DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

Mámina bolest zarezonovala pouští. Naty mě zastavila, když jsem se zvedal. „Nepomůžeš jí, když se vrátíš.“
„Pravda,“ Frank zaklapl telefon, „a někdo mi právě důrazně připomenul, že pravda je důležitá věc. Omlouvám se. Dovol, abychom se představili upřímně.“
Zved ruku. Zved vítr – slabej, silnej, vichřici, vánek, větrný víry. Nevšim jsem si, kdy se přidala Naty a voda – déšť, kapky, rosa, duha. Sálala z nich bezbřehá moc.
„Vy… mohli byste zachránit všechno a všechny,“ zašeptal jsem vohromeně.
„Zkoušeli jsme to,“ odpověděl Frank, „popel padl znovu. I naše moc má hranice. Jsi to ty, kdo nám musí pomoci. Ty a tvůj bizon.“

"Zajíček ušáček pro Kuřátko v obilí. Jste tam v pořádku?"
"Tady Kuře. Jo. A dneska nešifruju, jen ať to všichni slyší."
Druhý hlas zněl velmi unaveně.
"Ale Francoisi..."
"Je mi to jedno, merde!"
"Pánofé...?"
"Hansi... nemoh bys... já na to nemám náladu, někde tam budeš mít hlášení."
"Ein momment."
Zní šustění papírů, kroky, další šustění.
"Ja. So... was? Was?? WAAAASSSS? No to snat ani... utělal co? ..."
Ve sluchátkách prská muchlaný papír a německé nadávky. Osobní a rodinné.
"Pánofé, toto... echm... jde mimo fšechno. To je nešestné a nesportofní. Na potrazy jsme svyklí, ale fše má chranice. Pište si. Tajné kódy..."

Naráží zevnitř na stěny srdce a hrozí, že jej roztrhne. Srdce pukne a rozletí se do všech stran a ten pocit zaplní vesmír a stvoří nový, lepší, krásnější. Je to jako tisíc moří v jedné kapce a stovky hlasů v nádherné symfonii. Spíš než motýlky to připomíná orla, který mocně rozpíná křídla, lva, který řve na míle daleko, divokého koně pádícího prérií jako o život. Nespoutaná síla, která může tvořit a měnit, vlna, která smete a v jejíž stopách se zem opět zazelená. Je to síla bez hranic, bez konce a začátku. Dokud ovšem nenarazí na jedno slovo.
“Ne.”
Odmítnutí.

Taková láska, jaká se tu rozprostírá, moje, na sluncem vyhřáté mezi, ve vysoké trávě. Taková láska ještě nikdy nebyla, nebyla a nebude. Je, i kdyby nebyla. Není. Jsem si jistá. Nejsem.
Hledí do nebe, do sebe, průzračné oči, zrcadlení. Nebe je nekonečně ohraničené.
Maličký svět. Větvičky řas se chvějí. Žít neklid v klidu.
Západ slunce skleněný slzami, pruh světla, pak smutek.
Kvítek, jak teče voda. Jarní tání.
Přijmi ho ode mě darem.
Každé slovo má význam.
Každé bodnutí.
Při životě na vzpomínky,
svět je kniha.
Bezmezně bolí srdce.
Poslední tečka.
Co člověk ještě vydrží?
Nový příběh.
Starý příběh.
Všechno.
Nic.

Má láska nějakou hranici? ptají se ho, když jim říká, je jeden z nich ho zradí.
On místo odpovědi láme chléb, na dlani se vydává tomu, kdo ho zrazuje.
Má naděje nějakou hranici? ptají se ho, když prorokuje své utrpení a smrt v bolestech.
On místo odpovědi podává kalich, krev prolitou za mnohé.
Má milost nějakou hranici? ptají se ho, když bdí, zatímco oni upadají do spánku.
On místo odpovědi jen laskavě nabádá, modlete se, abyste neupadli v pokušení.

Blíží se pátek. Bůh překračuje všechny meze. A my s úžasem poznáváme, že ne navzdory bolesti, ale skrze ni je oslavován.

Knírač vám bude bezmezně oddaný. Bude vás milovat. Bude vaším neúplatným bodyguardem, oddanou chůvou vašich malých dětí, skvělým parťákem těm větším. I poslouchat vás bude. Pokud se mu to vyplatí, nebo když to uzná za vhodné. Někdy dokonce poslechne jen proto, aby vám udělal radost. Bude vaším věrným stínem, kam půjdete vy, půjde i on, klidně i do pekla.
Za předpokladu, že budete respektovat jeho osobnost a budete s ním jednat podle hesla „já pán - ty pán“.
Ale běda, jestli jej budete chtít zlomit. V lepším případě se „vypne“ a přestane s vámi komunikovat, v horším vám to stokrát vrátí.

Rose doteď nevěděla, co to znamená žít. Naplno, celou svou bytostí žít, být zajedno se srdcem, které zpívalo radostí, když spolu s Jackem běžela po setmění horní palubou.
Dosud byla Rose jako hračka na klíček. Natáhli ji, pochodovala. V příhodný čas mechanismus cvakl - a Rose předvedla pukrle.
Tohle skončilo, rozhodla se.
Srdce, nebe, oceán - tři nezměrné, nevypočitatelné dálky.
Už byli u kajut první třídy. Rose se usmála na Jacka a otevřela dveře matčiným klíčem.
Srdce, nebe, oceán.

V tu chvíli lodní hlídka Titaniku spatřila dalekohledem na obzoru zvláštní odlesk. Jako by se světlo hvězd odráželo od něčeho nezměrného a nevypočitatelného.

Aulus Tullius Piger se opíral o kopí a zahloubán hleděl na sever.
Narodil se před čtvrtstoletím v Ostii a dostal se sem, na samý okraj Říše.
Čím bylo tohle místo zvláštní? Proč jej božský císař Hadrian vybral jako hranici civilizace, hranici mezi světem a... čím vlastně?
Krajina na severu vypadala stejně jako krajina na jihu. Lidi byli stejně divní tam jako tady.
Přes záda ho udeřil vitis
"Tullie Pigere! Ty snad spíš na stráži! Příští žold se snižuje na polovinu!" zařval centurion Secundinus a odešel.
Tullius Piger si povzdechl a ostrým hřebem pokračoval ve svém rytém díle.
Secundinus je sráč.

Svetlušky odhodí batohy a rozeběhnou se k nástěnce.
Tři dny šlapaly s batohy na zádech. Jsou hladové jako... jako smečka divokých unavených holek.
Papír s jídelníčkem je na roztrhání.
"Rychle, co píšou?"
Kája se zmocní papíru. Zavládne ticho.
Terezka bez dechu koulí očima. Drží se za břicho: "Řekni, že je tam maso!"
"Palačinky, vdolky, lívance!" překřikuje ji Dáňa a popotahuje Káju za rukáv. "Nebo alespoň sladké knedlíky!"
"Hranolky, rajská, koprovka, svíčková s brusinkami a se šlehačkou!" Kristina začíná blouznit. Žaludek se jí svírá a pusu má plnou slin.
Kája se sesune k zemi. Rozpláče se. Za okamžik už brečí všechny.

Paměť nesmrtelných bytostí je nezměrná, nekonečná a pro ně samé průhledná jako vodní hladina. Čas je arbitrární, minulost a přítomnost obě stejně živé. Nebeská ani pekelná paměť neslábne, neláme se. Každý detail je věčně stejně ostrý.
Michael už není anděl. Její já tkví v konečném lidském těle. Její smysly v omylných orgánech z dočasných tkání. Její paměť… Bezmezné narazilo na limity lidského mozku. Už ne anděl a ještě ne démon, Michael zoufale bije do mříží své paměti. Nevidí počátek, nerozezná každou jednotlivost, neprojde se vzpomínkami, jako by je zažívala poprvé. Hladina věčné paměti je tmavá jako rybník za horkého léta.