DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

"Možná se zdá že mít turettův syndrom je bezmeznost toho co můžete říct, ale má to i svou mez."
"Jak je to možné? Před chvíli jste říkal že nemůže člověk s turettem ovládat co říká."
"To je pravda, "buzeranti," ale záleží jak moc ho má rozvinutý. V lehčích případech se trochu ovládat může. Děkuji za otázku, "vy bando kreténů."
"Takže nemůže třeba říkat přímo co se mu zachce?"
"Nemůže, "přizdisráči", tam je ta mez údajné bezmeznosti. Samozřejmě u težkých forem říká cokoli mu přijde na jazyk, protože se nemůže ovládat vůbec.
Děkuji, snad jste se něco naučili, "vyližte mi prdel."

Země se uklidnila. Les utichl, jako by i on čekal, co udělám.
Bandita se zastavil vedle mě a kývl hlavou před sebe. Krajina tam mizela, rozplývala se v mlhu.
"Tohle je mez bezmeznosti?“ zeptám se tiše.
Přikývne. "Místo, kde už neexistuje mapa.“
Chvíli tam stojíme. Nechce se mi dál.
"Co když tam ztratím sám sebe?“
"Možná. Ale taky tam můžeš najít něco většího.“
Dívám se do bílé prázdnoty. A pak zase na něj.
"Půjdeš se mnou?“
Usměje se. "Jasně. Jako vždycky.“
A tak jdeme. Pomalu. Krok za krokem. Slepě. Nevědíc, co bude dál. Ale na tom nezáleželo.
Začíná nová kapitola.

I bezmezná láska
Někdy končí
Pozdě v noci
Kdy se dva rozloučí
Však bezmeznou nikdy nebyla
I když to o sobě tvrdila
Pozdě v noci
Když chodí stíny městem
A dva se oddávají neřestem
Slibují si modré z nebe
Co dělat když mám jen tebe
Všechno končí
I noc překvapí den
Když na východě slunce vyjde
Hlava hučí
Tělo klidné
V opojném omámení
Zamrzlí v otálení
Pozdě v noci
Kolem třetí
Zjistí
Jak rychle čas letí
Už pomíjí to mámivé
A moc toho nezbyde
Slunce Zemi pohltí
Konečnost je prokletí
Polibky se v éter promění
Na tom se nic nezmění

Plukovník obhlížel svou zahradu. Tam, kde ještě včera bylo vidět trávu a květiny, teď bujela rostlina. Z pár cibulek přinesených volavkou během pár dní vyrostla džungle, která se chystala pohltit zápraží. Chtěla ho volavka schovat před světem, zrovna teď, když se tak přiblížil? Vzal do ruky srp a odsekl objemný list. Nic na světe netrvá věčně. Za každou velkou láskou je všední život a žádný strom neroste do nebe, zvláště když je poblíž člověk s ostrým nástrojem. Rostlina nespokojeně zavlnila listy, sykla a z rány začala prýštit omamně vonící hustá bílá míza. Plukovník ji nabral do dlaně a zarazil se.

Bezmezně miluješ své děti, práci a zahradu.
A proč vlastně neřídíš? Kdy napíšeš závěrečnou práci o dvaceti stranách? Měla bys víc vařit. Proč se furt všichni rvou a ječí? Proč nemůžeš chvíli pracovat na zahradě, aniž by někdo všude vysypal pistácie? A proč se o tu zahradu vůbec nestaráte? Proč pořád oba tak špatně mluví? Ukliďte si!
Grafomotorika, logopedie, křeček v kolečku... A miláčku, bude někdy taky sex?
Proč se nesnažíš?
Proč nejsi hubená?
A proč jsi furt na té zahradě nebo v práci?

A ty ječíš a brečíš jak smyslů zbavená hysterka, protože ti někdo vyvrátil tvoji narozeninovou magnolii.

"Kdo takovou pitomost napsal?" zamračil se Vratislav.
"Mně ta listina přijde celkem přesvědčivá..." zamyslel se Salvátor.
"Protože nevíš, jak je samotný Krlcov nebojeschopný. Ten by tkalcovskou tvrz nedobyl ani za sto let."
"Asi máš pravdu. A jestli tě zajímá, kdo to všechno napsal, tak máš smůlu. Podpis chybí."
"To mě ani nepřekvapuje. Já sám bych se takovou lež styděl podepsat. Když někdo píše, tak jeho prolhanost nezná mezí, ale kdyby to měl zopakovat nahlas, z očí do očí..."
"Nejspíš to psal mnich. Ti se nepodepisují. Hele, tady nechal značku, skřivánka."
"Nu vida, tak já ho najdu a donutím ho zpívat."

Mezi nekonečnými obzory se do nekonečna táhlo nekonečně modré nebe. Nebylo divu, že indiáni o tuhle zemi tolik bojují.
"Nechápu, co to v Laramie zpískali," přerušil idylu známý hlas, "vědí, že indiány čáry na mapě nezajímají a běloši přemístí hory a údolí, když jenom tuší zlato."
"Dokud tu budou bizoni..."
"Slyšel jsem. Sheridan na tom už dlouho vytrvale pracuje. Pozval i Angličany. Pravý americký zážitek - zastřel si svého bizona... Je to odporný."
"Ale není to kopec na kterým chceš umřít..."
Odpověděl odzbrojujícím úsměvem. Ve třiceti se i život zdá nekonečný. Nenapadlo nás, že kopec na kterém umřeme není tak daleko.

„Siriusi, to si děláš legraci.“
Bylo pět ráno. Kingsley celou noc strávil dohlížením nad mimořádně urgentní akcí mimo všechny směny. Byl rád, že stojí.
„V naší posteli?!“
„Lehla si tam a během chvíle vytuhla,“ vysvětloval Sirius. „Chvíli počkej, probudím ji.“
Kingsley si protřel ospalé oči a povzdechl si. „Miláčku, musíš si s ní promluvit. Abstinuješ. Ona to ví, stejně sem věčně chodí úplně na mol…“
„Právě protože to znám, nemůžu ji opustit. Tys mě taky neopustil.“
Rowena Lestrangeová v jejich posteli zůstane až do odpoledne. Kingsley ví, jak je pro Siriuse důležitá. A zároveň doufá, že pohár trpělivosti jednou přeteče.

Ne, neměl mi to dělat.
Manžel mi ukázal, jaké vyvýšené záhony vybrali s kolegou na střešní zahradu, v práci.
Poslední!
Vystavený kousek se zaschlými vřesy. A na něm sleva - Výprodej.
"To je váženě poslední?"
"Ano."
"A je na prodej? Chceš ho?" obrátil se na mne.
"Hmmm, vypadá moc dobře. Má úložný prostor na květináče. Beru."
Dojednáno - zítra si ho vyzvednu.
...

Úplně ho vidím stát na zahradě. Jahody pro vnoučky, pýřila jsem se v duchu.
...

Hoši záhon nesložili - neuměli. Do auta se mi nevešel.

Ach, můj sen spadl někam do prachu.

Ne nevzdám se! Zítra si beru vozík a pojede domů.

Ederan bezmezně miloval Palúrien.
Byl to příběh, o jakých se psalo v romantických knížkách s dobrým koncem. Dva lidé, kteří v sobě našli zalíbení. Odtrženi překážkami, které však společně překonali, a na šťastném konci všeho byla svatba.
Jenže koncem příběh neskončil.
Přišly další překážky. Další obtíže a trápení. Bolest a smrt. Zkoušky, v nichž byla náruč toho druhého tou jedinou útěchou. Zkoušky, které zas a znovu dokazovaly, že Ederanova láska nezná mezí. Byla jako nezastavitelná síla v procesu pátrání po svém nepohnutelném objektu.
Nakonec ho našla tam, kde všechny ostatní odpovědi - v Palúrenině náruči.
Její láska totiž svoji mez měla.