Invaze rušivých elementů (Tess)

Ze sklepení se ozývají tlumené kletby.
„Ty, Gwen,“ podívám se na svou kamarádku, „netušíš, co mu je?“
„Nevim,“ povídá Gwen zklamaně. „Tentokrát.“
Nezbude nám než se vydat ke zdroji.
Vypadá to tu... podivně. Podlaha je pokrytá slizkým cosi, co by mohlo být rašelina, kdyby to nebylo bílé.
„Fůj, dál nejdu,“ zůstává San na schodech. S Gwen prohopkáme ke kabinetu lektvarů. Opatrně nahlédneme dovnitř.
Ze Snapeova nového kotlíku se kouří a ven buble Hmota. Přes veškerá zaklínadla a nadávky nezastavuje...
„Hrnečku, dost!“
Dobuble.
„Až zjistím, který hovado tohle nastrčilo, tak si ho podám,“ prohlásí Gwen temně.
Já taky.
Jídlem se neplýtvá!

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

"Kde je Gwen?" zeptala se Tess jednoho rána u snídaně.
San pokrčila rameny.
"Netuším."
Hledání zabralo dvě hodiny.
Gwen seděla na trámu (který tam ještě včera nebyl) s výhledem na dveře do kabinetu Růžové Dolores. Nade dveřmi se ve vzduchu mírně kymácel kyblík s barvou, vosí hnízdo, šestnáctitunové závaží, Ráchel Welchová a noha.
"Gwen! Nesmíš!"
"Můžu a chci."
"Gwen... no tak... Jedi, Světlá strana Síly, jsi Pan Hodný..."
"Jsem zlý..."
"Když to neuděláš, tak ti koupim dort."
"Ale když ono je to tak lákavé..."
"Já vím, ale nemůžeš..."
Gwen váhala.
"Co by na to řekli kluci? Žes na ně nepočkala?"

„Čteš učebnici lektvarů? Proč?“ ptám se zvědavě Gwen.
„Tssss,“ odpoví mi. „Tohle je doplněný vydání. S Jeho poznámkami. A nový postupy. Vážně nový.“
Nahlédnu jí přes rameno.
„Odpouzovač? Nebylo to v...“
„Ten bychom zvládly, hele, všechno ty máme... až na... kadeř vlasů Mary Sue.“
San se na mě zkoumavě zadívá, ale pak potřese hlavou.
„Máš je moc krátký.“
„Mě nikdo stříhat nebude,“ ohradím se. „Ale nemělo by být tak těžké nějakou získat.“
„Když chvíli neposedí,“ postěžuje si Gwen.
„Posedí.“
Dramatická silueta profesora lektvarů, či spíše jeho pláště. Měsíční světlo. Kroužek studentek Páté koleje tiše zírá, když...
Šmik!
Ten plášť vrátíme.

Je s podivem, jaké výmluvy si Pátá kolej dokáže vymyslet, aby obhájila nedodání domácích úkolů.
„Snědl mi ho pes“ to není.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě bolí hlava.“
Víceméně pochopitelné. Kdyby ji kapky od madam Pomfreyové okamžitě nevyléčily.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když prší.“
Proč?
„Protože jsem smutnááá!“
Smůla.
„Nemůžu dělat domácí úkol, když mě nemá rád.“
Domácí úkol nemá rád nikoho.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože se mi nechce.“
To se holt budeš muset přemoct.
„Když já jsem... línááá!“
Z toho vyrosteš.
„Ale mám výjimku!“
Ta tu neplatí.
„Nemůžu dělat domácí úkol, protože... protože jsem úplně blbá!“
...
Sebereflexe? 

Víte, jaký je to pocit, když vámi prosliznou duchové? Nebo když se vzbudíte uprostřed noci a něco na vás kouká?
Teď je avšak den a my, pozorujíce nemrtvé osazenstvo hradu, se pokoušíme určovat, kdo je kdo.
„Tahle je která?“
„Ta sem nepatří,“ zhmotní se vedle nás Krvavý Baron, „postarejte se o ni.“
Nebo na vás budu ve dvě ráno koukat zůstane viset ve vzduchu.
Zmíněná vypadá jako postava z japonského hororu. Ze správného úhlu jí vidíte skrz hlavu.
Při tomto pohledu se ale začneme uchechtávat.
Nechutné zbytky mozku nevidět, postředkem hlavy se táhne provázek.
Když ho přestřihneš, upadnou jí uši!
 

Nejhorší je to štěbetání.
Jasné hlásky se daleko nesou. Zapomeňte na fyziku, která tvrdí, že za chladných ran nejdále dosáhnou hluboké tóny.
Taky to může být magie, vole. Nebo je možné, že se nám Bradavice za něco mstí. Nebo si z nás prostě utahují.
Hlasitost je přesně taková, kdy vás už vzbudí, ale ještě nedokážete pořádně rozumět slovům, takže se může skvěle rozvinout paranoia.
Docela určitě vás totiž pomlouvají.
Ležím v posteli, tisknu si polštář přes uši a modlím se, aby přestaly. Co hlučej takhle ráno? Vždyť je neděle!
Nakonec to vzdám a vypotácím se s postele.
...
Ony obsadily koupelnu!

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Jeden by řekl, že po těch letech vstávání jsem si na budíček zvykla.
Jeden by se pletl.
Doploužím se do Velké síně a nepřítomně zírám na prázdný talíř.
Ten se brzy zaplní.
Poslyšte, ta magie má něco do sebe!
Naleju si horký čaj, nasypu lžičku cukru (jen jednu, nebo mě nechtějte vidět), přidám mléko, napiju se... začínám se cítit jako člověk.
A podívám se na San.
Vypadá zoufale a zkoumá všechny konvice v dosahu. 
„Ono není?“ zaúpí a zatváří se jako postavička z anime. Pak její pohled padne na Pátou kolej.
„Ony ho vypily! No počkejte!“
Asi se trochu bojím.
 

Nastala nečekaná událost.
Na stole se mi objevila dobrá fanfikce. Sakra dobrá fanfikce!
Její nevýhodou je, že je dlouhá.
Nevím, jak vy, ale umím bez problémů číst za chůze, a to i do schodů, a to i jezdících a experimentálně ověřeno též měnících polohu. Občas se uchechtnu, narážím do nejmenovaných studentů a profesorů a podobně.
Náhle (asi v šest večer) tma.
Nemám dočteno!
„Je noc po svaté Hedvice
Na nebi temném hlubokém
Chvěje se světlo Měsíce
A letos jako před rokem
Nad močálem rej bludiček!“ deklamuji.
„Co to má dělat?“ ptá se zvědavě San.
„Světlo!“
Nedělá.
Ale Gwen má baterku.