Království ostrovů

„Ještě jedou pro fšechny dokola, pane vlchní!“
„Tak jo!“
„Slunéčko, slunéčko, když ty se čéééérvenááááš!“
Melodie vraždila tón a slova smysl. To už se tak někdy stává.
V hospodě.
Když sedíte v koutku a...
... pijete jablečnou šťávu, která má stejnou barvu jako whisky, co se jí nalévají ostatní. Vysloveně proto, abyste se neopili, ne že by vám snad whisky nechutnala (rouhání)!
Jestřáb se nudil. Hladina krve v alkoholu u spolusedících klesla natolik, že už nebyli ani zábavní.
Ale jak odsud ven, aniž by urazil?
Nápad.
Postaví se, protáhne se... sedne si...
Strašlivé zakvílení.
... na dudy.
Vyhodili ho.
A měl klid.

Globální oteplování, neglobální oteplování, světová kalamita, nesvětová kalamita, Golfský proud se stále spokojeně svíjí kolem břehů bývalého západního Skotska. Přináší teplé a vlhké podnebí; relativně k zeměpisné šířce, a je zodpovědný za nadšené bujení cesmín, arukárií a znechuceně, avšak přežívající smutné palmy. A vůbec za podnebí, kde potřebujete sušičku na to, aby vám po sklizni uschlo obilí.
Jeho efekty se dávno propsaly též do lidové slovesnosti.
Další jistotou je latentní xenofobie průměrného omezeného jedince, s oblibou sdílejícího své názory.
„... a můžou za to ti cizáci z jihu, to je jistý, jakože je ráno mlha.“
Rezka se podívá z okna.
„Není.“

Charles si někdy nedá pokoj.
Tyčí se nad Normanem o dobré dva palce a je fakt, že mu život asi přijde nefér.
Je ten vyšší, silnější, hezčí, chytřejší... ten druhý. Svou frustraci si tedy vybíjí na tom, kdo - tak hrozně nezaslouženě! - má získat vše.
Nebo nemá?
Drby nebo ne, byla to munice pro jeho zbraň. Nabil jazyk a po večeři tiše spustil.
„Tak nás prej zase čekaj nějaký ty změny.“
„Hm.“ Norman ho ignoruje.
„V dědictví, víš.“
„...“
„Jako to bejvalo kdysi. Nebude dědit nejstarší. Ale ten nejschopnější.“
„Tak si to vem!“
Výsady prvorozeného by s radostí vyměnil za dobrého bratra.

Do vyššího stupně vzdělávání se z nějakého tajemného důvodu hlásí spíš děvčata.
Norman se rozhlédl kolem. Moc kluků ve třídě neviděl (aspoň se letos vyhne Charlesovi!) a ti, které znal, se mu pohledem vyhýbali.
Nováček ne. Ten se na něj usmál.
Aspoň někdo.
Zvonek je vypustil do svobody v několika chumlech a trousících se jednotlivcích.
Norman se přimknul k záchraně.
„Nechceš si jít zakopat?“
„Musím zkontrolovat kuřata, jestli maj v líhni dost tepla.“
„A můžu s tebou?“

Nezvyklá stavba. Smrdí. Divně.
„Teda... co to je?“ ptá se Norman.
„Kurník, přece. Ty neznáš kurník?“
„Ne.“
„Kde jsi vyrostl, símtě...“
No právě.

Chlapi se scházejí v hospodě.
Ženské se... scházejí.
Společenská činnost. Ruce i jazyky se míhají. Takové setkání vždy vygeneruje spoustu práce.
A klepů.
Nic nedělají radši než zaučování nové generace.
„Takže, děvenky, to vezmeme...“
Liška si klepů všímá. Umí je číst; příběhy i vypravěče. Poznat, který má podstatu a který se jen plácá, aby řeč nestála.
Rezka sociální nuance nevnímá. Všímá si jiných věcí.
Zalesknutí šperku.
Stříbrný přívěsek odlitý podle korálu z ostrova Skye.
Stopa?

Táčky jsou vysloveně ženské. Kdyby se objevil muž, všechno zmlkne.
Zatímco se děvenky učí, jak správně loupat rebarboru, Jestřáb sedí v hospodě.
Prý to nevadí.

Vážně není vůbec fér, když je váš mladší sourozenec větší a silnější než vy.
Charles dával Normanovi znát svou fyzickou převahu až příliš často.
Třeba teď.
Strčení, pád.
„Zase jsi zakopl?“
Posměch.
Norman se snažil nebrečet.
„Hovado neohrabaný. Jseš k ničemu.“
„Ty sám seš k ničemu. Srabe. Dovolovat si na menší.“
Tenhle hlas neznal.
Samozřejmě, do školy přijíždějí přespolní. Neví kdo je kdo, od koho je lepší držet se dál.
„Pch,“ odfrkl si Charles, ale před viditelně vyšším chlapcem ustoupil.
„Jen počkej. Já ti to spočítám.“
„To se uvidí,“ nováček se tvářil zarputile. „Aby se ti to jednou nevrátilo.“
Vrátí.

„Kde jsme to skončili?“ poklepává Rezka tužkou o stůl.
„Máme ten případ, přece. Ty dvě holky... bude to divný,“ zamyslí se Liška.
„Ani o tom nemluv,“ potřese hlavou Jestřáb. „Chtělo by to odborníka. Smrt mi nevadí, ale tohle... to není přirozený.“
„Jo. To rozhodně nebyla přirozená smrt,“ přikývne Rezka. „Dalo se to poznat podle té krve. A té rozbité hlavy. A té...“
„Fotograf se skoro pozvracel,“ odfrkne si Liška. „Chlapi. Nic nevydržej.“
Jestřáb se taktně nevyjádřil.
„Tak to sepíšu,“ povídá Rezka, „a dáme se do toho. Společně je najdeme...“
„Chytíme...“ přidá se Jestřáb.
„A zavřem až zčernaj,“ završí to Liška.

„Tak začni,“ nedočkavě se lísá Liška. „Minule jsi skončila v půlce, čtenáři jsou zvědaví, jak to rozlouskneme.“
„Taky se těšej na mě,“ nenechává se upozadit Vran. „Jsem hrozně voblíbenej.“
„Omlouvám se, ale letos Ostrovy neplánuju. Bude to složité,“ krčím rameny. „Radši Cestovní deníček.“
„Teeeess? Neříkalas, že budeš znovu... eh, poprvé oficiálně vydávat Invazi? Nechceš psát z tohohle světa? Navnadit na upravené vydání, mocné bonusy a nejlepší fanfiction všech dob?“ ozve se Gwen, vykolejí mi vlak myšlenek a rozsype vagóny plánů, jak je jejím zvykem.
„Mě bude psát!“ nedá se Vran.
„Když nedáš pokoj, napíše crossover...“
„To ne!“
Tak tedy dobrá.