Ze života

Máme u nás žáky, kteří do naši školy nepřichází ze základky dychtiví po poznání, ale doslova se někam upíchnout, když už nic jiného.
Tyhle děti, které svou motivaci k čemukoliv ztratily už dávno, protože nikdo nic po nich nechtěl, táta furt v práci nebo vůbec není, máma si raději vše udělá sama.
A tak jdou na pekaře - stipendium, nebo na kuchaře, protože vařit se přece naučí každý.
Když mám u nich supl, snažím se být klidná, protože od kolegyně vím, že to v těch třídách občas vypadá, jako by tam proběhlo stádo šílených krav.
Ale pak ze soutěže dovezou medaile.

Autismus, hyperaktivita, dysporuchy, komplexní trauma, genderová dysforie...

Tolik nových názvů.

Za mých mladých let to byli lenoši a nevychovanci. Dostali pár facek a hned je to přešlo. Dnešní doba děti strašně rozmazluje. Přecitlivělý sněhový vločky! Nevíš, co seš zač? Koukni mezi nohy. Visí ti tam bimbas? Tak seš chlap.

-----

To víš, dědo. A to, že nesníš pizzu, protože cokoli kulatý musí být sladký, je úplně normální. Že tvoje dcera musela svoje pocity tak potlačit, že dnes nedokáže projevit lásku ani vlastnímu dítěti, to určitě není následek těch vašich zlatých časů.

Dnešní děti si mohou konečně dovolit něco nového.

Svobodně cítit.

Příjmení Šílený/ Šílená není v České republice příliš četné. V roce 2016 (ze kdy máme poslední veřejně dostupná data) žilo v našich hranicích 149 Šílených (78 mužů a 71 žen). Můžeme předpokládat, že se jedná o větve jediné teritoriálně ukotvené rodiny či rodu, více než polovina jich žije v Českých Budějovicích a jejich blízkém okolí.
Zajímavý je pohled na historický graf dětí narozených s tímto příjmením. Zejména chlapci dobře kopírují přírůstkovou křivku pozdně válečných a husákových dětí; v letech 1944 a 1980 se narodili tři. Po roce 2000 už moc Šílených dětí nemáme, rodí se zhruba jeden či jedna ročně.

Pořiďte páreček, budou si hrát,
dětičky (z lásky?) se zkoušejí žrát.
Ten, který dřív neublížil skoro ani mouše,
vláčí ségru celým bytem, ona ječí, kouše.

O hračky musí se soustavně rvát,
anebo alespoň příšerně řvát.

Hlučná hudba, duté rány,
na klid v domě krachly plány.

Nemoc dětí šílených je každodenní boj,
kdy vzájemně válcují se jako parní stroj.

Už slyším ty komentáře, neb okolí nevydrží,
neříci, že dnešní mládež dost výchovných neutrží.

Chybí úcta, morál, všecko,
jaký rodič, také děcko.

Vychovávat vlastní děti, to je challenge největší,
můžou si to týden zkusit, jestli je to potěší.

Zapůjčíme hned, značka: nevracet!

Milan rozrazil dveře kanceláře. Alča unaveně zvedla hlavu od monitoru počítače a stoh papírů na stole připlácla rukou, aby ho ochránila před průvanem.
„Pojď a fofrem! Máme první krev!“ chrlil ze sebe Milan. Alča si povzdechla. Vést kompletní agendu chovatelské výstavy a zároveň dělat zdravotníka nebyl žádný med.
„Úraz? Je vážný? Některý z dětí?“ zajíkl se znepokojeně Tonda.
„Ne,“ ujistil ho Milan. „Posuzovatel.“
„Pavla zas poštípal houser?“ obrátila Alča oči v sloup.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Milan. „Ale jedna novozélandská samice prokousla Davidovi bradavku.“
Tonda vytřeštil oči. Alča rezignovaně vstala od své práce.
„A mám mu to vyčistit, nebo zavěsit piercing?“

V zimě zabal ženu do dek a ponechej tak,
v duši zraje vnitřní moudrost, odpočívá drak.
Hodnotí a tvoří plány, potřebuje klid,
vše zlé bude odejito, krev nezačne vřít.
Citlivá a zranitelná s jarem přijde síla,
energický rošťák spíš než éterická víla.
V létě zvolní, rozzáří se, ukáže co umí,
potřebám všech lidí kolem lépe porozumí.
Má růžové brýle a též sklony utrácet,
na podzim se energie začne vytrácet.
Je citlivá, zranitelná, potřebuje klid,
kreativních radostí se touží nabažit.
Kritizuje, vidí chyby, máloco se jí teď líbí.
Kdo pochopil, není ženám nevítaným sokem,
každý měsíc bez úhony projde jejich rokem.

Vesnice, kam jsme jako malé jezdily o prázdninách, byla divná. Časem jsme zjistily, že jedna polovina nesnáší druhou.
Těžko říct, jestli demarkační čáru představoval potok nebo jestli se některé ze stran podařilo vytvořit spojenecký ostrov uprostřed nepřátelského teritoria.
Obě ale disponovaly solidní rozvědkou. Kdykoli jsme si hrály, kde jsme neměly, nebo jsme šly nesprávně po silnici, babička byla promptně informována.
Obě byly vyzbrojené. Místní kosili malé ptactvo, které jim pojídalo třešně, i dravce, kteří by mohli pojídat kuřata.
Všichni byli nějak v přízni ve stylu Jejich kráva se napila z našeho potoka. A pak se další pokolení hádali o telata.

„Co kdybychom místo výšlapu vyrazili příště na písák? Celkem bych si zaplavala,“ navrhla jsem, když jsme se vraceli domů.
„Máš tady Labe…“ zakřenil se škodolibě můj parťák.
„Ses posral, vždyť je to špinavý. Tam vlízt, tak se můžu rovnou odstěhovat na gyndu.“
„Co bys v Labi asi tak chytla?“
„V tomhle bordelu úplně všechno,“ povzdechla jsem si při pohledu na kalně hnědou vodu.
„Takže gynekologické choroby od A do Z…“
„Hele, abecedo, napadá tě na F něco jinýho než filcka? Nevím totiž, jestli ta umí plavat…“
„Fuj, neříkej to. Jen to zmíníš, začíná mě svědit…“
„Tak se poškrab a jdeme…“

K čemu mi je, že mě furt všechno svědí
Když o tom stejně nedokážu nic napsat
Jak ven z trablu, když za zadkem hoří, jen ježci vědí
A ani nemusí v myšlenkách tápat
Prej škrábej se
Na rukou, na hlavě, na nose
Na břiše, na zadku, na noze
Ach ten ekzém
Kdyby mi tak nerušil kruhy
Skopec z kopce spadl, už je tuhý
Ekzém leze mi na mozek víc než Chechtáky
Punková nutrie brousí si na mě někde v minulosti tesáky
V mozku bouři mám, která neutichá
V lese náhod hledám trochu klidu a ticha
Zamrkám
Smrkám
Mentální gymnastika toto

Pluji si tím svým životem, jak jen to jde. Občas něco zapomenu, občas něco pokazím.
Někdy s jídlem připeču i vařečku (těch hnědých konečků u nás trošku povícero - bo plyn)

Co však dělat s tím, když ti máma dá za úkol nakrájet deset kilo paprik z trhu a ony jsou to mršky slovenské, hezky pálivé. A když si navíc neoblečeš gumové rukavice, protože proč? He?
Ručičky máš potom v jednom ohni a i když ti máma pořád opakuje: "Neškrábej to, bude to horší.", tak mozek řve: "Dělej, škrábej, poškrábej se!
Tehdy jsem se naučila poškrabkat se kloubečky prstíků.
Taková úleva.