tak vtipné není. Za dalších dvacet minut mě vede do zákazu.

„Překročili jste povolenou rychlo-…“

Jeden klik a je ticho.

Tak vám nějak nevím, zda to je nekonečná lekce z trpělivosti a předvídavosti.

* k novým vozům nedávají blinkry - a nebo je v tom chaosu udělátek a tlačítek jejich řidiči ještě nenašli

* k superbourákům nedali volant, jen joystick - jinak si nedovedu představit, že ti chudáčci musí zatáčky projíždět na tři lomy přes protisměrný pruh a jsou "úplně" nešťastní, že vytlačují ze silnice protijedoucí blbečky

* minimálně v každém pátém autě jede "VYCHOVATEL", který ti dá jasně najevo, že jsi úplný dement na silnici a on ti ukáže, jak na to - a nepředjedeš!

Z jejich strany manipulace ostatních přímo ďábelská.

Chce to vrtulník.

Pokud víš, že hezky zpíváš,
neváhej a hned se přihlaš.
A když tvoje vlčí vytí spustí salvu řehotu,
uděláme z tebe aspoň slavnou Hvězdnou pěchotu.

Vypadáš jak bečka sádla?
Nezabíraj projímadla?
Přihlášením do castingu tlustoprd se nezmejlí,
z mobidicka uděláme dokonalou cucšpejli.

Máš chuť zkusit získat srdce největšího loverboye?
Silikon a botox Barbie v kurníku zvát na souboje?
Na ostatní kydat hnůj?
Pak je tenhle pořad tvůj.

Chceš jít dětem příkladem, jak lhát, klamat a podvádět?
Staň se nejpodlejším zrádcem ..
Netřeba dál rozvádět...

Pár reklam jak celebrity tarantuli žerou v lese...
producent si tiše hvízdá,
neb manipulační jízda
sledovanost nese.

Jízda na manipulačním vozíku je zakázaná. Bezpečnostní předpisy předvídají úraz, a tak někdo moudrý tuto větu vytiskl a nalepil různě po hale. Na nástěnce visí dvakrát.
Nebudu vám říkat, že na paleťáku jezdí všichni. Většina zaměstnanců to neumí. Najdou se i takoví exoti, kteří ten krám neumí ani za sebou tahat.
Takový paleťák může sloužit jako přepravní prostředek. Vlastně je to taková lepší koloběžka. Stačí jen vyložit náklad, odrazit se a dávat pozor na cestu. Jsou borci, kteří umí elegantně vybrat zatáčku do velmi úzkého místa.
Manipulační jízda má svá plus i mínus. Dá se tak dělat dojem na holky.

Autobus č. 365 stál na odjezdovém stanovišti už nějakou dobu. Řidič se zrovna chytal vyjet, když si všiml dobíhající postarší dámy.
Babka se nečekaně svižně vyhoupla do schodů prvních dveří autobusu. Do misky na mince hodila padesátikorunu a schváceně vyhrkla:
„Ještě že jsem vás stihla. Jednu zlevněnou do Vestce…“
„Ale já tam nejedu…“
„Jak to? 365 jede až do Horní plaché a do Vestce zajíždí taky!“
„No, ale tenhle autobus ne.“
„Panáčku, nehrajte si se mnou. Já vím, co jste za linku. A koukejte jet, než vás nahlásím na vedení!“
„Madam, říkám, že vás nikam nevezmu. Tohle je manipulační jízda!“

„Maminko, nemůžete skákat do silnice!“
„Já cizinec, já vyseru!“ Řekla tchýně rázně, jako vždycky, když jí něco vůbec nezajímalo, a pokračovala v cestě po tom, co přešla sebevědomým krokem silnici s projíždějícími auty směrem k zeťovi.
Občas to s ní bylo těžké, byla to temperamentní žena španělské krve. Ale rád s ní trávil čas. Rozhodně se s ní nenudil. A co se napovídali. Naučil se kvůli ní a manželce její rodný jazyk. Když jí vozíval autem, vedli vášnivé debaty a poslouchali navzájem své příběhy. Staral se ní, když zestárla, stejně jako zbytek rodiny. Doteď v hlavě slyší její úžasné hlášky.

Dlouhou dobu moje tchyně měla problém s mým jazykem. Mám totiž problém ho držet za zuby. Moje tchyně však špatně snáší moje posmívání a popichování, a nakonec se mi rozhodla pomstít. K narozeninám se mi rozhodla dát něco, co mě naštve a urazí. Dala mi totiž čtyři tuby sušených, kořeněných cvrčků. Nepočítala však s tím, že jsem pro každou špatnost a toto nebyli moji první cvrčci. Pravdu říci, mně docela chutnají. Otevřel jsem je hned na místě. Přidal se i tchán. Jedl jsem je místo křupek ještě dlouho. To, že je to strašná pomsta, mi potom musela říct potají manželka.

Mateřštinou mého muže je ruština. Pochází sice z města, které Rusové přičinlivě bombardují, a nadto je etnický Žid, ale ruština u nich doma přežila deset let v Izraeli i dalších dvacet v Česku. Nakonec ale stejně víc než jazyk rozhoduje nevykořenitelné sovětské podhoubí: tchynina záliba v neuvěřitelně drahém nevkusném oblečení, tchánova hrdost na vojnu na Sibiři. Neutuchající potřeba se do všeho plést, bizarní politické názory, jiný pohled na život. Ale taky obrovská snaha, otevřená srdce. Láska k našim dětem.
Mám je ráda. I přes ten kávovar, co mi pokaždé vynadá v azbuce, když se pokusím uvařit u nich doma kafe.

Učíce se v prvouce o pokojových rostlinách, měli jsme do pracovního listu vepsat, které takové máme doma. Musel jsem kolonku ponechat prázdnou, čemuž se paní učitelka velice podivila.
Vymohl jsem si tehdy pořízení prvních rostlin, abychom byli normální rodinou. Ke dvěma koupeným drobným sukulentům nám babička přidala tchýnin jazyk, který s dědečkem měli ve své garsonce.
Ten jazyk máme doma dodnes. Byl již vícekrát přesazen, posléze i do dvou květináčů rozesazen. Čtvrtstoletí přežíval mou neideální péči, po svatbě to už bylo lepší.
Dnes je jen jednou z mnoha našich pokojovek, ovšem je živou vzpomínkou na babičku. Více než čtyři desetiletí.