Království ostrovů

Že by se měli věnovat tomu zásadním, velkému případu.
To je pravda.
Smrt je důležitá, ale život jde dál.
Zatímco si pomalu skládají stopy, život se otřese a tu máme Vrana. Dělal neplechu? Dělal. Tak se na chvilku zaměstná.
Krátké výpravy do blízké Zóny, něco, co chtěli podniknout odjakživa, ale nikdy se jaksi nedostávalo času.
Běželi, Liška vepředu. Koleje je vedly pohodlnou cestou. Vývrat, druhý, zatáčka... Liška zprudka zastavila a zamyšlený Vran se o to málem rozplácl.
„Hele, vlak!“
Tenkrát... nedojel.
„Super objev.“
„Domů ho neponesu,“ ohradil se automaticky Vran.
„Jasně, vždyť bys ho ani neuzvedl.“
„Tak hele...“
Nenaletěl naposled.

Prozkoumávat začali od těch domků, které vypadaly nejnověji. Očividně tu nebyli první.
První byli samozřejmě majitelé.
Tady se víceméně nedávno spokojeně žilo. Jen cesty se stále hůře udržovaly, kopec byl prudší a obyvatelstvo stále řidší. A starší.
Lidi nevyhnala nějaká katastrofa, ale čistě nedostatečná praktičnost. Měli spoustu času na to, aby s sebou odnesli vše, co mohli ještě použít.
A přece.
Kousky částečně prošoupaného chlupatého koberce. Barevná sklíčka ve dveřích. Lžička s vyraženým nápisem a v kůlně, která kdysi mohla být garáží, poklad největší.
A jak překvapivý.
Nikdy dřív to neviděli, ale na co to je, jistě přijdou.
Boxovací pytel.

Liška nápomocně řeší případ pouliční rvačky. Předběžný závěr je „jeden idiot větší než druhý“. Který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Řešit to musí ona, protože její kolegové jsou zaměstnaní, a který alespoň částečně inteligentní člověk by si začal s Vranem?
Ano, je to monotónní.
Tak, zajistit oba podezřelé... jeden se sotva hýbe, druhého uplatí jídlem... zajistit jejich zbraně...
Na stole se hromadí slušná sbírka tupých předmětů. Pro jistotu je oba ještě prošacuje.
Aha!
„Vrane, řekla jsem vyndat z kapes VŠECHNY zbraně. Co ten boxer?“
„Boxer je pes.“
„To taky. Jak teda říkáš tomuhle?“
„No přece vozdoba.“

Padělání peněz je zločin větší než kdekterá vražda.
Z Gerasdanu dorazil spěšný holub s prosbou o pomoc v pronásledování. Prchající podezřelý má náskok, ale Přeměnění běhají rychleji a mohou si krátit cestu Zónou.
Jestřáb ani nedočetl zprávu a vyběhl. To by tak scházelo, aby mu akci přebrala některé z holek!
Z možnosti se provětrat se neradoval dlouho. Podezřelého lokalizoval brzy... takhle dopadnete, když v rizikových oblastech nepoužíváte detektor a jste obyčejný člověk.
Povzdechl si. Inu, co s ním. Pohřbívat ho nebude.
Doličný materiál vzal zpátky.
Jaké to bylo štěstí, že se opravdu jednalo o padělky, se dozví až po letech.

„Mám to smutný,“ řekne Liška, když se vrátí z Obanu.
Ten večer sedí ve třech a porovnávají poznámky.
Rezka pokývá hlavou a spustí. Sledovala tu druhou, takřka nezřetelnou stopu.
Na Skye.
Jednoduchý příběh.
Rodina je důležitá. Dobré sousedské vztahy taky.
Když vám rodiče domluví sňatek se sousedovým synem, tak si ho vezmete. A co, někoho si stejně vzít musíte.
Mít rád, nemít rád; láska je přežitek z dob nedávno minulých.
Zvykneš si.
Nezvykla.
Místo toho ji našli v posteli s jeho sestrou; láska, tvrdila.
Pro své potěšení se otočila zády k rodině.
„Už nejsi naše dcera!“ řekli jí. „Odejdi!“
Odešla.

Klackovat se spodním městečkem je docela nuda.
Klackovat se horním městečkem, dávno opuštěnými polorozpadlými domky, je na druhou stranu neskutečná zábava, a protože to tu ostatní kluci neznají, Norman si přisvojil roli průvodce.
„Čím výš se dostaneme, tím delší dobu jsou ty baráky opuštěný,“ mávne rukou ke kupkám kamenů vysoko ve svahu. Těžko v nich poznat úpravné haciendy, jimiž byly před dvěma sty lety.
„To tadyty baráky... táta pamatuje lidi, co tu bydleli.“
„Co v nich asi bude?“ zkoumavě se zeptá Malcolm.
„Coby, pavouci, krysy...“
„Pirátský poklad ve sklepě,“ pronese Ostrovan houpavě melodickým přízvukem.
Shodli se, že má určitě pravdu.

To bude skvělé odpoledne, pomyslel si Norman. Jenže...
„Hej!“
Při zvuku Charlesova hlasu sebou škubl.
„Co je?“ zeptal se opatrně, ale přece jen s částečnou jistotou, kterou mu dávali dva větší chlapci po jeho boku.
„Jseš pěknej neřád, když zanedbáváš svýho bratra. Našel sis kamarády nějaký? Tak já půjdu s váma. Máš se o mě přece starat, nemůžeš myslet jen na sebe... sobče.“
Normana zaplavila zlost. Asi poprvé v životě.
„Já jsem sobec? To ty sám seš sobec. Vod-vodprejskni ty vejš-vejškrabku! Nebo u-uvidíš!“
„To,“ sykavě se nadechl Charles, „si vypiješ. Počkej doma.“
Takže jako vždycky. Žádnej rozdíl.
A přece.
Svoboda.

Po škole se venku ještě klackují. Domů jít zatím nechtějí a jinak... neví kam.
Nesourodá trojice, Malcolm uprostřed jako pojící tmel. Z větší části mlčí, z menší se oťukávají. Žádný z nich neukazuje ostré lokty, nesnaží se ostatní překřičet.
Neznají se, ještě ne. Spojuje je jen to, že nezapadají.
Neznají ho, proto se mu nevyhýbají.
Až ho poznají...
Norman se bojí. Možná oprávněně. Teď je mu s nimi dobře. Uchovat tak ten okamžik navěky...
„Už vím, co uděláme. Vytvoříme spolek pro útok a obranu. Pak si na nás nikdo netroufne, a kdo si troufne, tak uvidí.“
„Napořád?“
„A třeba jo.“

V hospodě někdy slyšíte, aniž vidíte.
„Inu... smířila jsem se s tím. Vnoučata mám od syna a třeba by ji to zvláštní období někdy přešlo...“ starší ženský hlas, jako přešlý mrazem nebo ochraptělý od vyplakaných slz.
„A Eleanor na ni byla hodná, na to nezapomeň. To máš lepší než kdekterej mužskej,“ hlas mladší ženy.
„Říkej si co chceš, ale není to přirozený,“ mužský hlas.
„Mlč, ty se nedokážeš přenést přes to, že ti dala košem,“ mladší hlas je nekompromisní.
„Teď leží vedle sebe... Eleanor snad žádnou rodinu neměla... a přece bych je nakonec nerozdělila.“
Popotáhnutí.
„Hlavně, že se měly rády.“

Začátek školního roku přivane vždy několik neznámých tváří.
Plavovlasého chlapce přivezla loď. Cestou ze Severu se stavila na Vnitřních ostrovech.
Je cizí. Do třídy nastoupil o týden pozdě. Mluví s nezvyklým silným přízvukem.
Je to Ostrovan.
Neměl by se s ním nikdo bavit.
Malcolm na to nedbá; baví se z každým.
Norman se přistihne, že žárlí. Malcolm je JEHO kamarád. To bude zase sám?
Ostrovan se na něj usměje a Norman se ve vzdoru ke všem nepsaným pravidlům přidá k hovoru.
Spolužáci se dívají nesouhlasně.
Sice jsou ve hře noví hráči, ale každý by se měl držet svého původního místa.