DMD č. 10. pro 10. 4. 2025. Téma: Rekvalifikace

Jako v mátohách se Hati dopotácel do chrámu.
Netušil, co vlastně dělá. Vždycky se tomu prokletému místu vyhýbal víc než pekelnému ohni. Nejraději by se mu vyhnul už dnes. Nechtěl jít dál. Šel dál.
Jako by ho neviditelná síla táhla na provázku vpřed.
Uvnitř chrámu vládlo šero a byli tu shromáždění nějací lidé, ale Hati je zvládl úspěšně ignorovat. Kde...
Tam! Kaňka černější než okolní svět. Vystartovala proti němu a než se Hati stačil vzpamatovat, otiskla mu do ruky stříbrnou značku. Vlastními zuby.
Až mnohem později Hatiho napadlo, že nejspíš bude potřebovat urychlenou rekvalifikaci.
Z pouličního zloděje na... Dračího jezdce?

Že nic není nemožné
a že mění se časy
řekla žába žábě v řece,
kuňkaly jim hlasy.

Druhá byla značně strohá
první žábě řekla pouze:
"Co v úmyslu máš, možné není,"
vysmála se její touze.

První na nic nečekala,
sedlo v dlani vytáhla,
komára si osedlala,
nato řekla znenáhla:

"Směj se jak chceš, drahá žábo,
na jih cestu uvážím
tu se úcty nedoberu.
Doslova se urážím."

Čtyři litry vody dala
komárovi do zásoby,
jeho paní - žába Linda.
Cesta dlouhá, vyrážejí,
bezhrbý je komár - bryndá.

A tak:

Vprostřed pouště u Nairobi
leží místo nadějí
komár, žába - bez záhrobí.

Zázraky se nedějí.

„Takže tak no. Bylo by fajn, kdyby mi to schválili, aby mi stát trochu pomohl za ty roky placení daní, ale kdo ví.“

„To znám. Řeším teď rekvalifikaci a měla bych mít sice nárok na příspěvek, ale...“

„Neříkej že ti to nedali.“

„To ještě nevím, ale toho papírováním s tím bylo, že nebýt těch dvaceti tisíc, tak to vzdám.“

„Jo, to mi povídej. Papírů jak nasráno, navíc ještě oběhat všechny možný lékaře po republice... a jak to dopadlo?“

„Tak jsem to vyplnila, úřednice na to koukla a ať prý nečekám, že něco dostanu. O pracující tu totiž zřejmě nikdo nestojí.“

Ellie se svůdně naklonila k pachateli ještě blíž a koketně si začala namotávat pramínek vlasů na prst.

"Podívej se, jsi docela hezký, mladý muž, byla by škoda, kdybys trpěl zbytečně dlouho za mřížemi."

Svůdně si povzdechla.

"Opravdu bude pro tebe lepší, pokud promluvíš co nejdříve, víš, já dokáži být hodná a milá, ale tady můj kolega Alex, nemá příliš pochopení pro moje flirtování. Víš, můžu tady rozsvítit tu lampičku, aby to tady bylo více sexi, nebo ji také Alex může otočit na tebe a trošku tě začít smažit. Záleží jen na tobě, kam to dál povede. Stačí jen začít mluvit."

Pomalu procházejí vinohradem.
Geralt zapáleně ukazuje změny na vinici. Ciri se neubrání úsměvu.
"Upravujeme Klepně stáj. Může ted vylézt na střechu a stát tam. Baví ji to," pokrčí Geralt rameny.
"Takže ses rekvalifikoval na vinaře?"
"Užíváme si důchodu," zakření se Geralt. Jako by mu z očí zmizela trocha temnoty.
"Hmmm," zamručí Ciri tónem, který, jak si Geralt uvědomí, má jednoznačně od něj. Dívá se na ni a neubrání se hrdosti.
"Nezůstaneš chvíli?"
"Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli bys se mnou nešel na zakázku," řekne Ciri, "ale když tak spokojeně vinaříš..."
"Hmmm," zamručí Geralt, "to víno chvíli poroste i samo..."

Ty blbče, ty blbče, ty blbče, nadával si Claudius v duchu.
Utekl jako děcko a pak se schoval jako blbec.
Za závěs. Za závěsem nic neviděl a skoro nic neslyšel. Ale odváží se vyjít ven?
Neodváží.
Zaťal zuby, aby mu nejektaly, a pěsti, aby se mu netřásly.
Co teď? Tribun Chaerea vypadal tak hrozivě, když celý zakrvácený bodal a bodal do císaře Cali...
Ne! Opravil Claudius sám sebe. Do císaře Gaia. Zesnulého císaře.
Těžký samet se prudce rozhrnul a Claudius, jež se ho doteď držel, spadl na zem.
Tyčil se nad ním voják. "Jak by se ti líbilo být císařem?"

Přejel pohledem po Obdélníkové pracovně. Neplánovali, že to bude on. Někdy je zkrátka potřeba trochu improvizovat.
Například když se příští Patricij setká s vaším cechovním kolegou ve službách Patricije dosavadního a následně s velmi přátelskou, avšak povinnostem oddanou antropomorfní personifikací.
Někteří z těch, kdo byli ještě ráno jeho nejbližšími spojenci, mu už teď nemohli přijít na jméno.

Vrah svoje kroky skrývá.
Politik jedná všem na očích.
Vrah pracuje sám.
Politik se spoléhá na druhé.

Zdvořile na Odkraglliho kývl. Ten mu pozdrav oplatil.
O těla se někdo postará.
Havelock se musí hlavně postarat o každého, kdo by odmítal se situací souhlasit.

Kdybych měl uvést výčet toho, kým bych chtěl v životě být, rozhodně by byl na prvním místě uhlobaron. Jsem přesvědčený o tom, že by mě to bavilo. Leč o koks byla u nás v rodině nouze a nezbývalo, než se začít zaobírat myšlenkou na práci. Že to nebude práce rukama, bylo celkem jasné už od útlého věku, i vymyslel jsem, že budu žurnalistou. Iluzorní představa o možnosti uživit se psaním recenzí jinde než na rautech vzdala po prvních třech měsících za své.
Netušil jsem, že jednoho dne budu pan učitel.
Té životní změně vděčím za to, že jsem Ledňáčkův tatínek.

Jeden tisíc a jedno sto k tomu! To už není málo. Ne „není málo“, je to dost! Rozhodně dost na to, aby si to jeden nechával pro sebe. Mých sto dvacet mi bohatě stačí na několik týdnů, tak co budu dělat s tímhle dalším tisícem. A navíc tam ve dvoře mají vlastí i všichni ostatní. Kdepak, tady už svou práci odvádět nedokáže, ať se budeme snažit sebevíc.

Tak mysli! Co by se dalo s tolika litry dělat? Čím je naplnit?
Můžu tam skladovat kolo nebo kočárek.
Nesmysl.
Schovat tam děti, když zlobí?
Ha, ha.

Vím! Vyrobím lavičku. Žlutou, jedinečnou. Kontejnerovou!

Nechala jsem minulost za sebou. Nemělo smysl se ohlížet. Vše jsem nechala pohřbené ve městě za mnou. Chyby, zklamání, jména, která už nikdy nevyslovím.

Teď jsem seděla v učebně a před sebou měla list papíru.
„Začněte psát." Řekla lektorka a všichni v místnosti začali.

Trvalo mi uspořádat si myšlenky a najít tak ty správné. Když se mi to konečně podařilo, už jsem věděla, co napíšu, a tak jsem začala.

Psala jsem novou první kapitolu svého života. Kapitolu bez čísel a vzorců, ale plnou naděje. Protože někdy je naděje to jediné, co zbývá.

Nelze jít zpátky, ale lze se posunout dál.