DMD č. 14. pro 14. 4. 2025. Téma: Tchýnin jazyk

“Cos to s ní prováděl?”
Lucky květinu donesl před pár týdny - prodavač ho ošidil o pár kreditů výměnou za něco, co se nedalo sníst ani vykouřit, ale prý chránilo váš domov před temnými silami. Doufal, že chrání aspoň proti radonu a plísni. Teď Rast'an'cat ttin't vypadala jako něco zapomenutého vzadu v lednici.
“Nic!” bránil se nováček za přepážkou: “Zalíval jsem ji, hnojil, rostla, a pak…”
“Pak?”
“Pak se tu zastavil kancléř, a ona prostě…” prstem si přejel po krku.
Lucky se zamračil. Bylo na tom něco podezřelého.
“Lucky! Máme práci!”
Zavrtěl hlavou. Květina jen nejspíš nesnášela politiky, jako zbytek hlídky.

Kdysi maják pokroku, dnes spíše skanzen bizarních nápadů.
Prošli jsme si všemi stádii avantgardy, od veganských řeznictví po workshopy makramé pro psy.

Naše ulice zdobí designové popelnice na bioodpad, zatímco platany usychají.
A co teprve naše inovace pro faunu! Veverky se mohou pyšnit vlastním venkovním hřištěm s překážkovou dráhou z recyklovaného bambusu.
Máme všechno, co jsme nikdy nepotřebovali. Kam teď?
Chybí obyčejná lidskost.
Proto zřizujeme Útulek pro zanedbané pokojové rostliny.
Smutné fikusy, zvadlé orchideje a usychající kaktusy konečně najdou laskavou péči. Vyslechneme s respektem i tchýní jazyky.
Uspořádáme workshopy pro jejich resuscitaci a adopční dny.
Pověst světlonošů si ukrást nenecháme!

Zatracená hra! Kristina doběhne ke stromu. Je rudá, zpocená, funí. Nohy má poškrábané, na pravém koleně krvavý šlic. Po zádech jí stéká pot.
Strhne připíchnutý papír a oddychne si. Tentokrát je to jednoduché.

../..-./-…/-./..-./-../…./-.-/….// -…/…./-/..-.//!

Anebo ne? Začne luštit. Nějak to nevychází. Znovu. Písmena má správně, ale nedávají smysl. Zamračí se a kopne do borůvčí. Začínají ji žrát komáři. Pleskne se do čela a znovu se skloní nad tajemným vzkazem. Oči těkají mezi morseovkou a podivnými slovy pod ní.

ZVONEK
TCHÝNIN JAZYK
RÁKOS
ASPARÁGUS
CÍNIE
EUKALYPTUS
NÁPRSTNÍK

MÁK

Co s tím? Znalosti musí NAHRADIT šedá kůra mozková. To bude práce!

"Přiženit se do slavné rodiny je vždycky risk," upil Frédéric červené víno. "Ještě teď si vzpomínám, jak se mi třásla kolena, když jsem šel Marii požádat o Irène. Marie byla jako šéfová metr, očekával jsem tedy příšernou tchýni. Ale to se nevyplnilo. Byla pracovitá, tvrdohlavá, pomáhala potřebným. Navzdory tomu, co o ní tvrdili - ateistka, Židovka, rozvracečka manželství. O tom posledním leccos víš."
Jeho posluchač, Michel Langevin, jen přikývl.
"Rozuměl jsem jí vždycky, kromě situací, kdy už to tisk se štvanicí přeháněl. Tehdy vztekle třískla novinami a zamumlala něco ve své mateřštině."
"Co říkala?"
"Nevím. Rodným jazykem mé tchýně byla polština."

Kdysi dávno, když Sahara byla ještě vlídnou savanou a severní Afrika se zelenala, přicházel jeden národ za druhým. Egypťané. Féničané. Řekové. Římané. Vandalové. Osmani. Francouzi...
Motivaci měli všichni stejnou. Rychle a snadno zbohatnout.
Nakonec ale nezůstal nikdo.
Poušť, horký vítr a písek vyhnaly všechny, kteří tam nepatřili. Zůstali jenom ti, kteří dokázali přežít.
Vytrvalá rostlina s ostrými listy, plevel, co roste v každém stínu, pomáhá berberům už tisíce let. Její šťávy léčí, prášek z oddenků zažene horkost. Z tenkých vláken jsou pružné a pevné tětivy. Ze spletených pak lana a rybářské sítě.
Nezahubí ji prakticky nic.
Stejně jako houževnaté berbery.

Dracaena ve váčku na krku se zavlnila. Rytmické mumlání nepřestávalo, přelévalo se, houstlo a zesilovalo.

Větve zašuměly, kořeny zapraskaly. Přízrak přišel blíž a vztyčil se nad drobnou postavou pastýře. Čněl nad ním jako nějaký hnědozelený zlověstný, němý útes.

Bystré oko si všimlo mízu kapající z četných ran na kůře bytosti. Byly hluboké a některé byly zanícené a musely nesnesitelně bolet.

Poutník za mumlavých zvuků napínal své myšlenky. Lákal tvora do svých osidel jako se chytá zuřivý býk.

Stáli tváří v tvář snad věky, snad chvíli, která trvala nesnesitelně dlouho. Nakonec se povedlo s bytostí navázat myšlenkový kontakt. Čelo se orosilo.

Červánky ráno, námořník má starost.
Červánky večer námořník má radost.
Pranostika

Dnes si řekli ano. Konečně sami. Svatební oděv vyměnili za civilní šaty.
Procházejí se po večerním nábřeží. Vychutnávají si, že jsou spolu. Vnímají navlhlý vzduch od moře. Vítr rozpustile napodobuje vodotrysk. Hladí hladinu. Teď ji ozdobil vlnou ve tvaru chocholu. Večer má zvláštní atmosféru. Jakoby někdo před ně rozprostřel trochu vybledlý královský plášť. Chodník má od červánků zvláštní narůžovělou barvu. Co jim asi předpovídají? Varovali ho před řečmi tchyně, ale tu si přece nevzal! Co je asi čeká? Budou pro ně příští dny příznivé? Bude jejich budoucnost stejně růžová?

Mladý muž vejde do květinářství a nervózně se rozhlíží, očividně je tam poprvé v životě.

Přijde k němu prodavačka: „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“

„Potřebuju nějakou hezkou kytku,“ vychrlí mladík.

Prodavačka zvedne jeden z květináčů: „Mám tady krásný tchynin jazyk, velmi oblíbená pokojová květina a naprosto nenáročná na údržbu.“

„Ne, vy mi nerozumíte,“ vykoktá mládenec. „Já potřebuju kytku na rande, aby to bylo ňák dobře podle květomluvy.“

Květinářka říká: "Ach ták, takže když ji chcete něžně hladit tak narcisy, když líbat tak orchidej..."

Mladík ji chvilku poslouchá a pak ji zarazí: „Víte co, dejte mi kaktus... snad to pochopí."

„Dobrý večer.“
Přiznávám rovnou, zaječela jsem tak vysoce, že i štramák s bicáčkem (ahoj, netopýři!) by mohli závidět. Koneckonců, čekala jsem milou pohodu s Ksenijí a kluky, takže náhlý vpád loňské hlavní postavy mě vyděsil (skoro jsem napsala „vyvedl z míry“, ale nebudu lhát).
„I tobě,“ odpovídám. Vloni těžce nabytou asertivitu (ahoj, Ryo!) už jsem dávno poztrácela. Co mi teď chce? Tohle je přece sen o jejím synovi…

Nakonec tam se mnou jen tiše stojí a dívá se, jak si její snový protějšek hraje se vnoučaty a barví si zuby i jazyk nafialovo snašiným borůvkovým koláčem.
Venkoncem docela milé navštívení.

Proud slov rozbil zeď mlčení a rozčísl ztěžklý vzduch elektrizujícím napětím. Výčitky naběhly na mě jako smečka vlků, kteří cítí kořist. Podoba s její matkou byla nezaměnitelná – stejné posunky, stejně svraštělé čelo a blýskající temné oči.

Ruce v bok sebou zlostně trhaly – kdyby mohly, tak se země zatřese z nitra její rozohněné duše a otřesy mě spolknou v hluboké propasti. Rozdává šrámy jako popuzená šelma, škrábe, kouše ten její jazyk prořízlý.

Horké blesky sršely bez hromu, bez ustání, bezbřehé v ledochladném vztahu, jehož klinická smrt kreslila nad ním náhrobek.

Pěst bouchla o stůl. Dveře se hlučně zabouchly. Uši jsou hluché.