Ze života

Komunikace tělem si nevšiml, čas změnit taktiku.

"Hezká taška. Hvězdná noc, že?"
"...jo? Díky?"

Ticho. Dobře, komplimenty nefungují, čas se blejsknout.

"Věděl jsi, že v tom obrazu je prý vidět turbulence?"
"Jo, je to úžasný! Četl jsem takhle jeden článek kde se ho pokoušeli namodelovat na-"

Úspěch, konverzace navázána. Jakmile dořekne větu... nebo souvětí... počkat. Proč pořád mluví.

---

"...a to je talent."

Konečně je zticha. Teď anebo nikdy.

"A nechtěl by sis zajít třeba na kafe?"

Už je zase otočený zpátky k počítači. Ale počkat, zaklapává skripta, možná-

"Já kafe nepiju, ale jestli ho chceš tak támhle je automat. Zdarec."

Je to jak nic, ale dech se ti nad tím může zadrhnout, ruce rozechvět, srdce zlomit.
Je to jak nic, ale přitom všechno, každá vteřina života je v něm.
Je to jak nic, ale úžasem zůstáváš stát, zakletý v chvalozpěvu.
Je ráno. V trávě se leskne jinovatka, nad hlavou ti zpívají ptáci, lehce fouká a potok vytrvale hučí. Večer jsi usínal s praskáním ohně a výhledem na hvězdy, ráno se probouzíš se slunečními paprsky na tváři a zbytky řeřavých uhlíků. Kolem tebe svět, pomíjivý ve své kráse, dokonalý v jedinečnosti. Mlčíš. Díváš se. Jsi. A vše, co dýchá, chválí Hospodina.

Zlomilas mi srdce, když jsem poprvé nedokázala utišit tvůj pláč.
Zlomilas mi srdce, když jsi dopadla dřív, než jsem tě stihla zachytit.
Zlomilas mi srdce, když si s tebou někdo nechtěl hrát a ty jsi nechápala proč.
Zlomilas mi srdce, když jsi mi poprvé svěřovala všechny křivdy světa.
A potom znovu, když jsi mi poprvé neřekla, co zlého se ti stalo.
Mé srdce je na tisíc kusů a nesroste, protože jsem zjistila, že jsi stejná jako já.
Že jsou bitvy, které za tebe nevybojuju.
Že jsou bolesti, před kterými tě neochráním.
Že jsou cesty, kterými musíš projít sama.
Holčičko moje.

Televizní lamač srdcí bývá pěkný svaloušek,
vrhá pohled uhrančivý jako správný slaďoušek.
Většinou má sošné tělo, atraktivní look,
prostě je to k zulíbání dokonalý kluk.
Jako správný gentleman se svojí dámě dvoří,
někdy má i tučné konto, na které dál spoří.
Ženu nosí na rukou a halí do bavlnky,
hrdina všech dívčích snů, muž zcela bez poskvrnky.
Zrak mi sjede z obrazovky, realitu vnímá,
chlapa s velkým pivním pupkem znechuceně snímá.
Usnul ještě před koncem a hlasitě tu chrápe,
nemytý a neholený na kulích se drápe.
Kdo tu koho obskakuje je naprosto zřejmé,
dám mu roli záporáka, jehož ženská sejme.

„První výdělek bys měl utratit. Udělej si radost.“
Tak to Raxin řekl. A tak Trud učinil.
Berenu našel na kopci za městem. Pásla husy. Rád se na ni díval, vždycky ji zdravil. Obrnil se. Nemá co ztratit.
„Berenko!“
„Ahoj, Trude!“ Vesele mu zamávala.
„Něco pro tebe mám!“
„Ale… Trudíku… Perníkové srdce!“ Dojatá k slzám se široce usmála. „Ale je na mě moc velké!“
„Není problém.“ Rozlomil srdce vejpůl a zakousl se do své části.
„Ty jsi můj lamač srdcí!“ zasmála se a líbla ho na tvář.
Trud se zarděl. „Můžu tě zítra navštívit?“
„Víš, maminka nebude ráda. Ale já jo.“

Děda loni babičce na výročí říkal, že s ní prožil těch nejkrásnějších padesát let, jaké si dovede představit.

Máma s tátou se potkali v tanečních, když jim bylo šestnáct. A i přes všechny rozdíly našli způsob, jak se životem protancovat spolu.

Dlouho jsem se bála, že na mě takový příběh nečeká. Ale teď?
Hrozně mi chybíš, jakmile se za tebou zavřou dveře. Tvůj úsměv mě vždycky rozzáří (i ty ďolíčky, o kterých tvrdíš, že je nemáš). Nevěřím, že mám s někým tolik společného, a miluju, že jsme z 35 procent zasnoubení.
Když myslím na tebe, lásko, všechny pochyby se rozplynou.

Působil jsem v Pixbø a sbíral téměř bod na zápas.
Byl jsem jedním ze tří Čechů hrajících švédskou superligu, přesto mě pozvánka do reprezentace nepotěšila.
Neberte to špatně, hrát se lvem na prsou bylo snem, jenže v trenérském štábu byl člověk, který mi během dospívání florbal znechutil.
Odmítl jsem.
Když už jsem takto ale odmítl třetí MS, začali v tom šťourat novináři.
Až tak že přijeli sem do Skandinávie.
Nevěděl jsem, jak se vyjádřit slušně, nakonec mě v plátku citovali slovy: „Leda až trenér Jirka Kasal projde rekvalifikací,“ a samozřejmě nechyběl titulek: ČESKÝ KLENOT ZE ŠVÉDSKA ZÁKEŘNĚ ÚTOČÍ NA NÁROĎÁK!

Dobrý den, jmenuji se John. Moje zájmena jsou ona/jeho. Zde na plantáži je člověk na prvním místě, proto používáme výraz osoba zažívající otrokářství, zkráceně OZO. Naše plantáž používá pouze biče z udržitelné výroby. Byly vyrobeny z krav v šetrném chovu. Nově jsme i uhlíkově neutrální! Máme trauma-informované bičovací stanice. Pokud budou zaneprázdněné, musíte se samoubičovat. Místo „pán“ nebo „otrokář“ používejte genderově neutrální výraz „dozor“. Někteří členové týmu se cítí ohroženi výrazy typu povstání, což se na pracovišti používat nesmí. Víme, že zrušení otrokářství není proveditelným řešením. Musíme myslet na ohrožené členy společnosti. Pro vaši funkci používáme genderově neutrální výraz „negr“.

„Takže tak no. Bylo by fajn, kdyby mi to schválili, aby mi stát trochu pomohl za ty roky placení daní, ale kdo ví.“

„To znám. Řeším teď rekvalifikaci a měla bych mít sice nárok na příspěvek, ale...“

„Neříkej že ti to nedali.“

„To ještě nevím, ale toho papírováním s tím bylo, že nebýt těch dvaceti tisíc, tak to vzdám.“

„Jo, to mi povídej. Papírů jak nasráno, navíc ještě oběhat všechny možný lékaře po republice... a jak to dopadlo?“

„Tak jsem to vyplnila, úřednice na to koukla a ať prý nečekám, že něco dostanu. O pracující tu totiž zřejmě nikdo nestojí.“

Doprovázel mě všude, do vany i do postele. Můj první kluk. Tedy oficiálně. Ve skutečnosti gumovému panáčkovi Františkovi mezi nohama něco chybělo, a tak dostal jméno Jana. Na trůně nejoblíbenější panenky nevydržel dlouho, do roka byl nahrazen panenkou s vlasy, Katkou. František zmizel v propadlišti dějin. Aspoň jsem si to myslela.

Na novou službu čekal čtvrtstoletí. Tehdy má malinká poprvé nocovala u babičky a František se pohádkově vynořil z babiččiny pokladnice, aby jí dělal společnost. Poprvé, nikoli naposled. Babička už pár let není mezi námi, ale gumový panáček dělá společnost třetí generaci a vzhledem k jeho nezničitelnosti asi není poslední.