DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

„Uf. Jednatřicátá míle. Sotva pletu nohama,“ vzdychl si chlapec. Únava se mu uhnízdila v celém těle. Posadil se těsně vedle milníku. Stráň mu posloužila jako opěradlo. „Jen na chviličku,“ pomyslel si.
„Všechno má své meze. Všechno se dá změřit, zvážit,“ mudroval. Proč vlastně lidi staví milníky, vytyčují meze, když je pak i pod pohrůžkou trestu potajmu posunují?“ vrtalo mu hlavou.
Jeho věrný druh se k němu přitulil. Chlapec ho obejmul. „Všechno má své meze,“ pokračoval v úvaze, „ale naše láska je bezmezná, viď Rexi.“ Pes na souhlas olízl hochovu ruku. Poutník slastně zavřel oči.
„Jen si pospi, já budu hlídat.“

"Naměříme dvojice hodnot: teplota vody po minutě ohřevu 22 stupňů Celsia, po dvou minutách 24 stupňů Celsia. Přepokládejme lineární závislost veličin a spočítejme teplotu v čase devadesát sekund. Získáme 23 stupňů Celsia. Logické, že?"
Pokyvování hlavami.
"Toto je interpolace - hodnotu vkládáme mezi dvě jiné. Jenže - pozor na extrapolaci! Venku z intervalu může výsledek vzrůst nade všechny meze. Do konce praktika vodu ohřejeme na... 280 stupňů Celsia."
Sakra! Proč jim to není divné?
"Tak jinak: můj syn měl po narození tři kila a v roce dvanáct kilo. Kolik bude vážit v osmnácti? A v padesáti?"
Studenti popadli kalkulačky. Vzápětí vyprskli smíchy.

Xénie má kličkování dost: „Nemůžu vás odsud dostat. Zlatí mravenci zničili návěští. Jestli vám mám pomoct, musíte mi říct všechno, co víte."
„Takže čarodějka.“ Cibulák se kysele ušklíbne: „Ve zlou dobu jsi přiletěla. To nejsou mravenci, děvenko. Je to démon, jediná bytost.“
Xénie vytřeští oči.
„Může na sebe vzít jakoukoliv podobu, může cokoliv. Vzal si zvířata, potom lidi, pak začal nahlodávat samotnou magii. Brzičko si přijde pro tebe. Vezme si postupně všechno živé, celý kraj, celou zem. Kousek po kousku.“
Evžen napjatě hltá každé slovo. Jak démona zastavit? Načrtne tlapkou ve vzduchu naléhavý otazník.
„Proč to dělá?“
„Inu, protože může!“

Stojí vedle něj jako socha. Přesto ví, že se dokáže pohnout rychleji, než by kdo čekal. Jeho přítel. Nejvěrnější parťák a bratr.
Třebaže je nespojuje stejná krev, často se smějí, že spolu už tolikrát krváceli, že ji musí mít společnou.

Když se k němu otočí vidí v těch ocelových očích nekonečný obzor.
Dálky bez konce.
Bolest.
Smutek.
Smích.
Radost.
Poťouchlý sarkastický humor.
Přátelství.
Lásku.
Život.
Smrt.
Víru.

Vždy má pocit, že se v nich utopí, jsou to ocelová jezera bez konce.
Ale nestane se tak. Mají konec. A jsou v nich hvězdy.
Malé.
Žluté skvrnky.
Ostrůvky v nekonečnu.
Znamení naděje.

Na okraji světa, v šedé mlze snů,
kde náš hlas se ztrácí v prázdnotě neonů,
kde touhy se rozplývají jak dým nad ohněm,
tam víra v pravdu v srdci je kamenem.

Však potulný bard v noci zpívá,
ztracené naděje v slzách ožívají.
Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
nesou se v prázdných ulicích.
Tam ticho vyvstává.

Hledáme svobodu - však pouta nám brání,
všechny ty lži, co na nás se ze všech stran valí,
srdci revolta, v duši plamen svítí,
a toužebně vře, ať pravda se vrátí.

Mez bezmeznosti, kde stíny se plazí,
tam víra v pravdu je v srdci kamenem.

Poutní cesta je vyhřátá sluncem. I teď, když zapadá.
Stanislav položí Radkovi ruku kolem ramen. Je to tak nečekané, že ho kolem pasu ovíjí značně váhavě. K poutní kapli kráčejí mlčky.
"Jsi hrozně napjatý," konstatuje Stanislav po chvíli.
"Čekám, že poletím do kopřiv, až se objeví silueta na horizontu."
Ruka kolem ramen ztuhne.
"Nezačínej zase..."
Radek se vymaní z objetí, aby mu viděl do očí.
"Už jsem na téma 'musím si hlídat osobní život, jsem učitel' slyšel dost. Snesu hodně, ale... ale láska... aspoň ta, co cítím já, ta je bezmezná."
Stanislav sevře oči.
"Tak to tě asi nemiluju dost."

Cigareta dohořívá. Život plyne jako ten dým, jež se rozvláčně rozpíjí ve vzduchu. Oči lásky, zelené jako absint, opojné jako francouzský polibek.

Modrý pohled plný nebe s měsícem úsměvu, se sluncem štěstí. Kypící bujarost, vzdouvající se kůň cinká podkovami o cestu mládím.

Vášeň hlubokých kaštanových duhovek taje v ulicích města, touha věčná se nasytí a je z ní konečná stanice horské dráhy každodennosti.

Čas běží, ručičky odtikávají slova ve větru objetí. Fantóm miliónů let se vrací pokaždé domů na polštář bezesných duší.

Automat dohrál písničku za jednu minci, tóny citů zmizely a nárok propadl. Hranice bezhraniční. Co bys ještě chtěl?

Uplynul bezmála týden, co našli Chiméru. Těžkopádně se šinula vpřed, zatímco hlídky v ráhnoví Skřivánka pátraly po vrcholcích stěžňů nebo mihnutí plachet na horizontu.
Pátrání se však zdálo zoufale beznadějné. Snad kdyby se mohli pustit až na samou hranici nekonečné šedomodré dálavy. Nebo ještě dál...
Mají chránit živé, nebo hledat ty, kteří jsou možná navždy ztracení?

***

Michael Donnelly mezi posádku nezapadl.
„Ještě jednou se budeš flákat a nahlásím tě,“ zavrčel přes stůl tesař Preston.
„Seš udavačská svině!“ cedil skrze zuby Donnelly.
„Všichni jste jen banda poslušnejch psů!“
„Nebejt kapitána, tak už tě žerou ryby!“
Čepel nože vytyčila hranice bezmezné oddanosti.

Ksenije, Ksenije, líbí se ti Praha?
Ksenije, Ksenije, tušíš už, že porodíš druhého syna?

Ksenije, Ksenije za sedmačtyřicet let budou říkat Přijeli Rusáci – a ty Ne, Rudí… Pár let vydržíš, pak sbalíš byt i slzy a emigruješ podruhé.

Ksenije, Ksenije, víš-li, že tvůj hošíček ponese životem jméno svého strýce? – toho, co měl maturovat, když do gymnázia přišli Rudí, a celou třídu vyvedli na školní dvůr…

Ksenije, Ksenije, jednou se tě zeptá Proč k nám strýček nikdy nepřijde? – co odpovíš?

Ksenije, Ksenije, to jméno si přeje tvůj manžel.
Ksenije, Ksenije, zda i láska ženy a matky smí někde mít mez?

Ksenije…

Antonín hleděl na mobil a téměř nahlas jásal. Alex konečně zabrala a hraje také! Vyrazí za ní, samozřejmě, co nejdříve. Teď jenom určit, kam. Cože psala? Proslavený dortík a opereta. Hm. Rakouský dortík bude nejspíš sachr nebo pišingr. Co myslela operetou? Strausse mladšího? Ten přece leží ve Vídni. Jenže tam je hřbitovů jak naseto, centrální, Hietzinger, Sankt Marxer… Ale proč by ho Sašenka tahala zpátky do Vídně? Možná zájem o hřbitovy jen předstírá, napadla ho rouhavá myšlenka. Co když chce do cukrárny? Nebo do Volksoper na frivolní operetku?
Přesto, že jí bezmezně věří, tohle se mu nezdá. Musí začít znovu.